Faust

Největší klad filmu je jeho největší slabinou: kontrapunkt hmoty a ducha, těla a duše. Materialita těla zas a znova geniálně vpadává do jinak typicky sokurovského pomalého uplývání až lyrických klasicistních/ preromantických obrazů. Odporné nafouklé tělo Mefista uprostřed ženské čistoty v úvodu; Markétčina krása postupně končící v záběru vulvy: symbol postupného přerušení rovnováhy mezi duší a tělem a zredukování toho vznešeného v člověku (jeho odrazivost boha) na zvířecí (ne)podstatu. Kdo vnesl do světa rovnováhy duše a těla nerovnováhu a Hřích? Kdo se zřekl trpělivé askeze vědění, kdo vyměnil příslib vědy, stále se posouvající do budoucnosti, za jednu noc s Markétkou? A odpověď je i odpovědí na otázku, proč je tento typicky náboženský výkladový rámec největším záporem filmu: na rozdíl od Goethova veledíla úplně zplošťuje příběh Fausta na manichejský boj duše a hmoty - od těla, hmoty, sexu může vzejít jen Mefisto. Faust už není sebezničujícím hrdinou, jenž ve vědě již všeho dosáhl a jenž se spojí s ďáblem, aby poznal ještě víc, pročež musí poznat i to, co vědě uniká. Nyní je jen netrpělivým a poraženeckým odpadlíkem duchovní práce, který se podvolil touze a na cestě za potěšeními těla skončil ve vyprahlé poušti, která znamená smrt těla i ducha. Sokurovy "Dny zatmění" se také odehrávaly na poušti, ale zde byl směr opačný: oproštění se od špinavé reality vedlo vzhůru... zde se od boha padá dolů. Musí se tedy spadnout i v hodnocení. (28.04.2017)

Pokiaľ bola Ruská archa odvážny experiment, tak Faust je experiment veľmi bizarný. Hovorené slovo pôsobí až nediegetickým dojmom, akoby sa jednalo o chybu. Obraz pôsobí scudzujúco, akoby sa divák na film nemohol poriadne dívať zaostreným zrakom. Jedná sa o akúsi epizodickú road movie jedným mestom. To uvádza nádherný obrovský celok, ktorý osobne považujem za jeden z najatmosférickejších CGI monumentálnych záberov vôbec a občas si ho budem púšťať len tak pre zlepšenie nálady. Filmom sa tiahne neustále filozofovanie, čiže pre plné pochopenie si treba vziať do ruky aj scenár a pri niektorých frázach sa zastaviť. Oni tie múdra by mohli byť vyslovované aj v absolútne odlišnom filme a znamenali by cca to isté. Od začiatku mi Zeiler pripomínal Ralpha Fiennesa a nechtiac som si to vsugeroval natoľko, že som si to proste až do konca filmu myslel. Holt Voldemort by si s diablom a Faustom tiež mal čo povedať. (08.10.2015)

Minulosť ukazujúca dnešok ako dobu ponorenú do neznesiteľného hluku. Ako informačný a významový prepletenec strácajúci jednoduché postuláty s jedinou interpretáciou. Pravda zakrytá hnojiskom nezmyselných, často novotvarných, múdro sa tváriacich slov, rozoberaných kopou otravných ľudí všade naokolo. Menticída ducha. Nič nie je v kľude, dokonca i pohreb je rušený trkotaním zvierat, no hlavne aby sme ho už mali rýchlo za sebou - presne ako dnes (mŕtvi sú pre súčasníkov najmä čosi ako nebezpečný odpad, ktorého sa treba čím skôr zbaviť). Nejdem rozoberať dej, ani posolstvá, mne prišla ako najvýznamnejšia práve alegória dneška. Dneška ako sumy naoko serióznych dát, odetá v skutočnosti do dezinformačného a mozgy vymieľajúceho šumu, hluku, zvukov. Neopätovaná láska, neukojené vášne. Protipólom je samota, putovanie pustinami v nemožnosti nadviazať kontakt s milovanou osobou. Pôvodne som na Fausta išiel nie kvôli Sokurovovi, ale len preto, že herecký výkon Antona Adasinjského (frontmana divadelného zoskupenia DEREVO) vo filme som si nemohol nechať ujsť a na dôvažok som okrem jeho famózneho herectva dostal parádny film. (12.11.2011)

Můj první Sokurov na plný počet - i přes typickou nekomunikativnost, i přes to, že přetrvává můj pocit, že Sokurov necítí příběh - je mu jedno, nemyslí v linii, ale v barvě. První co mě uhodilo do očí byla podobnost inscenování a exteriérů s Germanovým Je těžké být bohem - že by Barrandov? Sokurov není tak dobrý v mizanscéně, v „gagu“, spíš komponuje výjevy a v rámci nich se zaměřuje na detail a dynamizuje je jím – je to klasičtější způsob než Germanova nezastavitelná mizanscéna. Sokurov obraz významově zahušťuje rozostřováním, deformacemi barev a perspektiv. Druhá věc, kterou jsem už viděl byly interakce postav – nemotorná komičnost jakoby z oka vypadla scénám „nápravy“ vybočeného palce ze Zachraň a zachovej. Dlouho jsem u žádného filmu neměl tak silný pocit, že mě režisér vtahuje, provází, vypráví mi. Je to asi věc střihu, je to úžasná věc – u většiny filmů v poslední době (zejména českých) jsem měl neodbytné myšlenky na to „tenhle záběr točili, aby měli záběr, jak hlavní hrdina kráčí ulicí“ - tohle je ve Faustovi minimalizované. Bizarérie "opic na měsíci" a "homunkulů" byla v prvních Sokurovech přítomná taky. Rovněž odkazy na šílenství Ruska a jeho konfrontace s cizinou, tady podmíněná i cizí produkcí - zvláštní svět. Autor je zjevně po uši Rus, ale musí ven, a zároveň se mu zjevně v Rusku leccos nezdá. Těžko říct, jak "světový umělec" v pokročilém věku, byť stíhaný režimy, vnímá skutečnou realitu dnešní internetovo-instagramové federace. A nakonec: zvuk: Sokurov podbarvuje neskutečně dobrou hudbou, neskutečně dobře vybranou, evokující snad Gounoda, snad Strausse, na konci Prokofjeva. A neskutečně výrazové momenty mixuje s ruchy a řečí - tenhle způsob mi šel hluboko pod kůži. Vybavil se mi nedávno odtrpěný Greenawayův Eisenstein - to byla zas jednou debilní diskoška s the best off. Tady je klasicky napsaná hudba, sama o sobě plně funkční, ale jako podmaz na určitých místech povýšená k přesahu výrazu obrazu. Sokurovou zálibu v ruších tu pak (film mi ani trochu nepřišel ukřičený, jak tu pár lidí hlásilo) suplují hlasy ptáků - hýla slyšeti a podzim na krku míti - ostatně: evokace obecně je tu skvělá. A skvělí jsou herci. Moc rád jsem si na to troufnul. Ps: druhy dil Fausta je v tom zbytecny. Nic mi tam z nej nezbylo - ani z poselstvi ne. Sokurov na tohle nema. (22.05.2019)

My, Markéty, máme pro faustovskou legendu všeobecnou slabost, ještě rozdmýchanou Bulgakovem (ten pocit výjmečnosti!). Co teprve, když sdílíme doktorovu touhu po absolutním poznání. Co teprve, když milujeme ruskou auteurskou linii. Sokurov opustil dlouhé tiché záběry a nahradil je frenetických střihem a prakticky nepřetržitým proudem dialogů. Film hodný analýzy. Po prvním zhlédnutí bych dominantu hledala v kontrastech: časté přeostřování obrazu a jeho deformace vyvolává v jeden moment pocit subjektivizace, přítomnosti diváka ve zablácených uličkách nebo opojnost laciného vína v putice. V druhý moment nastupuje odcizení - filmové prvky jsou natolik sebeuvědomělé, že až pomrkává přítomnost filmového média. Faust na jednu stranu pohrdá nemorálností felčarů, na druhou stranu mezi ně patří. Zmítá mezi touhou po něžném duchovním citu a mezi tělesností. Špinavost města a čistota přírody. V neposlední řadě přidejme ošklivost a oplzlost Mefista a nevinost a krásu Markétky. Mohla bych pokračovat, ale textem to nelze přenést. Je to zkrátka krásné, je to hutné, vyvolává to znepokojivé otázky. Je to pro mě zatím nejlepší letošní film. (Letní filmová škola 2012) (24.09.2012)