Musíme si promluvit o Kevinovi

Film, který stojí přesně na rozhraní dvou žánrů. Režisér evidentně toužil natočit seriózní psychologické drama, ale pokud bych se na snímek díval tímhle způsobem, zaujal bych mnohem kritičtější postoj a hodnocení. Mnohem lépe funguje jako psychologický horor o psychopatovi, který krok za krokem rozkládá svou rodinu. Brán jako lehčí žánr, film spolehlivě poráží své dryáčnické žánrové souputníky a je zajímavý tím, jak radikálně převrací tradiční stereotypy o vztazích matky a dítěte na ruby. Snímek vypráví zneklidňujícím způsobem o krizi a zániku jedné rodiny. Tilda Swinton se pro roli Evy snad narodila, její vztah k vlastnímu dítěti se od počátku vyvíjí konfrontačně. Tam, kde jiní vidí andílka, ona sleduje nepřítele. Pod fasádou spokojené středostavovské rodiny roste napětí, houstne atmosféra a postoje se radikalizují. Scénárista šikovně dávkuje informace a vlastně až v závěru odhalí tragiku celého případu a hloubku bolesti hlavní postavy a její rozpolcenost. Pro Tildu Swinton byla role tajuplné mlčenlivé Evy patrně stejnou příležitostí, jakou byla role Carrie pro Sissy Spacek - s tím, že tenhle kousek svými kvalitami Carrie výrazně převyšuje. Musíme si promluvit o Kevinovi je temný snímek, nepříjemný a depresivní. Kdyby nebyl jen šikovně a efektně natočený, ale i uměřenější a ve finále méně jednoznačný, mohl by funguvat i jako silné psychologické drama. Celkový dojem: 90 %. (19.11.2015)

Rozbitý život a rozbitý filmový příběh.  S odstupem se klaním dokonalosti filmového vyprávění režisérky Ramsayové, byť první dojmy nebyly nejlepší. Ale  už dávno jsem přišel na to, že někdy je lepší nechat své pocity, dojmy a myšlenky dozrát.   Vzpomínky, myšlenky, záchvěvy poznání, výhonky naděje a bolest, ta především. Všechno to víří  a mísí se ve víru života, z něhož není úniku. Když už si jednou nasadíte okovy rodičovské lásky, není možné je sejmout. (21.11.2023)

Působivá mateřská zpověď se znepokojivými podtóny a hereckými výkony. Chladná pitva strachu se rezonujícím závěrečným vyústěním. Co však ubírá tomuto depresivnímu kousku body na škále sympatií, je nešikovně uspořádaná vyprávěcí struktura, která je zbytečně a překombinovaně rozdělena na různé časové linie. Pro diváka nastává zbytečná dezorientace, která klidně mohla jít přímočařejší a to silnější cestou k finále. Takhle zaujme pár působivých jednotlivostí, ale v celku je snímek strašně roztříštěný. A to mu nesluší, ať má téma sebevětší tíhu. (22.12.2011)

Na Tildu s očima mimozemšťana jsem vždy trpěla, už od mé oblíbené "Pláže" - a znovu nezklamala, nenapadá mě žádná z hereček, jež by zvládla lépe tuto těžce zkoušenou matku. A nebyla sama, kdo hrál, až mrazilo, potkat Ezru Millera, instinktivně uskočím, stejně tak výborná (ve smyslu napřesdržku) byla obě jeho mladší vydání. Co se týká snímku samotného, mám neodbytný pocit nevyřčených základních kamenů, na kterých se začal stavět Kevinův charakter, vysílám na desítky "proč" a vrací se mi většinou jen vlastní ozvěna. Byla počátkem nenávisti (a zároveň i zvláštně zvrácené lásky) k matce její poporodní deprese, nebo už odmítání dítěte v zárodečné fázi z důvodu ukončení kariéry? Což takhle "škoda každé rány, která padne vedle"? Každopádně by "sedly", přinejmenším v případech naschválů provázených číhavými pohledy, u výsměchů pod křídly otcovy ochrany, při ďábelských proměnách vedoucích k ještě větší nadvládě podělanýho zmetka nad celou rodinou. Možná už bylo vše rozhodnuto geny či psychickou poruchou, stejně si však dovolím tvrdit, že důslednost a jednotnost rodičů by mohla zmírnit i za posledně jmenovaných podmínek otřesné následky Kevinových děsivých činů. Koho zlatíčko Kevin neodradí od rodičovství, měl by si pamatovat alespoň některé varovné signály patologického chování a v zájmu přežití včas kontaktovat jeden z dětských výchovných ústavů - postaru polepšovnu, dítko pak plynule přejde do nápravného zařízení za mnohem méně závažnou činnost, takže má šanci skončit jako slušný člověk mnohem vyšší, než v kruhu milující rodiny. (21.04.2012)

Plné symbolov, ale určených hlavne pre cieľovú skupinu diváctva: počítačovú generáciu 20 - 30 ročných stredo- a vysokoškolákov, ktorí si myslia, že sú strašne in. Celkovo táto limodáda o zúfalej potrebe rodičovskej lásky, ktorá sa zväčša nedostavuje a tak ústi do extrémnej reakcie v duchu diela, ktorého predčítaním sa jej záblesk dostavil (ide o Robina Hooda) ma neveľmi oslovila práve svojou vypočítanosťou na dávkovanom efekte, po ktorom sa má dostaviť zrejme čosi ako defekačné uvoľnenie. Prekryté nezávisláckymi prestrihmi v čase a tak obľúbenými (viď cieľová skupina) symbolmi a hrami s farbami. Okrem toho, ak sa počas filmu dvakrát pozriem na hodinky, že kedy sa to skončí, popri deji ma najviac zaujmú dve diváčky, ktoré nahlas telefonujú mobilom a za najzaujímavejší moment filmu považujem tričko Led Zeppelin, ktorým je oháknutá hlavná hrdinka, tak čosi jednoducho nefunguje. 35,2%. (30.03.2012)