Tady to musí být

Film o holocaustu všedního dne, zapomínacích rituálech, nepřenosnosti dějinné zkušenosti, strachu dospět, amerických fetiších (zbraně, auta, velké objekty) a obyčejných gestech neobyčejného významu. Sorrentino rozšířil svůj tematický záběr, ač si jako svědka stavu soudobé společnosti opět vybral jediného člověka, jedinou zvláštní bytost. Více než dříve tentokrát nestřídá jenom záběry ukolébavkovitě statické s prudce dynamickými, přepíná také mezi mikro a makro hlediskem. Menší je vina toho muže, který přispěl ke spáchání dvou sebevražd, větší toho, který léta soustavně ponižoval bezbranné vězně. S tím, jak Cheyenne pomalu dospívá a přechází od drobných zlomyslností (supermarketová sabotáž) k zodpovědnějším činům, se mění také jeho pohled na skutečnost a nálada filmu. Scény jsou komponované jako krátké skeče, ale díky zasazení do kontextu vyprávění nejenže nepůsobí samoúčelně – některé z nich jsou více mrazivé než komické (vrcholně bizarní moment s obézní fanynkou a projíždějícím chlapíkem, jemuž knír dodává hitlerovské vzezření). Atmosféru Tady to musí být nelze postihnout jedním adjektivem, musíte ji zažít. Měnění perspektivy, vybroušený vizuální styl, vnitřní dynamika a nevnucující se humor – vše se Sorrentinem spolurežíruje Sean Penn. Jeho zombie walk určuje tempo filmu, který je pomalý a současně (díky kameře) neustále v pohybu. Zatímco pohyb vnitřní, v protagonistově mysli, si musíme z postupně doplňovaných informací domýšlet. Občasné ozvuky Cheyennových divokých rockerských let zase nacházejí komplice v náhlých kamerových nájezdech. Stejně jako film, i hrdina se vzpírá uzavření do jasně dané škatulky. Nikam nezapadá, sám pořádně neví, kým je. Jako v každém oidipovském dramatu může poznat sebe jedině skrze otce a otce v tomto případě pozná jedině pochopením holocaustu… a lze snad pochopit holocaust? Jeho nezařaditelný zjev ho vylučuje ze světa povrchního skenování skutečnosti a zároveň mu propůjčuje zvláštní privilegium neškodného neználka, s nímž je kdekdo ochoten zapříst dialog. Sám si však v průběhu cesty začíná uvědomovat, že hledět na svět zpoza masky dítěte je sice pohodlné, ale rovněž krajně nezodpovědné a vyvolávající pocit neúplnosti. Pocit, že „tady něco není v pořádku“. Není a zřejmě ani nikdy nebude, protože hledání ve skutečnosti nikdy nekončí, ale právě díky tomu jde o jeden z nejpodmanivěji podivných snímků posledních let. 90% Zajímavé komentáře: FlyBoy, Šakal, ZuzkaZ, mat.ilda, F.W.Colqhoun (10.01.2013)

komu inému sa podarí od začiatku do konca urobiť vizuálne orgie z tak hlbokého a ľudského príbehu, kto iný dokáže na príbehu starnúcej rockovej megahviezdy rozvinúť príbeh zmierenia a zároveň priepastí generácií, putovanie za pochopením seba samého, road trip o pomste, jemne surealistickú komédiu o dospievaní, veľmi citlivo natočenú etudu o kolieskach a vskutku vkusnú rozpravu o umení, ak nie sorrentino? a kto to všetko dokáže zahrať lepšie, ak nie sean penn, ktorý neimituje ani ozzyho osbournea, ani alicea coopera, ani andyho warhola, ani mozarta, ale vytvára z precízne odpozeraných fragmentov plnokrvnú novú osobnosť a ukazuje, čo znamená "herecká práca" pri vytváraní charakteru. (11.11.2011)

Už úvodná pieseň Lay and love ma pomaličky vťahovala do netradičného príbehu. Keď si vyberieme film, ktorým si spestriť večer, je to vždy neistý podnik. Hlavne ak sa jedná o nového režiséra z ktorého tvorbou sme sa nemali možnosť zoznámiť. Aspoň v mojom prípade. Výstavba príbehu, toho kam smeruje aj toho ako sa postava počas deja vyvíja, je v každom filme kľúčová. Pretože sa s ňou vyvíja aj divák. A je veľmi uspokojujúce povedať, že Sorrentino natočil divácky prístupný, ale zároveň netradičný a svojský film. Má mnoho humorných miest, ešte väčšiu dávku životných múdrostí a nadupaný soundtrack. Čo na tom, že niektoré melódie sú prebraté z Perfect Sensu. Kamera je podmanivá a každý záber je samostatnou fotografiou rozprávajúcou príbeh. Ale to, čo si na This must be the place cením, je fakt, že sa to posúva po mnohých rovinách. Pomalý odkrýva niektoré záhady. Niektoré nechá nevypovedané. Hrá sa s divákom. Jeho očakávaniami, ale pritom mu je každou scénou vďačný za pozornosť. Takéto filmu sú dnes raritou. Sean Penn je bezchybný. (24.01.2014)

Krásný film, kterému k páté hvězdě schází jen maličko. Zásadní "zádrhel" vnímám v jakési roztříštěnosti v tempu a tématech, které občas přerušují dovibrovávání a vstřebání atmosféry divákem(takový přerušovaný sex)-Na druhou stranu to není úplně na škodu, protože film aspoň ukazuje, že se nehodlá divákovi něják podlézavě vtírat a scény se sladkobolným potenciálem sám boří narušením a změnou atmosféry.... Takže 4 nebo 5 podle toho jak tuhle metodu zrovna vnímám. (30.12.2013)

Především úžasná herecká kreace Sean Penna, kterou nepokazil ani scénář ani režisér, další herci, ani ostatní filmové profese. Umně spletená témata nostalgie nad plynutím času, vztahu otce a syna, holocaustu, pomíjivosti světské slávy, přátelství... až by se mohlo zdát, že je toho příliš, ale když se to umí a všechno plyne zvolna, harmonicky, tu s humorem, tu s trochou nostalgie, je to paráda. (21.04.2013)