Tady to musí být

Super roadmovie se skvělou, bývalou rockovou hvězdou. Sean Penn do toho dává vše a je to sakra vidět. Svou roli změklého chlapa, který se vydává na zajímavou cestu napříč Amerikou, aby dokončil hledání jeho zesnulého otce, brilantně ovládá. Netradiční scénář, výborná hudba a samozřejmě herecké výkony - záruka dobré podívané! (24.04.2012)

Paolo Sorrentino natočil svůj další ,,božský" film, ryzí postmoderní spletenec ,,příběhu Roberta Smitha", tedy sluší se říci fiktivního Roberta Smitha, i když jeho okopírovaná image a frekvence výskytu příjmení Smith ve filmu (byť je obdobou českého Nováka) odkazuje ke kultovnímu frontmanovi The Cure až podezřele přímočaře. Nedá se ale říci, že jde o mystifikaci, jen o příznačně postmoderní synkretismus vlivů. Melancholický film o dospívání přestárlého rockera, zprvu tak trochu jako Odnikud někam Sofie Coppoly, fikční světy Sorrentinova filmu jsou vystavěny natolik originálně, že drama o vnitřní vyprázdněnosti života rockové hvězdy/celebrity je záhy vystřídáno road movie o cestě za smířením se s vlastním otcem, což se posléze změní v nefalšovaný lov na válečného zločince. Některé scény a obrazy pak dokonce mají až surrealistický nádech. S hudební tématickou provázaností je pak logická přítomnost klipové estetiky a jeden hudební videoklip (David Byrne) je pak ve filmu přímo obsažen. Zmatení žánrů je však vystavěno na starém dobrém postmoderním principu hry, hry s divákem. Sorrentino na nás snad z každé scény pomrkává a usmívá se (byť možná trochu posmutněle). Rafinovaná je skrytá dualita způsobu a kvality života dvojice otec - syn, neboť něco je opravdu špatně, když někdejší oběť holocaustu žila vnitřně ,,kvalitnější" život (byť by byla jeho motorem pouhá pomsta) než rocková hvězda... Hlavním kladem a důvodem, proč film vidět, je jednoznačně Sean Penn, jehož herecká kreace je skutečně fascinující. Cheyenne alias Robert Smith je opravdu neobyčejně bizarní rolí a dobře zapadá do kontextu rolí, které Penn preferuje... Brilantní kamera a nádherná hudební stránka, Tady to musí být je oslavou zašlé slávy ikon rockové hudby a zároveň vysoce uměleckou výpovědí o vyprázdněnosti našich životů. Velmi osobité a originální spojení... (10.07.2012)

Divné a dobré. Sorrentino je mistr přepínání nálad a dynamiky, v tomhle mi dost připomíná Tarantina. To, že jsem to tak úplně racionálně nepochopil mi nevadí, řídím se hlavně pocity. Sean Penn brilantní, Luca Bigazzi zas neuvěřitelně maluje a můj oblíbenec pod radarem Shea Whigham je novej Joe Pesci, to co tady předvádí na několikaminutovém prostoru je parádní, doufám, že brzy dostane nějakou pořádnou velkou roli. Never for money, always for love. (31.03.2012)

Nemohla jsem to dokoukat do konce.Nešlo to. Nevtipné a spíše smutné. Zjevně vymetený starý chlap bez špetky inteligence a vkusu neustále nosí příšerné rockerské hadry a mluví jako by byl permanentně na fetu. Nebyl vtipný a ani mi ho nebylo líto. Za tohle bych Seana Penna opravdu nepochválila a říkejte si co chcete. (10.05.2012)

I když je to Sorrentino, tak to nemění fakt na tom, že ten film je prostě špatně napsaný a dramaturgicky nezvládnutý. Co mělo přijít do desíti minut, to přichází až ve čtyřicáté. Je v tom až moc cítit snaha být "divný" v každém záběru a za každou cenu, nemluvně o těch veškerých nahodilostech, který tam jsou prostě jenom proto, aby tam byly. A David Byrne je socka, která měla raději svoji hudební invenci zanechat u Windows XP, není tedy divu, že v tomhle filmu není vyloženě jediná dobrá scéna, která by strhla svým audio-vizuálem jako v Il Divo, když to prostě hudební doprovod neumožňuje. Velké zklamání. Doufám, že příští film bude točit zase doma. (21.04.2012)