Tady to musí být

Film o holocaustu všedního dne, zapomínacích rituálech, nepřenosnosti dějinné zkušenosti, strachu dospět, amerických fetiších (zbraně, auta, velké objekty) a obyčejných gestech neobyčejného významu. Sorrentino rozšířil svůj tematický záběr, ač si jako svědka stavu soudobé společnosti opět vybral jediného člověka, jedinou zvláštní bytost. Více než dříve tentokrát nestřídá jenom záběry ukolébavkovitě statické s prudce dynamickými, přepíná také mezi mikro a makro hlediskem. Menší je vina toho muže, který přispěl ke spáchání dvou sebevražd, větší toho, který léta soustavně ponižoval bezbranné vězně. S tím, jak Cheyenne pomalu dospívá a přechází od drobných zlomyslností (supermarketová sabotáž) k zodpovědnějším činům, se mění také jeho pohled na skutečnost a nálada filmu. Scény jsou komponované jako krátké skeče, ale díky zasazení do kontextu vyprávění nejenže nepůsobí samoúčelně – některé z nich jsou více mrazivé než komické (vrcholně bizarní moment s obézní fanynkou a projíždějícím chlapíkem, jemuž knír dodává hitlerovské vzezření). Atmosféru Tady to musí být nelze postihnout jedním adjektivem, musíte ji zažít. Měnění perspektivy, vybroušený vizuální styl, vnitřní dynamika a nevnucující se humor – vše se Sorrentinem spolurežíruje Sean Penn. Jeho zombie walk určuje tempo filmu, který je pomalý a současně (díky kameře) neustále v pohybu. Zatímco pohyb vnitřní, v protagonistově mysli, si musíme z postupně doplňovaných informací domýšlet. Občasné ozvuky Cheyennových divokých rockerských let zase nacházejí komplice v náhlých kamerových nájezdech. Stejně jako film, i hrdina se vzpírá uzavření do jasně dané škatulky. Nikam nezapadá, sám pořádně neví, kým je. Jako v každém oidipovském dramatu může poznat sebe jedině skrze otce a otce v tomto případě pozná jedině pochopením holocaustu… a lze snad pochopit holocaust? Jeho nezařaditelný zjev ho vylučuje ze světa povrchního skenování skutečnosti a zároveň mu propůjčuje zvláštní privilegium neškodného neználka, s nímž je kdekdo ochoten zapříst dialog. Sám si však v průběhu cesty začíná uvědomovat, že hledět na svět zpoza masky dítěte je sice pohodlné, ale rovněž krajně nezodpovědné a vyvolávající pocit neúplnosti. Pocit, že „tady něco není v pořádku“. Není a zřejmě ani nikdy nebude, protože hledání ve skutečnosti nikdy nekončí, ale právě díky tomu jde o jeden z nejpodmanivěji podivných snímků posledních let. 90% Zajímavé komentáře: FlyBoy, Šakal, ZuzkaZ, mat.ilda, F.W.Colqhoun (10.01.2013)

Paolo Sorrentino natočil svůj další ,,božský" film, ryzí postmoderní spletenec ,,příběhu Roberta Smitha", tedy sluší se říci fiktivního Roberta Smitha, i když jeho okopírovaná image a frekvence výskytu příjmení Smith ve filmu (byť je obdobou českého Nováka) odkazuje ke kultovnímu frontmanovi The Cure až podezřele přímočaře. Nedá se ale říci, že jde o mystifikaci, jen o příznačně postmoderní synkretismus vlivů. Melancholický film o dospívání přestárlého rockera, zprvu tak trochu jako Odnikud někam Sofie Coppoly, fikční světy Sorrentinova filmu jsou vystavěny natolik originálně, že drama o vnitřní vyprázdněnosti života rockové hvězdy/celebrity je záhy vystřídáno road movie o cestě za smířením se s vlastním otcem, což se posléze změní v nefalšovaný lov na válečného zločince. Některé scény a obrazy pak dokonce mají až surrealistický nádech. S hudební tématickou provázaností je pak logická přítomnost klipové estetiky a jeden hudební videoklip (David Byrne) je pak ve filmu přímo obsažen. Zmatení žánrů je však vystavěno na starém dobrém postmoderním principu hry, hry s divákem. Sorrentino na nás snad z každé scény pomrkává a usmívá se (byť možná trochu posmutněle). Rafinovaná je skrytá dualita způsobu a kvality života dvojice otec - syn, neboť něco je opravdu špatně, když někdejší oběť holocaustu žila vnitřně ,,kvalitnější" život (byť by byla jeho motorem pouhá pomsta) než rocková hvězda... Hlavním kladem a důvodem, proč film vidět, je jednoznačně Sean Penn, jehož herecká kreace je skutečně fascinující. Cheyenne alias Robert Smith je opravdu neobyčejně bizarní rolí a dobře zapadá do kontextu rolí, které Penn preferuje... Brilantní kamera a nádherná hudební stránka, Tady to musí být je oslavou zašlé slávy ikon rockové hudby a zároveň vysoce uměleckou výpovědí o vyprázdněnosti našich životů. Velmi osobité a originální spojení... (10.07.2012)

Paolo Sorrentino to má v malíku. S obrazem, kompozicí a náladami kouzlí, k tomu se Sean Penn ždíme na maximum (kéž by And the Oscar goes to...) a film je rozhodně potěšení sledovat. Kamera je v neustálém pohybu, záběrování rozmanité a navíc s perfektním hudebním výběrem. Trochu vázne v rovině scénáře, kdy různé vrstvy občas moc nesedí na sobě a přesah taktéž. Ale dialogy a většina audiovizuálních momentů nemá pocitově chybu. Cool trip. 75%. (01.04.2012)

Nemôžem si pomôcť, ale pred natáčaním tohto snímku musel niekto nečakane Sean Pennovi zo zadu pritankovať, pretože tak rozprávať a jednať spomalene sa asi nedá nacvičiť. No, vidím to takto: Robert Smith z The Cure behá po Štátoch a hľadá jedného nácka. Nuda. Nedám tomu viac, ako dve len preto, že Sean Penn dostal zaucho, z ktorého sa už neprebral! (10.03.2012)

Některé snímky jsou „o psaní recenzí“, jiné o soukromém (vnitřním) p(r)ožitku. This must be the place (alespoň co se mě týče) patří do té druhé (menšinové) skupiny. Kdybych totiž napsal...., že je to snímek o býv. rockerovi resp. „vyžilém“, (neboť něco jako bývalý rocker podle mě neexistuje), který si nese těžké životní břímě, má manželku, přítele, jehož „kouzlo“ (klíč) k úspěchu u žen spočívá v prostém faktu, že je „zvědavej a má čas“ :-), navíc mu právě zemřel otec (s nímž se přes 30let neviděl) a tak se rozhodne (ve světle nových informací) najít jeho nacistictického trýznitele z Osvětimi,... měl bych sice pravdu, ale stejně by vám to o skutečné podstatě snímku samotného (téměř) nic vevypovědělo. Takže toho raději (protentokrát) ihned zanechám a pouze podotknu, že min za trefně minimalistickou kreaci S. Penna coby Cheyenna, se snímek oplatí shlédnout. P.s. a ač to na první (možná i druhý) pohled tak nevypadá, je to (stejně jako (i) samotná ústřední postava) vtipný snímek. Nenápadně s osobitým humorem (viz SPOILER příklad za všechny: „můj instinkt mi říká, že puntičkářství je základ. charakteristika pro chytání nacistů“. Pokud bych měl však snímek přecejenom shrnout „jednou větou“, napsal bych, že This must be the place je netradiční (existenciální) volně plynoucí road-movie, navíc s volně plynoucími dialogy „o něčem, než o ničem“, (zato s kadencí samopalu AK-47), což v kontextu dnešní uspěchané doby působí uklidňujícím dojmem. Jednoduše „vyzrálý snímek, vyzrálého režiséra pro vyzrálé publikum“. S osobním dovětkem na úplný závěr. Byť nekuřák (občasný doutník nepočítám), zde jsem to „dospělácké cigárko“ S. Pennovi, resp. Cheyennovi, ze srdce přál. (19.06.2012)