Kokuhaku

Jednoho krásného dne – a to vcelku nedávného – mi přistála v poště zpráva od ne příliš tajné ctitelky, v níž mi bylo vyčiněno, že prý jsou mé komentáře psány stylem „studený psí čumák” a že to vypadá, že neumím být vůbec nadšený z filmů, že si je neumím vychutnat a že z nich zřejmě nedokážu mít radost. Řekl jsem si, že tedy dobrá, milá zlatá, až bude vhodná příležitost, tak si v komentáři k nějakému filmu či seriálu zkusím bez skrupulí slovně zaonanovat. A je to tu! Himlhergotfagot, pane jo, ach božínku, ach, ach, tohle byl tak strašně boží film, že jsem z něj nadšením nemohl usnout! Tento film mi prostě seděl jak prdel na nočníku, a přestože jsem byl v onu pozdní hodinu již těžce unaven, tak jsem při sledování Kokuhaku úspěšně přemohl spánek a ani na chvíli se nenudil. Dalším důkazem aplikovatelnosti prdelonočníkového přirovnání u tohoto filmu budiž fakt, že jsem v průběhu sledování poznal snad veškerou převzatou hudbu (Boris, The xx, Radiohead, Händel…), což se mi už hodně dlouho nestalo (pokud vůbec někdy). Kokuhaku je psychologický film, jenž v prvé řadě cílí na zobrazení vlastních světů jednotlivých postav, za což musím tvůrcům zatleskat. Zobrazují je formou hravou, často využívají flashbacků nebo zpomalených záběrů (pravda, místy možná až trochu moc), ale právě ono hraní si s časem, střídání rozdílných perspektiv jednotlivých postav a vykreslování jejich pozadí v kombinaci s již zmíněným hudebním podkladem tvoří vynikající atmosféru příběhu plnou gradujícího napětí. Opět děkuji za to, že žádná z postav není vyloženě kladná či záporná, každá má přídatný rozměr a osud žádné z postav na obrazovce mi nebyl lhostejný. Režisér skvěle využil knižního námětu k tomu, aby vytvořil velmi silný film, jenž ve mně zanechal silně rezonující zážitek. Určitě si Kokuhaku musím ještě jednou pustit. Někdy. A pokud se mi bude stále tolik líbit, půjde bez ostychu do topky. Čistých 5*. (07.08.2014)

Je to perfektná mierne thrillerovo ladená dráma. Má skvelý príbeh o stredoškolskej učiteľke, ktorá prišla o svoju malú dcéru, ale keďže sa jej podarilo zistiť, že to nebola nehoda, ako sa pôvodne myslelo, ale to zámerne spôsobila dvojica jej študentov, ktorí ale kvôli nízkemu veku nemôžu byť plnohodnotne potrestaní, rozhodla sa konať a vymyslela si svoju vlastnú pomstu. A tá začne dlhodobo výrazne ovplyvňovať nielen vrahov, ale aj ich okolie. Spracovanie je vynikajúce, tu je už od úplného začiatku jasné, že sa bude jednať o výnimočnú záležitosť a výsledok ani v najmenšom nesklame. Tému pomsty mám veľmi rád a to prakticky v jej akejkoľvek podobe, tentoraz je to opäť niečo nové, s čím som sa v podobných filmoch ešte nestretol, ale vyšlo to skutočne perfektne. Nájde sa tu aj mnoho prvkov, ktoré mám veľmi rád a tak vôbec nevadí, že celá úvodná polhodina sa odohráva prakticky len v jednej triede, kde je v popredí učiteľka a dá sa dozvedieť takmer všetko dôležité, podané je to tak skvelo, že to až berie dych a bol som z toho skutočne nadšený, ale úroveň filmu sa našťastie ani následne vôbec nezníži. Miesto bežnej žánrovej gradácie je toto podané skôr tou dramatickou formou, s čím tiež nemám problém, všetky dôležité postavy dostanú svoj priestor, pričom majú aj samostatné kapitoly kde sa dajú dozvedieť nielen ich motivácie a ciele, prípadne následky pomsty, ale vlastne aj nazrieť do ich vnútra a keďže ani jedna z postáv nie je čiernobiela a vždy sa jedná o nejaký ten typ psychopata, rozhodne tu má čo zaujať. A rozhodne nesklame ani celá záverečná fáza, toto sa mimoriadne vydarilo. Takže tu o ničom inom, ako úplnom nadšení nemôže byť ani reči, vynikajúca záležitosť od prvej do poslednej minúty, kde je potenciál každej scény využitý naplno. Herecké obsadenie je výborné, charizmatická Takako Matsu v hlavnej úlohe, skvelá Ai Hashimoto, ktorá mi asi ešte zo všetkých sedela najviac, zaujímavá dvojica vrahov a ešte dostatok vydarených vedľajších postáv. Réžia a technická stránka sú perfektné, vynikajúca vizuálna stránka, tu je snáď každý záber dovedený k dokonalosti, skvelá atmosféra a celé to originálne prevedenie, toto sa nesmierne vydarilo. A k tomu ešte skvelá hudba, ktorá z mnohých scén robí nezabudnuteľnú záležitosť. Confessions je vynikajúce a originálne dielo, ktoré ma ani po viacerých pozretiach vôbec nesklamalo, práve naopak, mám pocit, že ma stále baví viac, jeden z najlepších filmov, aké som vôbec videl. 92% (29.03.2012)

Film o tom, že veškeří vrazi, kteří se rozhodnou vraždit hromadně, jsou vlastně nedocenění géniové, kteří se jen touží touto cestou zviditelnit. Celkový děj, chování postav a veškeré podobné detaily jsou i při slaboučkém zamyšlení, napíšeme-li to mírně, nepravděpodobné. To co mě tolik okouzlilo je kompletní umělecká stránka filmu, která je fenomenální. Naprosto geniální hudbou počínaje a kompletní stylizací končíce. Hrozně se mi líbil styl vyprávění ve zpovědích. Kamera je vždycky na tom pravém místě a každičký záběr je vlastně uměleckým dílem. Za zmínku stojí i výběr několika anglicky zpívaných písní, které jako kdyby byly nazpívány filmu na míru. Jediné, co mě pořádně zarazilo bylo to, že na japonských školách je to tedy kurevská ulejvárna. Velmi by mě zajímalo, kde se tam bere tolik programátorů a robotiků. Omlouvám se, ale znovu musím upozornit na kompletní soundtrack, pokud budete film sledovat s hodně kvalitiním zdrojem zvuku, tak se zřejmě uzimomriavkujete a uslintáte. Jsem si jistý, že kdybych film viděl vcelku, tak bych pálil plný počet, neboť mě po vizuální stránce už dlouho nic takhle neočarovalo, ale protože je léto a všichni ruší, tak jsem měl před závěrečnou půlhodinkou několikahodinovou pauzu a nadšení trošku opadlo. 4* (27.07.2013)

Od filmu s názvom "Spovede" som čakal všeličo. Trebárs vzťahovú drámu, to vyzeralo ako očividná možnosť. Alebo romantická komédia, to sa tiež nezdalo byť úplne nepravdepodobné. Ale toto? Uuuufffff. BRILANTNE natočená, temná psychologická story s fantastickými hereckými výkonmi, mrazivejšia ako mŕtvola v chladničke. Po kladnej postave ani stopa, každý je tam v istom uhle pohľadu neuveriteľná sviňa. Dokonalý recept na depku pre slabšie povahy. Tetsuya Nakashima bude evidentne veľký šéf. Takto perfektne vybrúsený a istou rukou vedený film som od mne neznámeho režiséra nevidel už roky. (21.10.2012)

Vyšinuté psychologické drama, které se nebojí jít až za hranici extrému. Netradiční vizuál sice sází na efektnost a každý záběr se snaží vypadat nevšedně, což vede k jakési vjemové přetíženosti, ale na druhou stranu forma přehnaně nepůsobí - spíše vytváří naléhavou, chladnou a emotivně vypjatou atmosféru, k níž se děj po výborně gradující a nenápadné původní dvacetimutovce s potěšením přidá. Samotná fabule je poměrně přímočará a jasná, ovšem narativní struktura si s ní pohrává velmi podmanivým způsobem - formou zpovědí a neustále se měnícího hlediska jednotlivých protagonistů. Motivy se odhalují postupně a tím i psychologické podloží na první pohled vyšinutých a stěží pochopitelných událostí. Je třeba jen rezignovat na realistickou motivaci - dominantou snímku je skutečně radost z objevování nových skutečností a přehodnocování předchozího. Tudíž, když se někdy v polovině snímku začne rozehrávat slušné a mrazivé psychologické drama konečně pronikající do hloubky, záhy je tato možnost zahubena skutečnou smrští nových odhalení, které nemají ani čas se rozvinout, a ve zběsilém tempu nových fakt a přehodnocení se míří ke zničujícímu finále. Ano, film tak vrchovatě splňuje všechny náležitosti narativní hry a jejích rozkoší a přitom koná přímé útoky na divácké emoce, ale výchozí úvaha a konflikt ohledně "zaslouženosti" lidského života se tím značně rozplývá a její zkratkovité pronikání nakonec nepůsobí dosti přesvědčivě a dostatečně. Přesto tím intenzivní a dá se říci, že i neopakovatelný zážitek ze sledování Kokuhaku, příliš netrpí, jen preferuje jiný způsob provázání s divákem. (15.07.2012)