Marti, dupa craciun
Tuesday, After Christmas
Utorok po Vianociach
Režie:
Radu MunteanKamera:
Tudor LucaciuHrají:
Mimi Branescu, Maria Popistasu, Mirela Oprisor, Dragoș Bucur, Victor Rebengiuc, Ioana Blaj, Silvia Nastase, Adrian VãncicãObsahy(1)
Paul je úspěšný čtyřicátník. Má milující ženu, malou dcerku a taky milenku. Ta ho sice netlačí do žádných zásadních rozhodnutí, ale Paul si začíná jasně uvědomovat, že se musí rozhodnout, které z žen dá ve svém životě přednost. Rozhodnutí padne o vánočních svátcích. Civilní drama režiséra Munteana (Papír bude modrý, Boogie) vypráví univerzální příběh muže, který se v pasti své vášně rozhodne zachovat přímo, i když následky nemůže dohlédnout ani on, ani jeho blízcí. Film je natočen se silným smyslem pro detail, dramatickou stavbu příběhu a jeho hlavní devízou jsou mimořádné herecké výkony tří hlavních představitelů. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (42)
Mezi blockbusterem a artfilmem na jedné straně a historickým a sci-fi filmem na straně druhé leží malinkaté území snímků ukazujících dnešní každodenní průměrný život nenápadné většiny, která se ztrácí v lesku hrdinů. Při pohledu na vlastní život nemáme stejně podivný pocit jak při pohledu na podobný život ve filmu. Jen plátno totiž najednou vypíchne, jak nudná, stejnotvárná, zaběhlá a obyčejná je naše každodennost. Vlastně si na vše rychle zvykneme a pak již žijeme skoro automaticky - jedeme po zajetých kolejích, pokud kolečka nezadrhnou nebo nevykolejí. Láska, city ... nepleteme si pojmy? Pokaždé je to stejná intenzita a stejný prožitek - po pár dnech zamilovanosti i po 5, 10, 25 letech? Opravdu? Možná víc než city lidi ve skutečnosti drží pohromadě spíše majetek, děti, zvyk, strach ze změny? Jak oživit a vybarvit každý den? Kde vzít tolik radosti a lásky? A jak je rozdělit mezi všechny, aby nikdo netrpěl a nestrádal? Kdo na to zná odpověď, je šťastný člověk. ___ Tento film by se měl povinně promítat všem, kdo očekává od partnerství konkrétně i od života obecně nehynoucí svátek a zábavu. Akorát nikdo dnes nechce o povinnosti ani slyšet. ()
Je všeobecně známo, že filmy rumunské nové vlny si zakládají na minimalismu. Radu Muntean však ve svém čtvrtém celovečerním filmu dotáhl tuto strategii až na téměř nejvyšší možnou míru. Většina scén je komponována do jediného statického obrazu, ve kterém se odehraje určitý dialog. Tyto scény se navíc odehrávají v šedivých bytových prostorech. Muntean nás tak svým minimalismem doslova nutí pečlivě sledovat herecké výkony a pomalý vývoj jednoduchého příběhu. Navzdory nenápadnému vývoji film pozvolně vrcholí až do závěrečného záběru, který je, podobně jako u mnoha jiných filmů rumunské nové vlny, velmi působivý, významotvorný a ukončený ostrým střihem. Hezká ukázka naprosto jednoduchého a civilního filmu, který ale má přesto hodně co říct. ()
Rumunský film, ktorý je silný vo svojej forme. V zásade nám v niektorých scénach statická kamera ukazuje rozpad jedného vzťahu. Muntean síce prichádza s univerzálnym nápadom, ktorý je aplikovateľný podľa mňa všade vo svete - ale zakončuje to podobne ako väčšina rumunských režisérov. Momentom keď som si všimol podobnosť to pre mňa stratilo trošku zmysel. Také to... už sa stalo a ideme ďalej. Uvedomujem si že civilnosť a realistickosť vo filme tento koniec podporuje ale ten smútok čo som z toho mal som potreboval skrátka silnejšie zadefinovať a neuspokojiť sa len s tým - Aj toto je život. To je jediná výčitka a je vyslovene subjektívného rázu. Inak herecky, významovo a emočne vyšperkovaný film, ktorý treba vidieť. ()
V jednoduchosti je síla. Zachycený trpký rozpad jednoho manželství je zbavený jakýchkoli odboček, kudrlinek a přídavků. Snímek se soustředí na hodnověrnost situace a přesné psychologické herectví. V mých očích to funguje, vzbuzuje přesně ty emoce, které chce a má. Není tam cokoliv navíc, a tudíž ani nic nepřekáží a neruší. Celkový dojem: 90 %. ()
Když jsem ten film před lety viděl, plácal jsem tady něco o formálně jednoduchém "realismu", kdy stačí postavit někam kameru a nechat herce v několikaminutových záběrech dělat svoje. Dnes vidím, že to zdaleka není tak jednoduché a že ta neobvyklá pozornost k detailům neslouží jen k vytváření zdánlivého "okna do skutečného světa". Například hned ta úvodní postelová scéna. Milenci vypadají jako že se baví o úplně každodenních banalitách, ale oni v tom počátečním dialogu velmi nenápadně představí sami sebe i povahu svého vztahu. Dál je potřeba ocenit, jak se tu účinně pracuje s přeostřováním mezi postavami v různých plánech, v nichž vyniknou jejich téměř neznatelné reakce (hlavně Paula) na vzniklou situaci (zatímco dialog a akce běží dál v rozostřeném plánu). Nejsilnější jsou tady dvě scény: ta v ordinaci a pak ta úplně závěrečná s koledníkama. Je to z toho důvodu, že v obou případech postavy zadržují určité emoce, hrají sjednané společenské hry a přetvařují se, zatímco my diváci dobře víme, co všechno se skrývá "pod povrchem". To odpovídá formálním vlastnostem filmu, ve kterém není snad jediný detail a všechno je podávané z odstupu. Naopak momenty, kdy postavy emoce přímo vyjadřují, paradoxně tak silné nejsou. ()
Reklama