Imaginární lásky

(3x) Láska, to nejsou jen dva lidé držící se za ruce a šeptající si něžná slova. Patří k ní také slzy, smutek a osamění. I dříve neotřesitelné přátelství může utrpět významné trhliny, pokud se objeví někdo třetí. Francis a Marie o tom ví své. Když se do města přistěhuje Nicolas, sympatický a velmi pohledný mladík z vesnice, jedna katastrofa následuje druhou. Čím více Francis a Marie zápolí o přízeň nového kamaráda, tím více se vzdalují jeden druhému. Za nevinnými doteky hledají skryté významy a sebemenší náklonnost Nicolase k tomu druhému v nich vyvolává žárlivost. Ani jeden si však neuvědomuje, že Nicolas si s nimi pouze hraje – láska bývá slepá, neopětovaná, imaginární. Nebezpečná hra lehkomyslného pokušitele lidských srdcí zpočátku nezachází za hranici zvladatelného flirtování, záhy se ovšem transformuje v zásadní konflikt mezi oběma přáteli, v jakousi přehlídku lidské žárlivosti. Fascinující vizuální koláž je doplněna o paletu výtvarných a hudebních motivů, výborně souznějících s atmosférou příběhu, a samozřejmě o herecké výkony titulní trojice. Vedle Xaviera Dolana, ztvárňujícího citlivého a pohledného gaye, na sebe v roli Marie upozornila vynikající kanadská herečka Monia Chokri, jejíž hrdinka se zoufale snaží být jiná než ostatní, přičemž sklouzává do jakési upjaté stylizace, komické i tragické zároveň. A pak je tu ještě Niels Schneider alias přímočarý Nicolas, spontánní kluk, který učaruje každému. Imaginární lásky nejsou film založený na náhlých a dramatických zvratech, nesoustředí se v první řadě na příběh, ale pomocí nenápadných prostředků – zpomalené sekvence, detailní záběry – můžeme vnímat sílu emocí a průběh bouřlivého vztahu mezi mladými lidmi. Klíčové pro celý film je právě slovo imaginární. Milostný vztah se odehrává převážně v rovině snů, nadějí a iluzí a tím se divákovi dokáže skutečně dostat pod kůži. Můžeme se jen dohadovat, odkud Dolan čerpá inspiraci, kde bere nápady a co se skrývá za jeho nepopiratelným talentem. Odvedl podle mého názoru skvělou práci ve všech třech rovinách – živě a neskutečně reálně ztvárňuje to, co každý známe ze svého života. Vystihuje naše pocity a nastavuje zrcadlo našemu chování. On sám později na adresu svého filmu prohlásil: Když se dnes ohlédnu za sebe, nestačím se divit, co všechno se událo a hlavně mě fascinuje způsob, jakým vesmírné síly přispěly k tomu, aby můj projekt nakonec skutečně vznikl. Teď vidím, že bych si nemohl přát lepší druhý film než Imaginární lásky. Zachumlaný do nepopsatelné radosti z dokončeného projektu už uvažuju nad tím, co bude dál. Umění vás nikdy nenechá dlouho lenošit. Musí se makat dál. #Mezipatra 2010 (17.11.2010)

Jsem sám, koho děsivě iritovalo, že se tam všechny postavy chovaly jako lobotomizovaní infantilní kreténi? Esence všech těch špatností, které nenávidím na přemoudřelých artových bijácích, utápějících se ve vlastní mondénnosti "óóó, já jsem tak neučesaný a queer, mě nepřehlédnete, óóó, ňach ňach" Na druhou stranu, ztělesněný sen hezoučkých manýristických pozérů s ofinami a brýlemi bez skel, kteří zjistí, že nejsou sami, kdo mají v pubertě bolístka a trápení ... Jestli mám tohle považovat za generační výpověď, tak jsem si jen potvrdil, že jsem se narodil o století později, než jsem měl. (01.12.2010)

Odehráno očima a přesto bohémské, uvolněné a sebeironizující - vše tonoucí v cigaretovém kouři, až z toho štípou oči. V hlavní roli milostná rivalita mezi mužem a ženou pojatá jako pistolnický souboj plný radostného očekávání, na jehož konci vždy někdo padne k zemi, ale znovu vstává, olíže rány a s grácií toreadora vcházejícího do arény bojuje dál, až do naprostého ztrapnění... a ano, takhle nějak se chováme, když někoho hodně chceme :-). U svěžích detailů a stylizace, prokládaných lahodným repetivním podkresem, nelze nevidět inspiraci minimálně dvěma filmovými ikonami, z nichž na jednoho doma volají Kar-waii a na dalšího Quentine, pro hravost a zábavnost Imaginárních lásek však lehce odpustitelnou. A ten smrtelně vážný monolog o kouření... jako by mně viděl do hlavy:-) (03.12.2012)

Povrchní film o povrchních lidech. Zaplnit prostor modely a modelkami funguje možná ve videoklipu, ve filmu to po nějaké chvíli ale nudí. A to i s použitím všech těch stylových retro prvků. Stejně nudí celá manýra pana režiséra, který je dle mého vjemu až přespříliš zaujat povrchním fetišem retro hadříků, bot a stylových účesů. O zpomalených ,,new-fashioned" záběrech nemluvě. Možná je v tom zakódováno něco hlubokého o queer komunitě, já to ale tak nějak správně nerozkódoval... (30.12.2010)

Někdy milujeme spíš naše bláhové představy, než člověka samotného..Prosťounký příběh zabalený do hodně stylového kabátku s příjemně poetickou atmosférou a famózní hudbou. Xavier Dolan má na svůj věk nesmírně vyspělý vkus a pohled na život, přesto se ve filmech tak moc soustředí na módu, vizuál a všechno okolo, že své myšlenky nestíhá úplně vnést do příběhu a tak nám je vnucuje v těch pár chvilkách, kdy zmizí hlavní postavy a objeví se do kamery mluvící neznámí. (V Zabil jsem svou matku se zase Xavierova postava zpovídala do kamery). Artové filmy mívají jen pěknou skořápku a jádro takové nijaké, takže by mi to tolik nevadilo, ale tady mě to mrzí, když vidím, že nějaká ta snaha o poselství by byla. Xavier se jen musí naučit skloubit pěkný vizuál s pořádným příběhem. Alespoň dle mého názoru. (29.09.2012)