Muži, kteří nenávidí ženy

Skvělé v několika detailech, celkově ničím uchvacující. Nejslabší Fincher - pro mě tedy nejisté 4*, protože první hodinu na mě občas dorážel pocit nudy (!). Mohla bych sama sobě začít oponovat a říct, že jsem stejně předem věděla, co se stane (mizerný argument). Ovšem i u jiných filmů, jejichž předlohu nebo jinou filmovou verzi jsem četla/viděla, bylo čím se nechat unést, vtáhnout, dojmout etc. Tady ne. Nikdo nemůže stále točit fenomenální filmy, i kdy ten Fincherův je rozmáchlejší než švédská verze - a to nejen díky jeho dvornímu kameramanovi Cronenwethovi, který dokáže scénu projíždění zasněženou krajinou nasnímat tak, že máte pocit, jako kdyby se dělo něco epického./// Nutno však podotknout, že Craig je stokrát víc sexy než Nyqvist - a to ani nemusí mít černé boxerky. Herecky však ani jeden nepředvádí nic mimořádného./// OST filmu je sice progresivní a velmi nekonveční, ale zkrátka pískání ve vysokých frekvencích (scéna znásilnění, ze které vám mimochodem bude špatně psychicky i fyzicky, protože je natočena precizně), tikání do rytmu připomínající hodiny (archiv) a upravený song od Zeppelinů (ano, úvodní sekvence je vizuálně skvělá) nevytváří zrovna OST, který by člověk od Reznora po fantastické hudbě k TSN čekal./// Mara je dobrá, protože je neznámá a nestrhává na sebe pozornost, ale Rapace byla přesvědčivější. A ty akcenty byly vážně trapné, nehledě na naprostý nesmysl, že lokální švédské noviny píší články v angličtině... [Kino] (15.12.2011)

Ano, je to detektivka; ale kde je problém? Na sever Severozápadní linkou je dobrodružný film, Stopaři jsou western, Psycho je thriller, Mafiáni jsou gangsterka a Zpívání v dešti je muzikál. Říká snad někdo o těchto dílech, že jsou to „jen" dobře odvedené žánrové filmy, filmy na zakázku, či něco podobného? (Dobře, jistě říká, ale kdo někoho takového bere vážně?) A žánrové jsou zhruba stejně jako Fincherův film, který vlastně mnohem víc než detektivku připomíná diskusi o možnostech kriminálního žánru. Pokud se od základního příběhového vzorce o odhalování tajemství daleké minulosti posuneme na obecnější úroveň vztahu mezi stylem, vyprávěním a tématem, odkryjeme mnohem důmyslnější řídící princip, než je prosté odhalování pachatele. Více viz Douglasovy poznámky (31.08.2012)

Fincherův film dotváří zajímavý trojúhelník, v němž prvním z vrcholů je původní první díl trilogie (možná se brzy stane tetralogií, původně však plánována jako dekalogie) Stiega Larssona, jedné z nejlepších literárních detektivek poslední doby, druhým pak švédská filmová adaptace z roku 2009 a třetím vrcholem pak tenhle Fincherův film, jednak opět filmová adaptace, ale zároveň i americký remake švédského filmu. Vztah mezi knihou a oběma filmy je totiž jedním z problémových míst - kniha sama je naprosto vynikající, mnohovrstevná, vpravdě napínavá a strhující, oba dva filmy si z ní ovšem shodně berou jen základní dějovou kostru vázající se k vyšetřování dávného zmizení Harriet, celý kontext, který byl ovšem daleko zajímavější než dějová linka, z logiky věci, jakou filmová adaptace zákonitě má, vypouští. Pro čtenáře knihy je tak detektivní rovina trochu nefunkční, když to ústřední, tedy zápletku a rozuzlení zná, což se zdá býti logické, co je ovšem dost paradoxní, je fakt, že pro toho, kdo knihu naopak nečetl, musí být při tak výrazné kompresi děje a zhuštění obsahu řada věcí zjevně nesrozumitelných, některé podstatné věci scénář záměrně vypouští a jiné trochu významově posunuje. Co se týče významových posunů, k dobru věci je posun hlavní postavy, Mikael Blomkvist už není zjevný sukničkář tak jako v knize, což mi bylo celkem nepříjemné, a nevyspí se téměř s každou ženskou hrdinkou, která se v knize objeví (což ovšem trochu znevěrohodňuje samu pointu snímku...zasraný Kalle Blomkvist), co se týče vypouštění děje, ve scénáři tak kupříkladu Mikael nemá intimní poměr s Cecilií Vangerovou. I z Lisbeth se stala trochu jiná osoba oproti knize, je o dost méně mimo ve srovnání se svou literární předlohou, dokonce víceméně normálně komunikuje se svým okolím a s cizími lidmi. Výrazně je též upozaděna postava a role šéfredaktorky Milénia Eriky Bergerové či Dragana Armanskyho, šéfa Milton Security, který má ve filmu vlastně jen pouhý štěk. Při srovnání obou filmů je Fincherův remake čistě subjektivně zjevně povedenější, švédský film se vlastně většinou vleče a je svým způsobem nudný, kdežto David Fincher dokázal i při okleštění děje zachovat napětí, pro detektivní thriller tak důležitý prvek. Většinou je toho dosaženo vynikající Reznorovou hudbou a na ní navázanými ruchy (navíc pro všímavé Plague na sobě nosí tričko s logem NIN), svou roli ale hraje i originální práce s kamerou a dynamický střih. I přes výše zmíněné se ale nemohu ubránit dojmu, že je celý snímek, alespoň tedy v kontextu režijní práce Davida Finchera, až nezvykle moc konvenční. Jestliže jsem tedy začal příměrem k trojúhelníku, pak jedním z vrcholů (knihou) jsem doslova žil, druhý kolem mne spíše jen mimovolně proplul (švédská adaptace) a ani třetí se s prvním nemohl ani přinejmenším rovnat. Jsem zvědav na seriál... (24.12.2013)

Stoprocentní detektivka schovaná v osmdesátkovém filmu. Šel jsem do kina jako nepopsaný list a Fincher mě bohužel nedokázal včas přesvědčit o tom, že jeho postavy sahají za hranice jednoho příběhu. Kdo má načteno, bude samozřejmě vědět. Já jsem ale uvíznul v perfektním vyšetřování, jež brzdí nadbytečné budování pozadí Lisbeth (jakkoliv výborné jsou ty scény samy o sobě), a místo napínavého cliffhangeru (nabízí se hned několik míst) ho následuje natahovaný dvacetiminový apendix. Chápu, že je zásadní pro vybudování trilogie. Ale první film by bez něj byl o tolik lepší... (15.12.2011)

Scénář: Steven Zaillian .. David Fincher má můj obdiv. Jako nekompromisní tvůrce s osobitým režijním i vizuálním stylem. Bohužel nyní mám pocit, že udělal až příliš kompromisů a produkt vypadá víc jako „něčí“ než jeho. Vlastně dostál jen té technicko-řemeslné úrovně. Zkrátka, za tohle mu květiny v rámu posílat nebudu. Nejen já, i Akademie bude taktně mlčet. _ Z herců jsem se především těšil, jak se jinak a případně lépe, jako Lisbeth Salander, předvede „Social“ objev Rooney Mara. I když její kreace není špatná, působí bohužel jen tak cool a postupně na jejím podání uvadá celý film (třeba její osobní motivace pro daný případ úplně chybí - a to mají být případné další dva filmy především o ní), protože svou neproniknutelností a finálním zaláskováním se prostě nestane tím silným středobodem, kterým má být. Navíc, nato, že chtěl Fincher stavět tento film na jejím vztahu s Blomkvistem, tak to vzal tedy hodně povrchně. A dopadlo tak spoustu aspektů, nehledě na chybějící spád a emocionální dopady. Ani ta hudba, jakkoliv občas zajímavá, tentokrát prostě správně nenakopává. Vychvalovaná perverze, násilí či dechberoucno se prostě nekoná a řekl bych, že ti, co tam tohle vidí, prostě nemají moc široce nakoukáno. _ Detektivně odfláklé, přesahy obroušeny na minimum, atmosféra vlažná a emoce vyměněné za tu více tu méně vhodné vtipné momenty. I to anální znásilnění potřebuje verbálně vyzdvihnutí namísto pozvolného obrazového dopadu na divákovu empatii s postavou. _ Ve výsledku sice nejde o nic u čeho by hrozilo uzívané nudění, ale do spirál nadšení a blahého lebedění si v přesahu se také nedočkáte. Navíc, den po projekci, marně vzpomínám na nějakou stěžejní scénu, kterou bych měl stále v hlavě (rozsekaná kočička to tedy nezachrání) a mohl na ní stavět (nejsilněji tam působí vzpomínka, kdy na chvíli vypadl v sále obraz). ___ Pročetl jsem si některé komentáře a diskuze a znatelně vyplývá jedna věc. Tento „remake“ (já vím, jiná adaptace knihy) sklízí úspěch zejména za jméno vepsané u režie. Kdyby tam nebylo, odnesla by to patrně stejně tvrdě, jako většina amerických úprav osobitých Evropských/Asijských předloh. No jo, jenže tahle nekompromisní reakce chybí. (16.01.2012)