Medianeras

Žijeme namačkaní na sobě a stejně jsme sami.----"Vím, že jsem jediný člověk ztracený mezi miliony dalších."---- Tenhle film se podle mě povedl. Všechno působí upřímně, obyčejně lidsky. Trochu mi to tím způsobem jakým divák nakoukne do života postav připomnělo Amélii. Možná to chce mít na film správnou náladu, ale přišlo mi, že to ten problém izolovanosti je vystižený tak, že by to snad obrazněji vystihnout nešlo. Určitě se dá najít spousta námětů k zamyšlení, pokud máte chuť a čas, nebo se na to dá dívat jen na odreagování...---"Tohle je popatnácté, co jsem se zapsal na plavání a popatnácté, co nejdu. Miluju plavání, ale nesnáším všechno předtím a potom. Nesnáším sprchování před a po.Nesnáším svlékání a oblékání, sušení vlasů v zimě, mokrej ručník v tašce, mokrý plavky, mokrý žabky, nesnáším smrad chlóru......."---- > (16.12.2015)

Tady si za příjemného mluveného slova lze užít tolika postřehů, až jde hlava kolem - kolik asociací na život lze najít třeba v architektuře, jak nás odráží, tvoří, přizpůsobuje - určuje životní styl, který sami neumíme v záchvatech paniky a v ochromení fóbiemi řídit. Namísto toho hledáme útočiště v kyberprostorovém bytí, vkládáme naděje do děsivých internetových schůzek, bráníme se smutku kontaktem s neživými předměty a ztrácíme čas předváděním, co všechno umíme, místo toho, abychom obnažili, kdo vlastně jsme... V zajateckém táboře nájemníků dojde na zajímavé úvahy o tom všem, proložené romantickým míjením dvou stejně ztracených figurek. Tak edukativně podáno... (17.03.2014)

Velka města poskytuji anonymitu, ale také izolovanost. Denne potkávate tolik lidi, ale kdyz chcete navázat vztah, nedaří se vám k nikomu proniknout dostatečně blízko. Absolvujete spousty setkání, která si jsou podobná svou prazdnotou a nucenosti. Probudíte se vedle cizího cloveka a jen si přejete, aby uz odešel. Jste sami, zoufate si a nevíte, co se svým životem. Poznavate se? O takových lidech je totiž tento argentinský snímek, který me oslovil prave svou realisticnosti a odhrnutim opony do zivota obyčejných lidi. Velice se mi také líbila propojenost s architekturou a doprovodná klasická hudba. (02.06.2013)

Amelie z Buenos Aires v nízkorozpočtovém kabátku. Skvělá expozice natočená coby filmový esej o (ne)funkčnosti urbanismu se pomalu prolíná do ryze postmoderně zpracovaného romantického příběhu, z prologu se stává jedno z filosofujících intermezz, forma zvláštně doplňuje obsah, Buenos Aires prorůstá s vypravěčem, hlavními hrdiny, velkoměsto žije a dýchá. Režisér Gustavo Taretto natočil film o specifiku současné doby - osamění uprostřed megapole. Zvláštní civilizační paradox. Jedna z podob lásky ve 21. století. Obehrané romantické schéma ozvláštnil pootočením rastru (osudovost determinující budoucí vztah) a originální hravou formou. Patrně nejvíce se o to zasloužil střihač, střihová skladba je téměř experimentálně pojatá, střih motivovaný hudbou či ruchy, střihové sekvence statických záběrů, proti tomu zase videoklipový střih i estetika, s čímž souvisí i ryze postmoderní synkretické míšení odkazů a vlivů (symbolizované povoláními obou hlavních protagonistů - IT a architektura) - videoklipy, svět počítačových her, prostředí chatu a sociálních sítí, knižní ilustrace, vliv reklamy a desingu, stejně jako filmy Woodyho Allena, k tomu připočtěme místy opravdu nádhernou kameru odkazující k moderní fotografii architektury (pracuje se ponejvíce s velkými celky a občasnými detaily) a specifického odrazu velkoměstského prostředí. Filmu dominuje opravdu výrazná vizuální stránka. Zajímavé z hlediska urbanistického rastru je formální členění na kapitoly opisující cyklus střídání ročních období v přírodě (podzim - zima - jaro), metaforicky odkazující k fázím lidského života. Tvůrci použili motiv hry a častou nadsázku i vtip (Když si oba budoucí partneři nechají vybourat nové okno, náhoda je umístí na vnější boční zdi do kontextu reklam na zdech vymalovaných, ona na konci obrovitánské šipky, on v mužských slipech nějakého sexy modelu atd.). Postmoderní prvek hry je zakomponován i do samé struktury příběhu - hledání postavičky v dětské obrázkové knize je zdárně zakončeno až v realitě na samém konci snímku. Mile romantický moment, který je ovšem zároveň i Achillovou patou, ona žánrová schématika naznačuje poučenému divákovi, že tohle je JENOM filmová iluze (když navíc celý zbytek filmu popisuje zcela protichůdnou zkušenost). Mírně existenciální film o odcizení dnešního světa, o vyprázdněnosti našich životů, o ztrátě smyslu života, o žití coby přežívání, o životě bez cíle, o rezignaci, o míjení se, uzavírání, anonymitě, o samotě v davu... (22.04.2014)

Sympatický Martín a velmi půvabná Mariana bydlí kousek od sebe. Potkávají a míjejí se skoro každý den. On, notorický nespavec, ona poznamenaná předchozím vztahem. Najdou se? Protnou se jejich cesty? Rozhodně nebudu předbíhat. Medianeras vám na tohle odpoví, mile, vkusně a nenuceně v tom nejlepším slova smyslu. (20.07.2015)