Armadillo

Armadillo se často pohybuje na hraně "dokumentárnosti" a připomíná svými postupy spíše narativní filmy, kde se veškerý natočený materiál uzpůsobuje režisérově vizi (která nutně nemusí korespondovat s realitou). Upozorňuje na to prolog, epilog i zvolená vizuální stránka a doprovodná hudba. U některých scén je jasné, že musely prostě být inscenované či zpětně vykonstruované až ve střižně (například časté střihy záběr-protizáběr nemohl v reálu jediný kameraman natočit). To samozřejmě nemusí nutně vadit při natáčení subjektivního uměleckého dokumentu, ale v tomto případě to působí příliš nepatřičně a zbytečně manipulovativně - přičemž to vlastně rozmělňuje samotné téma filmu. Obzvlášť v kontextu perfektního letošního dokumentu Restrepo, vynikne jeho omezenost. Restrepo nabízí přesah a mimo vykreslení vojenského života na bitevním poli navíc dokáže zachytit situaci v Afghánistánu obecně, věnovat se např. i jeho obyvatelstvu a problému komunikace mezi zdejšími obyvateli a armádními příslušníky. Armadillo sází spíše na emocionální efekt, než na rozšíření divákova obzoru o novou perspektivu či zajímavé informace. (15.12.2010)

Válka je opravdu drsný svět drsných chlapů ... "Kolikrát jsi do nich střelil ? Vždyť jsou na kusy ! ..... Nezasloužili jsi smrt nebo co ? ." Když srovnám Dánsky Amadillo a Americký Restrepo tak Armadillo je mnohem záživnější a lepe podaný než ty slavné zářivé hvězdy a pruhy ... chtěl jsem dát 3* ale nemůžu protože ten kameraman je opravdu borec ! Uprostřed boje leží v zákopu a natáčí vojáky pod plnou nepřátelskou palbou to zaslouží respekt a jednoho zlatého bludišťáka ... (31.08.2012)

Co si vybrat z válečných dokumentů roku 2010? Je to jednoduché, protože nemohou být snad více odlišnější dokumenty než je Armadillo a Restrepo. Hledáte-li investigativní novinařinu a přesné zdokumentování aktuálních událostí v Afghánistánu je pro vás Restrepo. Fanouškům fikčních celuloidů spíše doporučím dánského Pásovce, už jenom kvůli filmové kameře a hudbě (jejíž použití nemá nic společného s jinými, konvenčními, dokumenty). Stejné téma, podobný zážitek ale naprosto rozdílná atmosféra a cesta k cíli. Začátek bych se nebál ani srovnávat s prvními minutami Cameronových Vetřelců - divák atmosfericky jenom čeká, že přijde něco většího. 75 % (15.05.2011)

Súhlasím s Malarkeym. Je to dokument, ale zhruba od polovice je tak adrenalínový, že skôr pripomína vojnový film. Sledujeme cestu niekoľkých Dánskych vojakov, ktorý prvýkrát okúsia misiu v Afganistane. Ich cesta začína rozhovormi s rodinami, oni ich rozhodnutie samozrejme nechápu. Chlapi očakávajú dobrodružstvo a nemalou motiváciou sú iste i peniaze. Režisér s nimi musel byť na misii asi celých 6 mesiacov. Určite sa tam natočila hromada materiálu, takže bolo z čoho vyberať. Vznikol tak výborný dokument z reálneho prostredia, kde letia vzduchom skutočné guľky. Roztrasená kamera nevadí, kameramanovi od strachu určite nevošiel do zadku ani zastrúhaný vlas a v pohode si na to zvyknete. Vrcholom je vydarený útok na 4 člennú skupinu Talibancov, ktorých na kusy roztrhá ručný granát. Ten masaker je tam nasnímaný, vrátene toho, čo to schytal najviac(úplne na sračky). Okolo tejto úspešnej akcie sa točí aj celý záver dokumentu. Severania ma už neprekvapujú. Na čo siahnu, to premenia vo "filmové zlato". Ako dokument si zaslúži plný počet. 100%. (05.10.2013)

Pozorná sonda do rutiny dánské posádky v Afghánistánu. Režisér Janus Metz sáhl po moderní formě, nahlíží do intimity svých hrdinů, naslouchá jejich dialogům, rekonstruuje motivace a jako třešničku na dortu přidává skvěle sestříhané záběry z nasazení v boji. Metz nehledá kontext, ale spíš obyčejnost, válku očima jedince (tady se blíží Maozovu snímku). Díky výbornému technickému zpracování Armadillo představuje moderní a nekompromisní dokument. (12.07.2010)