Tři
Drei
Tri
Three
Režie:
Tom TykwerScénář:
Tom TykwerKamera:
Frank GriebeHrají:
Sophie Rois, Sebastian Schipper, Devid Striesow, Angela Winkler, Carina N. Wiese, Hannes Wegener, Karl Alexander Seidel, Cedric Eich, Tino Mewes (více)Obsahy(1)
Novinářka Hanna a architekt Simon jsou úspěšný pár žijící v Berlíně v harmonickém svazku, který trvá již dvacet let. Různé aférky, plánování dítěte a svatby, každodenní starosti i radosti mileneckého páru, to vše mají za sebou. Až do okamžiku, kdy do jejich života vstoupí atraktivní Adam. Problém je v tom, že Hanna ani Simon o svých vzájemných citech k Adamovi netuší... Milostný příběh, ve kterém nechybí smysl pro humor, nečekané zvraty a překvapení je natočen s dynamikou a s citem pro výtvarnou stránku. Každá část příběhu zapadá do dokonalé mozaiky, ve které se osudy tří hlavních hrdinů propojí.
Snímek poukazuje k tanci, divadlu, sochařství a pohrává si i s filmovými citacemi, např. ze slavného filmu ZÁZRAK V MILÁNĚ (1951, režie Vittorio De Sica). Tykwer i ve svém posledním filmu řeší své oblíbené téma lásky, mezilidských vztahů a dotýká se nadčasových otázek života a smrti. Zabývá se problémem krize středního věku, svobody jedince, jeho sexuální orientace a záměrně se vymezuje vůči tradičnímu pojetí partnerského svazku. Oceňovaný současný německý režisér, scenárista a hudebník Tom Tykwer /1965/ patří mezi umělecké a zároveň komerčně úspěšné tvůrce. Jeho filmy jsou pravidelně uváděny na prestižních festivalech a patří mezi očekávané události. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (143)
[ArtFilmFest 2011, Trenčín] Pomyselný Mount Everest festivalu v Trenčianskych Tepliciach a Trenčíne. Neútišiteľná nadšenosť mnou lomcuje a ani na sekundu nechce prestať - ešte aby aj, veď do centrály mi naráža mocná smršť exaktne vystihnutých point, disparátnych emočných chvení a na chlp trefnej irónie. Bezprostredná rozkoš z maximálne výpovedného posolstva o naplňovaní skrytých túžob, o voľnom priechode vrodených pudov, o individualistickej revolte vôči rozvrátenému/netolerantnému systému. Podvratný výkrik do ticha, ktorý prenikavo rezonuje na pozadí všetkých tých (zamindrákovanou spoločnosťou ustanovených, väčšmi neflexibilných) drístov o genderovej predurčenosti, biologickej kontrolovateľnosti a rádoby konvenčnej obmedzenosti. Akoby sa napĺňal môj tajný sen v ktorom konečne niekto ignoruje šumy verejnej mienky, jebe na implantované regule vyžadovaného správania, niekto kto veľkým oblúkom obchádza "plot predpojatosti" a s gráciou zdieľa nefalšovanú ideu slobodomyseľného nažívania - života odprosteného od akýchkoľvek kategorizácií. Už teda viem čo nastane keď sa snúbi dosti vypracovaný scenár (nech aj znateľne schématický) s gustióznymi formálnymi ingredienciami pod dynamicky/dôvtipne/dôkladne koordinovaným režijným patronátom - vznikne pecka typu "Drei", ktorá sa vyznačuje hneď niekoľkými nepriehľadnuteľnými znakmi a to netendečnou humánnosťou, uváženou skúmavosťou, hravou ctižiadosťou. Referenčné črty pre mnoho "konkurenčných firiem", ktoré sa ustavične namáhajú s predostrením (buď príliš prízemných alebo zas nadmerne srdnatých) komplexných analýz organickej priťažlivosti medzi ľudmi, poprípade sa uchyľujú k mechanickému zlučovaniu alebo naopak polarizovaniu vzťahových diskurzov a napokon ich ašpirácie vyšumia ako rozhrkaný šampus, respektíve sa zmenia v bezobsažnú konfúziu. "Trojke" takýto kolaps nehrozí, pretože si uvedomuje, že na háklivé otázky treba odpovedať s patričnou razanciou i odhodlaním, ale takisto s dostačnou porciou rozumnej prozreteľnosti a jemnocitnej vnímavosti. 3x áno. ()
V německých recenzích se o filmu nezřídka píše jako o utopii. Těžko se dá ale říct, že Drei zobrazuje nějaké ne-místo vytržené ze světa. Realita se připomíná neustále a poměrně vtíravě (dlouhé záběry na novinové články a televizní zprávy). I závěrečný ostrůvek bílé postele v nekonečném prostoru se vzápětí ironizuje (mimochodem ironií je prostoupen celý film, což naštěstí zvládne vykompenzovat i fakt, že Tykwer je tak trochu... Streber, který se nebojí patosu - nicméně občas by se možná bát měl). Drei se navíc nesnaží prosazovat jakékoliv všeobecně uplatnitelné principy a normy; naopak si vybírá tři individuality a na nich demonstruje, kterak se lze z fungujících norem vymanit a zařídit se tak nějak podle sebe sama. Podle svojí touhy. Bez ohledu na kategorie, které se subjektu už poněkud zautomatizovaně přiřazují.// Úžasný scénář. Dobře promyšlený, přirozený, nezadrhávající (ač ne hladký), vtipný, s potenciálem oslovit širší publikum. ()
Tykwer umí točit i psát a je radost sledovat jeho vyprávění. Možná je tentokrát příběh až příliš čitelný a konstrukt má tak tlusté sloupy, že se obcházejí dvě hodiny, ale když někdo umí... Kamera v pohybu, agresivní vizuál je zpět, uhrančivý soundtrack, zábavné a akční dialogy, spolehliví herci. Znalci vědí, že se zde bude skládat pocta architektuře a urbanismu. Láska zvítězí a příběh je přijemně originální. Těším se na další produkt tohoto neměckého mistra! Asi takhle on miluje ji, ona jeho, ale navíc on i jiného a ona taky, není to tak jde čas, je to Tom Tykwer!... 80% ()
Tykwer mě nakopl do vajec. Vrstevnatý film o milostném trojúhelníku se na první pohled může zdát být jen lacinou perverzí a atrakcí o trojici znuzených "vysloužilců", kterým straší ve věži a nezvládají svou sexualitu, ale ve skutečnosti jde o nebývale precizní a podvratnou výpověď o krizi subjektu a jeho tradiční společenské role. Ne náhodou Tykwer tak výrazně pracuje s motivem "biologického determinismu" - dvě postavy bádají v oblasti genetiky, kmenových buněk a umělého oplodnění. Soudobá posedlost kontrolou a měřitelností člověka, onen perverzní rozklad subjektu na to, co Julia Kristeva nazývá patrimonial individual (člověk redukovaný na soubor orgánů s různou cenou na trhu) tu nabývá nebývale řízných metafor - např. když se matka jednoho z hrdinů nechá posmrtně vystavit v muzeu v rámci výstavy Bodies. Tykwer se vyrovnává i s druhou, řekněme převážně genderovou chimérou - člověkem, který je vymezen pouze podle toho, jak adekvátně zastává svou společenskou roli. V takto definované společnosti, která je navíc prolezlá násilím a katastrofami (ty se připomínají v druhém plánu z TV obrazovek a novin), je vlastně onen patologický milostný trojúhelník jedinou možností revolty. Ignorováním člověka jako pasivního vykonavatele společenské role a naopak intenzivním prožíváním toho nejosobnějšího navzdory tabuizaci vytváří Tykwerův Drei nesmírně plastický a působivý obraz lidskosti "proti konvencím". Co je na filmu hodno obdivu je způsob, jakým sofistikovaný myšlenkový podtext rozpouští v hravém zpracování, v němž je neustále patrná ironie, svižná žánrová koláž a obrovská míra bezprostřednosti. Co by jinak mohlo působit jako samoúčelná směsice sexuálních perverzit působí v Drei zcela přirozeně, měkce a odtrženě od všech možných stereotypů. Fascinovalo mě, jak důsledně Tykwer potírá v psychoanalýze klíčový fenomén otce - navzdory věku mi obě hlavní mužské postavy přišly jako děti, které se vracejí do blaženého světa, v němž je rozkoš ještě možná (protože nezatížená prvotním hříchem). Závěr je vlastně romantickým návratem ke kořenům non plus ultra. Morální poselství Tykwerova filmu tak může být třeba to, abychom přestali život vnímat jako kvantifikovatelný a manipulovatelný obsah Petriho misky a přijali ho v jeho plnosti, která se vzpouzí jakýmkoli kategorizacím. Chvílemi se zdá, jakoby Drei dokázalo úspěšně obejít limity jakékoli symbolizace a dotknout se věci samé... to je samozřejmě iluze, iluze, kterou si milerád dopřeju ještě jednou. Pro mě zatím film roku (jsem tak plný pozitivních dojmů, že dozajista opomíjím spoustu věcí, které mi mohly během projekce vadit...). ()
Galerie (18)
Zajímavosti (1)
- Bazén, kde se Simon (Sebastian Schipper) a Adam (Devid Striesow) poprvé setkávají, je součástí areálu Badeschiff Treptow na berlínské řece Spree. (rawboy)
Tykwerovi filmy mi vždycky přišly, že jsou sice promyšlené, pečlivě komponované a jistou rukou zrežírované, ale že jim přesto něco chybí. Že jsou příliš sterilní, chladné a odosobněné a to úplně jiným způsobem než u takového Nolana, který vytváří precizní struktury, přičemž postavy a to, o čem se obvykle mluví jako o "emocích", u něj jsou jen jejich materiálem, a tak nemohou překračovat svou pozici a stávat se živoucnějšími na úkor celku. Tykwer se ale narozdíl od Nolana o emocionální dopady snaží. A v prvním záběru Drei se mu to i vcelku daří. Jenže následně celý film doslova utopí v množství nesmyslného balastu, přes který se při nejleší vůli už přímost první scény neprodere. A to počínaje tanečním prologem. Reps. abstraktem: tak jako mají odborné texty na konci nebo na začátku své stručné shrnutí v angličtině nebo němčině, v Drei se před odstartováním zápletky odehraje její resumé v jiném médiu, tedy tanci. Proč by ale měl mít film abstrakt, to netuším. Podobně zbytečný/iritující je Simonův voice-over, který se záhy vytratí, resp. zjevení jeho mrtvé matky jako anděla, které je vážně otřesné.__________Drei proti sobě staví opozice, které vcelku důvtipně invertuje: umění (Hanna a Simon) X věda (Adam), kdy Hanna a Simon jsou ustrnulí v mechanickém stereotypu svých životů a vědec Adam žije takřka jako beatnický básník půlky 20. století (bisexualita, nic moc nevlastní a na ničem nelpí); nebo svoboda X predeterminace. Přitom ale chápat Drei jako film o vyvázání se ze společenského (i biologického?) determinismu a přijetí (embrace) možností činit nestadardní rozhodnutí, by bylo mylné. Např. Simonova homo/bi-sexualita je předzamenaná totiž už ve scéna, v níž Hanna objevuje na zdi reprodukci obrazu Gilberta a George a označuje je za jeho hrdiny. Signifikantnější pro porozumění směru, kterým se Drei ubírá, bude ale patrně Koonsova série Made in Heaven, o které fantazíruje Hanna během Adamovi přednášky. Dostanu se k němu malým obloukem: po tom co Kant odřízl subjekt od světa, který vnímá, 20. století prošlo (velmi zjednodušeně) třemi fázemi vztahu k němu. Nejdřív šlo o to pochopit (fenomenologie, existecialismus). Pak se subjekt pochopil - jako konstrukce patriarchální, bílé, kapitalistické společnosti, a v oslnivé záři nadějí Máje '68 šlo o to ho rozbít. Když potom světlo pohaslo a začalo být trochu vidět, ukázalo se, že jednotlivé kusy rozpadlého subjektu si odtáhly ohlodávat právě ty síly Společnosti spektáklu (lze dosadit jakýkoli ekvivalent od postfordovské spol., po společnost nevolnosti), kterým se revoltující myslitelé 60. let snažili svým myšlením konce/rozpadu subjektu uniknout. A konec 20. století pak zastihl filosofy jako Alain Badiou nebo Slavoj Žižek ve snaze obnovit celistvost subjektu a jeho koceptualizace jako radikální možnosti nonkonformního myšlení. Koonsovy obrazy jsou někde na půl cesty. Nikoli na půl cesty mezi, ale na půl cesty oběma směry: konvečním zobrazením nefragmetarizovaného subjektu a jeho exploatací, komodifikací a rozprodáním. A přes všechnu Tykwerovu ironii, je Drei nakonec právě o tomhle. O třech lidech, jež na prahu středního věku přišli na to, že hledají jakési excesivní řešení, které zároveň bude ustavovat jejich celistvou pozici v rámci "těla" společnosti (nejde nakonec o utvoření rodiny, i když trochu nestandardní?). Jak by řekl Arnold J. Rimmer, "není nad starou dobrou písničku o lásce." () (méně) (více)