Sherlock

Inu nevím. Chlapečci jsou velmi roztomilí a jejich vzájemné interakce nadmíru zábavné (a ve stínu nejnovějšího přemýšlení musím ještě ocenit poctování původním povídkám), ale od této chvíle se mi v hlavě řetězí už jenom spousty rozčilujících ale. Klasicky s vyčerpáním obyčejného pátrání a běžnodenní legrandy přicházejí potřeby ustanovit se taky jako velké drámo a tím se z původně sympatických postav stávají nekonzistentně jednající idioti za účelem křečovitých konfliktů (což je třeba věc, která pro mě zcela divácky znehodnotila několik posledních řad Dr. House). Za druhé mě od požitku ze sledování odvádějí očividné chyby v práci tvůrčího štábu. Z nějakého důvodu se totiž příběh o postavě, která je geniální díky svému extrémnímu chápání pravidel lidské společnosti a lidského chování, odehrává ve světě, kde zákony přestávají fungovat. Jak je možné, že po úniku policii stačí pět minut se schovávat v temné uličce, ale v následujících hodinách můžete chodit po ulicích za denního světla, pracovat ve své oblíbené laboratoři a dokonce se vracet do svého vlastního bytu, kde proběhlo zatčení a následný únik, aniž by vás kamkoliv vkročíte nesejmula speciální jednotka, protože přiznejme si to, ta místa jsou pro váš výskyt zcela běžná a jste právě policií podezírán z toho, že jste nejnebezpečnější psychotický terorista v moderních dějinách Anglie, možná i všech dob. Taky mě trošku mrzí, že hodně point divák zvládne uhodnout dříve než protagonisté (zvláště třeba v prvním díle mi to přišlo extrémně jednoduché a pro Sherlocka dost ponižující, že na svoji otázku, kterou si položí velmi návodně, hledá odpověď tak dlouho) - nevím, jestli je to úmyslně, nebo jsem nějak vycvičená rozpoznávat tyto věci, ale v závěru usoudím, že scénář bohužel není tak chytrý, jak se tváří. Další věc je ta, že když se Sherlock démonizuje jako člověk neschopný citu a přátel, většinou mi to nepřijde dostatečně doloženo na akci a pouze se to konstatuje. Je to možná tím, že sama nějakou tu sociální poruchu mám a tak se s ním dovedu ztotožnit, zatímco Watson se v mých očích chová jako mnohem větší blb než ten náš ústřední Aspergerus (tohle se mi děje i u Big Bang Theory, kde vidím, že Sheldon se chová v souladu se svými pravidly a je vlastně fér, kdežto Leonard je zákeřný anarchista). Ale potěšil mě Pes Baskervillský a fakt, že pronásleduje vlkodlaka George z mého milovaného Being Human. A taky se mi velmi líbila výsledná podoba osudové ženy. (2014) --- Dodatek po shlédnutí 4. série v roce 2017: What the actual flying fucking fuck? (23.01.2014)

"Nejsem psychopat. Jsem vysoce výkonný sociopat. Vygooglete si to." Už je to tak, knihovnu nahradil Google, drožku taxík, krasopisné dopisy s pečetí sms. Z problému na tři dýmky je problém na tři nikotinové náplasti. A přesto se Sherlock roku 2009 duchem podobá literárnímu předobrazu možná víc než desítky jeho bezkrevných ilustrací před ním. Připouštím, že sám jsem jimi ovlivněn víc než Doyleovými předlohami, které jsem četl velmi namátkově, a zpočátku mi připadalo divné převádět něco tak bytostně viktoriánského do současnosti. Zbytečné obavy. Sherlock Holmes i doktor Watson mají vše, co mají mít, a mají i cosi navíc. Mimořádná schopnost vidět pod povrch věcí Sherlocka vyčleňuje ze společnosti 21. století, zvyklé uzavírat předsudečné závěry pod vlivem mediálních schémat a omezených zkušeností svých zlenivělých myslí. Doktor Watson po traumatické válečné anabázi těžko hledá způsob, jak se vrátit k normálnímu životu. V 9 adaptacích z 10 jsou ti dva zahálčivá dvojice, která se nechá ze svého hnízdečka lásky v Baker street vylákat až na všeobecné naléhání vedlejších postav, které se (kromě Lestradea) okázale koří jejich renomé a uctivě jim nahrávají na brilantní smeče. Zde jsou Holmes a Watson outsideři a řešení případů berou jako jediný možný způsob seberealizace. Velice moderní forma obrazového vyprávění mi trochu připomíná seriál Podfukáři (2005), výborně děj rytmizuje a zabraňuje největšímu nešvaru detektivek všeobecně - nekonečnému vysvětlujícímu tlachání. Vše podstatné prostě vidíme a dialogy proto mohou být a jsou jen vtipnou třešničkou na dortu. Hodnotím po pilotním díle, ale velice pochybuji, že by následující mohly výrazně pokazit můj dobrý dojem. 100% (01.08.2010)

U některejch vysoce hodnocenejch seriálů si říkám něco jako "jo, to je vážně dobrý," ale vlastně mě to moc nebere. U jinejch seriálů si zase říkám jen "ááá!!!" a vezme mě to hned po prvním dílu. A to je přesně Sherlock, takže asi tak, no. Velice mnoho se mi líbí Mark Gatiss, co tady nejenom scénarničí, ale taky hraje, a to Mycrofta a hraje ho skvěle. A ten Cumberbatch s Freemanem, wow, wow, wow, božské! Kam se hrabe Ritchie. (04.02.2014)

Přesně to, co měl "Sherlock Holmes" s Downeym a Lawem být, ale bohužel nebyl - stylově vytříbená komorní inscenace založená na charakterech postav a důmyslném aktualizování holmesovských prvků. Omezený rozpočet televizní produkce zde byl ideální motivací k omezení akce a naopak vystavění atrakcí na grandiózně napsaných dialogových scénách. (31.10.2010)

Detektivky jsem nikdy nemusel. Knižní ani televizní. Kdy jindy bych měl dát šanci těm knižním, když ne s příchodem Cormorana Strika (J.K. Rowling a.k.a. Robert Galbraith, vřele doporučuju), a kdy jindy bych měl dát šanci těm televizním, když ne s příchodem Sherlocka? Já totiž Stevena Moffata miloval ještě v době, kdy to nebylo v módě, kdy ho v ČR znalo jenom pár vybraných fandů Couplingu. Po třech minisezónách Sherlocka musím s potěšením konstatovat, že ani tentokrát nezklamal. Znovu a znovu totiž dokazuje, že je mistrem point, a je jedno, jestli zrovna píše lechtivou komedii, epické sci-fi, nebo supercool kriminálku s kulometnými dialogy. V jeho podání mě zkrátka baví i tahle dvojka sestávající z arogantního vševěda a loajálního sidekicka, ke které bych si jinak cestu hledal jen těžko. Moffat staré známé příběhy kombinuje, převrací vzhůru nohama, a šperkuje humorem sobě vlastním, herci jsou bez výjimky přesní, a divák se pak jen těžko rozmýšlí, jestli mít nejradši Sherlocka, Watsona, dobrosrdečnou paní Hudsonovou, démonického Moriartyho, nebo geniálního Mycrofta (poslední dva jmenovaní jsou dost možná mí osobní favoriti). Není to dokonalé, některé díly místy váznou, některé dedukce působí až příliš vykonstruovaně, a na to, že je Sherlock schopný z půlvteřinového pohledu vydedukovat, co jste měli před měsícem k snídani, mu některé myšlenkové pochody trvají nelogicky dlouho, ale.. Komu to vadí? (02.09.2014)