Sherlock

Nuže, Watsone, kamže se nám zakutálela pátá hvězdička? Inu, může za to obrovská propast mezi oběma vyšetřovateli, kteří jsou velezajímaví, a vyšetřovanými případy, které naproti tomu nejsou zajímavý ani trochu. Sémioticky bychom to možná trochu vznešeněji mohli říct i tak, že vyšetřování ční nad vyšetřovaným. Přesně obráceně tomu bylo tuším v Aktách X, kde se zas poněkud mdlí agenti ztráceli pod rozkošatělými paranormálními jevy. Problém vězí v žánru. Jak známo, složka Akt X je složkou nevyřešitelných případů, což objasňuje příklon seriálu k thrilleru na úkor detektivky a tedy k tomu, proč nesměřuje k odhalení neznámého padoucha, ale soustředí se na budování podmínek existence hrdinů v nějakém politickém uspořádání plném omezení. Naproti tomu Spock a Dr. Kirk, jak jsem si oba hrdiny ze Sherlocka vtipně přejmenoval, odkrývají skutečný kriminální zločin, žádný fantasma v povětří, a žánrově patří do detektivky. Třebaže ani jeden z nich není profesí detektivem - Sherlock je něco jako neoficiální konzultant, Watson armádní zdravotník -, pohlcuje je vyšetřování paradoxně více než profesionální detektivy z povolání, kteří na to mají papír, ale za rutinérský přístup a menší nadšenectví musejí zákonitě zaplatit přesunem do žánru thrilleru, kde jsou přímými svědky zločinu a ne jen jeho výsledkem v podobě vychladlých mrtvol. Asi se prostě shodneme na tom, že kdyby si měli v Menze vybrat mezi Mulderem a Sherlockem, zvolí Sherlocka. Celou tuhle neokázalost vyšetřovaného ve prospěch vyšetřování, rozuměj thrilleru ve prospěch detektivky, zdvojnásobuje přesun z viktoriánský Anglie do střízlivé a jednotvárné současnosti. Současný Londýn - stejně jako u Conana Doyla - je sice stále záhadné, divoké, nepředvídatelné a nebezpečné místo, ale tvůrci nikdy nezavedou hrdiny do nejšpinavějších a nejnebezpečnějších londýnských čtvrtí, krypt, tunelů a opiových doupat, soustředěném výtažku všech neřestí a hříchů ze všech divů světa, kde lidé, mutanti a tajemné rasy žijí beznadějně a nevázaně ve stínu Temže zanášené odpadem, jak to provedl Simmons v románu Drood s typologicky obdobnou dvojicí Dickensem a Wilkie Collinsem, který Dickensovi s pátráním po tajuplné a děsivé bytosti umrlčího zjevu z názvu knihy asistuje – v Sherlockovi žádná taková bytost není, protože vlastně nemá ani odkud vzejít. Střídmost kulis ulehčuje oběma pánům také dost výrazně práci. Jednak proto, že detektiv odečítá všechny informace z okolí (detektiv není žádný zasněný romantik, jak bychom ho snad chtěli vidět, ale normální pozitivista, jdoucí po povrchu a faktech), druhak z toho důvodu, že z příliš velkého bordelu by detektiv nic kloudného nevykoukal a spíše by se octl v nezáviděníhodné roli pixelhuntingujícího hrdiny ze starých dobrých point-and-click adventur, kde nezbývalo než zběsile posouvat myši po obrazovce za účelem nalezení nějakého hodně malého/skrytého předmětu. Snad navrhnout kompletně steampunkovej háv, ale to by bylo asi příliš drahý, a zas vyloženě hightech gadgety ozvláštňující prostředí novým pohledem si tvůrci dovolit nemohli, protože Sherlock je spíš matfyz-ák než čvut-ák, čímž míním, že onu dobovou osvíceneckou posedlost k přírodovědeckým objevům a expertízám, dnes reaktualizovanou nástupem digitálních možností v pseudovědeckých forenzních CSI fikcích, si nakonec odbývá hlavně ve své hlavě. Stejně jako divák. Čímž samozřejmě nikoho nenavádím k tomu, aby zůstal sedět s rukama v klíně a nevžil se víc do role sadou Malý chemik. (06.10.2010) (méně) (více)

[SPOILER] Sherlock se mi nelíbí. Ne proto, že Holmesovi více sluší viktoriánská éra (což si tedy skutečně myslím), ale proto, že je to téměř hloupé a hlavně mimořádně podbízivé dílo. Obě mé výtky jsou propojené. Seriál totiž i průměrnému divákovi umožňuje, nejen aby v průběhu vyšetřování držel krok s Holmesem, ale občas byl i o krok před ním, čímž se dává divákovi najevo, že je v podstatě stejně inteligentní jako slavný detektiv, ne-li ještě bystřejší. To je podbízivost. A hloupost? Řetěz je silný jako jeho nejslabší článek, v případě tohoto seriálu bych řekl, že dílo není chytřejší, než hlavní hrdina. A ten bohužel rozumem příliš neoplývá. Protože Holmes sice dokáže odhalit, že jakýsi policejní vyšetřovatel Anderson spí se seržantkou Donovanovou, což je jen jedna z mnoha do očí bijících samoúčelností, které ve své podstatě nemají ve scénáři místo, a kterýchžto zbytečností se díkybohu Doyle vyvaroval, ale například to, že je vrahem taxikář, to Sherlockovi dojde o přesně deset minut seriálu později než divákovi (49. respektive 60. minuta). Divák si tak celou tuto dobu může libovat, že je dokonce před Sherlockem, ergo je sám génius. (Mimochodem, právě jsem dočetl Studii v šarlatové, což je 123 let stará předloha Studie v růžové. Je příznačné, že v této povídce Holmes přijde téměř okamžitě na to, že vrahem je drožkář). Přitom se Sherlockovou domnělou inteligencí souvisí naprosto zásadní problém - jak může tak chytrý člověk dělat tolik chyb atd? Jednoduše - scenárista seriálu není tak inteligentní jako postava Sherlocka, takže se Sherlockova inteligence náhodně mění, podle toho, jak se to zrovna scenáristům hodí, a proto se divák dočká jak toho, že detektiv dlouho nedokáže odhalit taxikáře, tak i scén takových dedukcí, za které by se nemusel stydět ani Robert Langdon v Andělech a Démonech (což uvádím jako příklad těch nejdebilnějších možných dedukcí). Mám na mysli například vše co se týká nápisu RACHE. Jako jakási omluva jeho kolísavé inteligence má možná působit Sherlockova sebe-diagnoza vysoce funkčního sociopata (kterým mimochodem očividně není, vygooglil jsem si to přesně jak chtěl), ale v mých očích je to čistě jen scenáristická berlička. _______ Seriál se prostě tváří jako něco nesmírně inteligentního, díky své nadpozemsky chytré hlavní postavě. Přičemž je zde zásadní rozdíl oproti například současně uvedenému filmu Inception - Počátek, který také získal jakousi auru inteligentního díla. Ten rozdíl spočívá v tom, že image Počátku coby inteligentního filmu vytvořili fanoušci a kritici, zatímco (seriál respektive postava) Sherlock sám dává neustále (!) najevo, jak je ohromně chytrý. Nejen, že je dokonalý génius (a všichni ostatní děsně hloupí), ale ještě o tom musí diváka pořád ubezpečovat, přičemž běžný policajt by se k Holmesovi při vyšetřování neměl radši ani přiblížit. 24. minuta, Sherlock: "Sklapněte!" Polda: "Nic jsem neřekl." Sherlock: "Přemýšlel jste. Je to otravné." Nebo 60. minuta: "Andersone nemluv nahlas, snižuješ IQ celé ulice." Nebo ještě 70. minuta: "Proč prostě lidi nepřemýšlí?" _______ Skutečně inteligentní člověk o svých rozumových schopnostech mlčí, pokud se jimi vychloubá, asi zas tak chytrý nebude. Filmové postavy, které se vychloubají a tedy přeceňují své schopnosti, na to obvykle dojedou. Taxikář, který se sám považuje za nesmírně inteligentního génia (ačkoliv je odkázán k drožkaření), to samozřejmě schytá, Sherlock poněkud nepochopitelně ještě žije. Sherlock je seriál, jehož hrdina občas působí jako Holmes na speedu, Holmes na druhou, holmesovštější než Holmes. Což někomu sedne, mně ale ne. Ještě mě napadá, že bych mohl zmínit klady Sherlocka a věci, co se mi na něm líbily. Takže převedení do současnosti je povedené a bavilo mě v novodobých proprietách odhalovat jejich původní "klasické" předlohy. Stejně tak zvládnuté je zakomponování některých drobnosti, jako třeba Watsonovo ne-kulhání (které ale po první epizodě jaksi nenápadně zmizí). Dost maličkostí mě potěšilo, a vůbec mi kupříkladu nevadilo, že se z Sherlocka dělá ještě větší magor než obvykle, zaujalo mě, jak když umíral zločinec, tak ho zajímalo jen to, jestli si vybral správnou ampulku. To ale nemění nic na faktu, že jako celek je zápletka ubohá a strašně nepřesvědčivá, tím myslím vše, co se týká vraha, jeho motivace, jeho postavy, jeho vražd a hlavně provedení těchto vražd. _____ [DRUHÝ DÍL] "Celý svět je závislý na šifrách a kódech." Ne, to necituji Brownův poslední "opus" Ztracený symbol, ale Slepého bankéře. Je naprosto příznačné, že tato kniha je v seriálu vidět - a to na 72. minutě. Je jasné, jak kvalitní literaturu si tvůrci seriálu berou za vzor... Tato druhá epizoda je dost zaměnitelná právě s dějem nějaké Brownovy knihy, a je zde dost patrné, jak moc je hrdina/příběh zaměnitelný a neosobitý a jak by mu prospělo (alespoň z mého pohledu), kdyby se seriál vůbec nejmenoval Sherlock, protože titulní postava má s Doylovým charakterem společného pramálo. Děj je neuvěřitelně "šestákový", působil by lehce podezřele i v nějaké Doylově knize, o to více v seriálu odehrávajícím se v současnosti. Když si člověk epizodu důkladne promyslí, tak si uvědomí, že vůbec nedává smysl. _____ [TŘETÍ DÍL] Třetí epizoda přímo navazuje na první, přičemž se opět jedná o přehlídku Sherlockových super-schopností, ale naštěstí to není tak nesmyslné. Konec má evokovat atmosféru expresionismu, ale plešatý obr s přezdívkou Golem je opět něco naprosto brakového, co by se hodilo lépe do konce 19. století, než do současnosti. 1. epizoda - 50%. 2. epizoda - 40%, 3. epizoda - 55%. (06.08.2010) (méně) (více)