Sherlock

Mé první setkání se Sherlockem vůbec nebyla láska na první pohled. Když jsem ho prvně poznala, zrovna pracoval na případu "The Blind Banker." Setkala jsem se s ním na AXN. Ještě před tím jsem si říkala, že zmodernizovaný Sherlock prostě nemůže fungovat a že to vůbec není dobrý nápad. Po zhlédnutí "Slepého bankéře" byly mé dojmy značně rozporuplné a měla jsem pocit, že toto prostě není ten pravý Sherlock, jak má být. Že mu chybí něco z té dobové Sherlockovitosti. Pak jsem uviděla "The Great Game" a v tu chvíli jsem již měla dojem, že se něco začíná dít. K úplnému dokončení první série jsem nakonec zhlédla první díl, který jsem na AXN prošvihla. A tehdy se to stalo. Jako, když se člověk zamiluje. Martina Freemana jsem do té doby znala jen podle fotky na CSFD a nezvyklé jméno Benedict Cumberbatch mi neříkalo už vůbec nic. Začala jsem si denně přehrávat množství videí na Youtube, pročítat velmi podnětné a zajímavé komentáře a analýzy fandů a hledat na netu všechno, co jen se dalo o tomto seriálu najít. Ben je mimořádný herec, má nevšední, zajímavý, aristokratický vzhled a jeho úchvatný hlas je dalším unikátním prvkem jeho osobnosti. Pro tuto roli se narodil, tak jako Hugh Laurie pro House. Martin je fenomenální ve svém skromném, zdánlivě jakoby obyčejném hereckém projevu, v němž se však ukrývá patřičný temperament. Tento vzrůstem malý, sympaticky a roztomile působící muž, který však dokáže být i zároveň nevybíravě upřímný a otevřený, až drzý, mě dostal. A jeho smysl pro humor... to je prostě něco:) Vlastnosti jeho povahy dokonale souzní s charakterem Johna Watsona. Často zaskočený a rozpačitý, nejistě působící, jinak však chytrý a pohotový Watson skvěle kontrastuje s geniální a komplikovanou povahou Sherlocka. The greatest bromance was born:) To, co mě prvně zaujalo, byla chemie hlavních postav. Něco tak silného jsem mezi hlavními mužskými postavami snad ještě neviděla. Jejich vzájemný vztah je ztvárněný s magnetizující silou. V diskuzích a komentářích k videím se neustále probírá jejich vztah, každý detail jednotlivých scén, jeho podtext, skryté myšlenky, pohledy. Já říkám, je to láska v přátelství a přátelství v lásce. Veškerý obdiv a nezlomné pouto. Vše v nesexuální podobě. Ale v té duševní. Láska a vztahy, to je přece mnohem složitější, než aby vše existovalo jen v té jedné sexuální rovině, kde se vše škatulkuje. Skrývá se v nich všechno to nevyslovitelné, co nedokážeme vyjádřit, ale zatraceně dobře to cítíme. A nechceme to ztratit. Čím to, že nás geniální asociálové a sociopaté tolik přitahují? Je to snad tím, že jejich absence vztahů a citů je právě proto dělá tolik přitažlivými a když se naskytne nějaký možný cit či vazba k někomu, je to natolik silné a mimořádné, že nám to přijde chemicky "konstantnější" než většina klasických milostných vztahů. Stejně nemohu všechny své dojmy obsáhnout do jednoho komentáře, takže tuto část končím:) And then... Sherlock is British! Typicky anglický, deštivý feeling, humor a akcenty. Vizuální podoba seriálu je jako vybroušený, vypilovaný diamant. Chladné barvy kontrastují s pošmourným zimním počasím a vytvářejí tak porcelánový nádech na tvářích hlavních hrdinů. Scénář a dialogy - Daleko za hranicí geniality. Scénář a samotné dialogy jsou již teď kultovními a už jen jednotlivé scény se dají obsáhle rozebírat. Sherlockovy dedukce - Pasáže, kde okolí i diváky šokuje a ohromuje svými dedukčními schopnostmi a detailními rozbory osobností jedinců a míst činu mě ohromují stále zas a znova. Hudba - Fenomenální. Včetně množství fanouškovských videí, díky nimž jsem začala milovat songy, na které bych jinak nenatrefila. Oblečení - Miluju Sherlockův oděv. Jeho dlouhý kabát, modrou šálu, černý oblek, naleštěné boty a elegantní rukavice. Miluju jeho havraní vlasy, jeho chůzi a jeho "mysterious cheekbones and cool coat tricks":) Miluju Johnovu černou bundu a jeho džíny. Miluju jeho "Watsonovské" obličeje a výrazy. Nechápavé, překvapené, obdivné a roztomilé. Miluju jeho lehce zastřený hlas. Vedlejší postavy - Lestrade "Not our division", v podání Ruperta Gravese, který je stále "handsome man" se svým osobitým hlasem, Mrs. Hudson coby "Landlady not Housekeeper," roztomilá a dobrotivá "You do count" Molly, forenzní "Don't talk out loud" Anderson, Irene Adler coby "The woman of the women" a démonický "I'm Mr. Sex", Jim Moriarty. Jeho "Evil face" je kapitola sama pro sebe. Druhá série se od první hodně liší. První byla spíše odlehčená a poznávací. Ve druhé se vztah Sherlocka a Johna se ještě více prohlubuje a utužuje, vše nabývá na důležitosti, situace jsou vyhrocenější, uvědomují si, co jeden pro druhého znamenají a co by mohli ztratit. Poslední díl třetí série je totální emocionální výprask. Reichenbach Feeling. Shrnuto: Sherlock je jeden z nejgeniálnějších seriálů vůbec. Mám své oblíbené seriály, mám je ráda, miluji je, ale pak si klidně přijde ten kudrnatý, vysoce funkční sociopat s hypnotickým pohledem a jen tak je všechny smete bez zájmu ze stolu. Člověk, jehož Ben Cumberbatch vytvořil, se rodí jednou za dekádu. Zrodila se jedna z nejgeniálnějších, nejvýraznějších, nejkultovnějších a nejlepších postav televizní obrazovky. Tato mánie zaplavila celý internet, který tímto mluví za vše. A nebýt Sherlocka, zřejmě bych ani nepřišla na výrazy, jako "Fandom", "Slash", "Shipping" a "Tumblr", díky nimž se z internetu stává naprostý ráj plný fanouškovské extáze a jejich kreativních výtvorů. A nyní mě omluvte. I am SHERlocked in my Mind Palace:) "What is it like in your funny little brains? It must be so boring.", "Don't make people into heroes, John. Heroes don't exist, and if they did, I wouldn't be one of them.", "I don't have friends. I've just got one.", "Alone is what I have, alone protects me." - "No, friends protect people.", "I may be on the side of the angels, but don't think for one second that I am one of them.", "There's just one more thing, one more miracle, Sherlock, for me...", "I'm glad no one saw that. You ripping my clothes off in a darkened swimming pool, people might talk.":) Yes, John! Everyone is already talking!:) (21.01.2012) (méně) (více)

Dějiny umění ukazují, že dynamika vztahů mezi novými nastupujícími médii a těmi starými dosavadními zůstává po celá staletí v mnohém stále stejná. Když byla vynalezena fotografie, která konečně dokázala věrně zachytit realitu (a v tomto se samozřejmě postupně zdokonalovala), malíři byli náhle osvobozeni od této zodpovědnosti, a ve výtvarném umění se tak otevřel prostor pro ryze avantgardní reakci na nastalý vývoj. Mohl vzniknout impresionismus, který nemusel zprostředkovávat uspokojivou a co nejvíc realistickou percepci skutečnosti, ale zabýval se percepcí samotnou a jejími procesy, byl o pocitu z vnímání. Vztah počítačových her a filmu přitom aktuálně prochází podobnou fází, kdy současná videohra - ať už jde o masové mulitplayery, inteligentní střílečky s příběhem nebo adventury - svému hráči definitivně zprostředkovává silnější pocit imerze a vcítění se do fikčního světa, než se kdy podařilo jakémukoli filmu. Klíčovým prvkem je samozřejmě interaktivita, kterou z principu film nikdy disponovat nebude, protože pak by přestal být filmem. Film sice vyžaduje aktivní spoluúčast diváka, ale ta není nutnou podmínkou pro jeho konzumaci. Jinými slovy, divák sledující detektivku je stále „za příběhem“ a pro jeho plné vstřebávání a pochopení si musí dávat dvě a dvě dohromady, sledovat myšlenkové procesy postav a ze syžetu konstruovat fabuli, ale film běží dál i pokud divák nestíhá/odskočí si na toaletu. Na hráče procházejícího adventurou však příběh čeká a nehne se, dokud od něj nedostane ten správný impuls. Reakce filmu na nedostižnou videoherní imerzi se doteď projevovala dvěma způsoby. Zástupcem prvního z nich je například Sucker Punch, který se nesnaží být videohrou, nýbrž komentářem k videohernímu diskursu, a důsledně přitom brání v jakémkoli vcítění se do jednotlivých akčních scén/misí. Kamera svým zpomaleným/krouživým pohybem a důrazem na hyperrealismus zpřítomňuje sama sebe a působí spíše zcizujícím dojmem. Zcela nepravděpodobné až absurdní míšení různých videoherních symbolů a fetišů je ve svojí podstatě především dialektické a neslouží věrohodnému vyprávění („suspension of disbelief“ tady prakticky už není možné, je vyřazeno ze hry). Druhý způsob vymezení se vůči hrám úspěšně prozkoumávají Neveldine s Taylorem, kteří ve svých radikálních, nekompromisních béčkách dekonstruují samotnou povahu videoherní estetiky. Gamer je filmem o tom, jaké to je surfovat na internetu a jaké to je hrát multiplayerové first person shootery nebo navštěvovat virtuální světy typu Second Life. Obecně řečeno, tento film je o pocitu z hraní, o tomto specifickém druhu interaktivity. Není imerzivní, je o imerzi. Tento přístup s sebou nese podstatné oslabení funkce vyprávění, které v druhém Cranku už de facto přestává existovat. Výtky vůči těmto zmiňovaným filmům, že jsou nudné/nezajímavé, protože „je to jako dívat se na kamaráda, co hraje na počítači, a nemoct si sáhnout na ovládání“, spočívají v aplikování nesplnitelných očekávání (nemůžu nikdy předpokládat, že mi fim "půjčí ovládání") a obávám se, že jsou pouhou racionalizací vlastního pocitu nudy či frustrace. ______ A teď konečně něco k Sherlockovi. Ten je v tomto kontextu výjimečný tím, že snad jako první film nebo televizní seriál efektivně pracuje s prvky herního žánru adventur a dokonce je využívá ve prospěch svého vlastního filmového vyprávění. Dochází tu k zajímavému propojení mezi oběma médii, které má symbiotickou povahu. Zatímco staré point-and-click adventury si pro to, aby mohly být vůbec funkční, musely povolat na pomoc filmové výrazivo ve formě hereckého projevu hlavního hrdiny či dialogů (po zadání příkazu typu „Look at“ nebo „Explore“ postava hráčovi zahlásila na jaký předmět se to vlastně dívá a naznačila, co s ním lze dále provést), Sherlock využívá adventurního zobrazení textu na obrazovce k narativní zkratce (znění přišlé sms se objeví vedle hrdiny na obrazovce a není nutné vkládat detailní záběr na mobil) nebo k důmyslnému nahlédnutí do hlavy detektiva (ohledávání mrtvoly a zkoumání místa činu v A Study In Pink), které doteď povětšinou řešil nešikovný voiceover nebo dialog/monolog. Estetika těchto scén a rozvržení textu v mizanscéně přitom nápadně připomíná úspěšnou adventuru Heavy Rain – vizuální podobnost je tady nepřehlédnutelná. Seriál ale zároveň kráčí i ve stopách již zmiňovaného Gamera, když při naháněné taxíku prostřiháváním na typickou herní minimapku ulic města (a rytmizováním akce) zprostředkovává dojem z hraní Grand Theft Auta (střídání obou pohledů – hráčův avatar x mapa jako nutnost pro úspěšnou navigaci). Samotné ústřední postavy, Cumberbatchův Holmes a Freemanův Watson, navíc zosobňují některé podstatné archetypální vlastnosti počítačových hráčů. Sherlock je sociopatický, nemá žádné přátele a jeho bystrost a schopnost docházet ke správnému řešení přes zcela neobvyklé kombinace a těžko postřehnutelné detaily svědčí o tom, že jako malý pařil Gabriel Knighty a Broken Swordy. Watson je zase poznamenaný hraním vojenských stříleček typu Call of Duty, když o virtuální povaze jeho zkušenosti z války svědčí čistě psychosomatické kulhání a jeho třesoucí se ruka nakonec není ničím jiným než abstinenčním příznakem. Motiv hry prochází všemi složkami seriálu a je tematizován v samotné zápletce prvního dílu, kdy závislost na hře na jednu stranu stojí za Sherlockovým odhodláním vyřešit případ, jehož finále ale zároveň odkrývá její slabinu v až sebedestruktivních tendencích a patologické snaze hrát (a zvítězit) za každou cenu. Sherlock je o hrách a o hráčích, aniž by se ale přitom vzdával vlastní filmovosti. ______ Teď, když se konečně zdá, že film začíná umně absorbovat nové videoherní prvky a využívat je ku svému prospěchu, nezbývá než čekat, co jména jako Spielberg, del Toro nebo Jackson, která oznámila svoji účast ve vývoji počítačových her, v tomto průmyslu provedou a jakým způsobem dojde k ještě užšímu propojení obou médií. (10.07.2011) (méně) (více)