Kůže, kterou nosím

Pedro Almodóvar má nesmírný dar, který vyzařuje ve svých obrazech. Námětově geniální. Když jsem připravoval tenhle film pustit, měl jsem podobné pocity jako u filmařské esenci Parfém: Příběh vraha - tajemně neočekávané, po skončení díla naprosto úchvatné. Almodóvarova KŮŽE vnitřně zobrazuje nádhernou poetiku ženského půvabu, podobně jako Tykwerův Parfém. (13.02.2019)

Zajímavý film to ano, takový styl se nevidí denně, ale abych byl naprosto unesený, to fakt ne. Téměř první hodinu se divák nudí a až na pár zajímavých scén provází první část opravdová nuda. Druhá polovina je o dost lepší a nápad začal bavit. Celkové vyvrcholení včetně závěru bylo dobré a to byla jediná záchrana. Délka je obrovský úraz a kdyby se první polovina zkrátila minimálně o půlku, tak by vše bylo daleko stravitelnější. Antonio Banderas zahrál svou roli skvěle a vyloženě mu role seděla. Piel que habito není nejhorší, ale já jsem čekal daleko více .. 6/10 = 65% (30.12.2013)

Další Pedrova genderová transgrese prostoupená destilovaným melodramatem a okázalou vizuální pózou. Poprvé jsem se u jeho filmu smrtelně nudil a odcházel s dutým pocitem, že po výtečné sebereflexi v podobě Rozervaných objetí se Almodóvar zase propadá do své obsese prázdnými pózami a fetiši, které jsou sice zajímavé samy o sobě, ale z hlediska jakékoli reflexe jsou vytěženy právě jen svou okázalou jinakostí a přehnaností. Chápu, že tenhle teatrální obraz mužské touhy po neexistujícím dokonalém těle i splývavosti sexuální touhy může být teoreticky působivý, ale mne zcela minul. (04.07.2011)

Pro mne druhý nejlepší Almodóvar. Emocionálně to na mě nezapůsobilo tak silně jako Mluv s ní. Kůže, kterou nosím je naopak tak neskutečně stylově vybroušená, až působí trochu chladně a vykonstruovaně. Režie je skvělá, originální způsob postupného odhalování příběhu se mi moc líbil, stejně jako nádherná kamera a její dokonale hladké přechody mezi jednotlivými záběry. Opět je zde typicky almodovarovská smršt´ vedlejších minipříběhů, které však nejsou rušivé a do celku krásně zapadají. To samé platí o jako vždy krásné hudbě Alberta Iglesiase. Nedá mi to, abych nezmínil jednu scénu, která mě svou dokonalostí uvedla téměř do vytržení...ano, je to ta v posteli, zejména přechod z Banderasova ucha do ústí hrajícího saxofonu. Kvůli takovým momentům miluji film. (12.10.2011)

Večer jsem odmítla zdánlivě neodmítnutelnou silvestrovskou nabídku zajet si v noci do centra Vídně, nakonec rámusu bylo dost i tady. Dala jsem přednost Davidovi a Toníkovi, i když v obráceném pořadí: Bordwella jsem obratem zase zavřela a Banderase jsem dala celého. Takže poslední film, který jsem viděla v roce 2011, není otřesná blamáž s otřesnou, sebe sama parodující Sarah Jessicou Parkerovou "Nechápu, jak to dokáže", ale elegantně natočený, almodovarovsky vtipný, morálně zvrhlý, studený španělský kýč. S hodnocením si nejsem jistá. A asi nejsem jediná, kdo se měl chuť po skončení filmu podívat na "Spoutej mě!", alespoň na tu krásnou scénu "budu ti dobrým mužem a dobrým otcem našich dětí". (01.01.2012)