Co kdybychom žili společně?

Není to tak vyhrocené drama jako Láska, ale má to o to světlejší okamžiky. Polohy jednotlivých aktérů nevybočují nijak z řady, takže jedinou komickou postavu zde ztvárňuje Richard. Jane Fondová má velmi roztomilý přístup k vlastnímu skonu a já stále nevím, zda by se to nemělo nazvat alespoň mírnou morbiditou. Za tragické lze považovat srovnání s českou představou, jak nabídnout roli i hercům kolem sedmdesátky. V tomto světle Magnuskova gastroenteritida s krycím názvem Školní výlet získává nových a netušeně páchnoucích rozměrů. (26.09.2013)

Starnúť niekomu nestačí s dôstojnosťou, títo francúzski dôchodcovia to vedia aj s humorom, dokonca čiernym humorom na vlastnú adresu a pritom to film nepreháňa v žiadnom smere. Tak sa podarí decentne vytiahnuť aj neveru spred 40 rokov, odpustiť si, uzmieriť sa a to všetko je pred záverom absolútne nutné. Jane Fonda medzi tými starcami výzorom aj oblečením mierne vyčnieva, niektoré herecky jednoducho vedia starnúť. (06.07.2016)

Poslední dobou si nějak dávám ty filmy s "důchodci". Nedávno jsem viděla Quartet, sice to není úplně stejný problém, ale taky řeší otázku romantických vztahů mezi postaršími lidmi. Ale mnohem více, mi tento film připomenul Marigold. Ale musím říct, že ten byl poněkud více zábavnější. Tento snímek je více hloubavější. Upřímné obyčejné povídání o životech 5 starých přátel, kteří si vytvoří tak trochu svůj vlastní domov důchodců a tím dají okolí najevo, že i oni mají právo na normální žití a to, že jim je přes 70 z nich nedělá ještě kopu chrastících kostí na vozíků hledících celý den na telku. Musím říct, že i po shlédnutí, se stejně na stáří nějak extrémně netěším... sice se budu moci chovat jak malé dítě naprosto bez důsledků (jak vysvobodili psa z útulku, nebo ukázal holý zadek na kameru), ale tak to se chovám i teď a nemám v plánu toho nechat jen kvůli dosažení určité věkové hranice (jen to občas má své důsledky). Představit si svou vrásčitou kůži, artrózu, brát sedm různých prášků každé ráno, riziko mrtvičky, infarktu, Alzheimera... a co se týče po stráce sexuílní, tak aktuálně mi moc nejde přes mé myšlenky, na to vůbec myslet, jak to bude, až mi bude 70. Tyhle snímky mi sice dávají představy, že život nekončí.. ale stejně to vidím jinak. Kupodivu, když Jeanne zemřela, tak jsem se necítila nějak smutně, ono to přišlo tak zničehonic záběr po záběru, kdy byla ještě v parku a bavila se o masturbaci a najednou jí na růžovou rakev pokládali skleničky se šampusem. No ale potom, jak ji Albert po odpolední siestě začal hledat díky svému Alzheimerovi, tak to už jsem bulela jak želva a ten konec radši ani nekomentuju... přátelé nade vše. 3-4* (14.12.2013)

Co jsem to tu jen chtěl...? Edit 27. 9. Aha, ehm, jo. Začátek je hodně slabý a nemohl jsem se zbavit pocitu, že sleduju kdoví kolikátý díl Rosamunde, za což mohl i dost mizerný dabing a dialogy. Pak ale po sestěhování se přeci jen podaří zábavě zvítězit, i když nad růžovou rakví se asi nikdo válet smíchy nebude. Milý je Claude Rich jako impotentní fotograf, skvěle zanedbaný je Pierre Richard (věřím, že je to ještě stále jeho hereckým umem a nikoliv realitou), Fonda a Chaplin vitální a Bedos by mohl hrát padoucha ve Vinnetouovi i teď po letech (čímž nechci říct, že ho někdy hrál). Potěší i Daniel Brühl a tělo jeho krásné medičky Shemss Audat. Doporučuji ale spíš originál zvuk. (13.09.2013)

Tenhle den s tímto filmem považuji za sváteční, protože se dokázal tak nádherně ponořit do našeho skutečného lidství, najít si místečko v mém srdci a pak odejde s voláním: "Jeanne". Přiznávám, že jsem na konci uronila slzu a vůbec se za to nestydím jak na mě zapůsobila herecká elita minulého století s jemnými vstupy Daniela Bruhla. Chvílemi úsměvné s viagrou a za chvíli zase ty skutečně smutné, kdy jsem obdivovala Pierra, Geraldinu, Jane a ostatní a vědomím, že srdce může být mladé, ale tělesná konstrukce stárne, ať chceme nebo ne. Tak já si jdu otevřít šampaňské, myslím, že právě teď je to namístě a já to ráda udělám......... (14.12.2016)