Horalka

"Utíkáš, utíkáš a ničemu neutečeš…" Že se před strastmi válečných událostí utéct nedá, poznají bodrá prodavačka i její dospívající křehká dcera doslova na vlastní kůži. Kdo mě v celém filmu velmi mile překvapil byl mladý Belmondo. Přeci jen ty jeho pozdější role, jsou spíše takové odlehčené, tahle dramaticko-intelektuální poloha mu ale velmi seděla. A mě se líbil skoro víc než Sofie Lorenová v hlavní roli. O jejím charismatu (a  energičnosti) asi žádná, ale přišlo mi, že je někdy vážně dost ukřičená. (20.01.2023)

Celý film stojí a padá s výkonem skvělé Sophie Loren. Je naprosto nepřekonatelná. Dokonale totiž zastínila všechny ostatní. Bez ní by byl film jen jeden z mnoha, které by vám prošly rukama a který by bylo velice jednoduché zapomenout, ale vy ho nezapomenete. Pokud by někoho náhodou napadlo natočit remake, jak je dnes v módě, tak jediná volba by měla padnout na Penélope Cruz. Starostlivá matka se snaží ochránit svou nemocnou dceru před hrůzami války. Uprchnou z Říma do matčiny rodné vesnice. Silně působící snímek je natočen podle knihy Alberta Moravii. Bohužel jsem neměla možnost si ji přečíst. Na scénáři spolupracoval Vittorio De Sica a Cesare Zavattini. (31.10.2008)

Velmi pozoruhodné psychologické drama z konce druhé světové války v Itálii. Zajištěná vdova Cesira (temperamentní Sophia Loren) se rozhodne, za stupňujících se náletů, opustit i s dcerou Rosettou (Eleonora Brown) Řím a ukrýt se v rodné dědině v horách, kde už se těch lidí skrývá více. Je ukázáno krásné pokrytectví lidí, kteří mluví o činnech, ale sami nejsou schopni žádného činu, jen jsou schopni okukovat. Z určité letargie je vytrhává přítomnost idealisty Michela (krásně plachý Jean-Paul Belmondo), který je znechucen slabošstvím, chamtivostí a pokrytectvím lidí. Pak začnou prchat italští fašisté, po nich Němci a všichni už nemohou vydržet se nedat na cestu do svých domnovů. A v době naděje přichází totální destrukce. Nejdříve znásilnění matky s dcerou spojeneckými britskými vojáky. Za války, kdy je jedno, kdo je dobyvatel a kdo osvoboditel, protože stáletrvající strach probouzí v lidech neuvěřitelnou schopnost páchat ty nevětší krutosti. Po určitém vzpamatování přichází další rána v podobě smrti Michela, kterého zastřelili Němci. Strhující drama, kde je naděje zabita chaosem a destrukcí zvráceného snažení přežít a kdy podaná pomocná ruka je velkou vzácností v době kdy se projevuje slabošství lidí svou chamtivostí, lakotou a udavačstvím a svými zvrácenými choutkama po moci. (17.01.2010)

Jinak než strhující drama se tento snímek snad ani nedá nazvat avšak daleko strhující je herecký výkon mladičké a krásné Sophie Lorenové, která v tomto snímku v pouhých pětadvaceti letech zahrála přetěžkou roli matky, která se snaží se svou dcerou Rossettou přežít válku ve zdraví. Její dcera pro ni znamená víc než vlastní život, avšak válka je neúprosná a tak nejde úplně všemu zabránit. Za zmínku stojí velice netradiční role pro J.P.Belmonda, který tu hraje ve vedlejší roli. Můžeme jen doufat, že se tyto válečné hrůzy nebudou nikdy opakovat, pokud se právě dnes neopakují :-( Film bych nedoporučil na zlepšení nálady a hodně bych ho spojil s filmem Malena, který byl sice úplně jiný, ale dotýkal se stejného tématu. (23.10.2008)

Je možné, že můj dojem z filmu je asi zapříčiněn neznalostí literární předlohy, nicméně můj vztah ke knihám... no, opakování nemusí být vždy příbuzné s moudrostí, tudíž pomineme tuhle kapitolu. Osobně si myslím, že není o nic méně přínosné podívat se na zde zobrazené ve filmově-historickém kontextu, než z pohledu idejí či komparací (Tím nechci ale říci, že by se mi kolegův komentář nelíbil, částečně mě inspiroval i k mé trošce do mlýna). Oproti jiným neo-realistickým filmům jsem překvapen v prvé řadě civilním hereckým podáním, které současného diváka rozhodně více osloví než zbytečné vyzdvihování italského naturelu v negativním slova smyslu, jaké nacházím u De Sicových kolegů (včetně mého oblíbence FF). Toto ale vidím z pohledu cizince, který se s tímto setkává jen výjimečně, možná, že kdyby mě čáp přenesl o pár set kilometrů na jih, vnímal bych celou tuto generaci jinak. Účinkujícím zde kraluje po zásluze oscarová Sophia Loren, její rezervovanější nasazení mě nutilo s ní prožívat všechny životní vzestupy a především pády (ačkoli mi jako zapřísáhlému odpůrci spoilerování byla jedna často citovaná scéna vyzrazena předem, zasáhla mě stejně krutě, jako podobná sekvence v kontroverzním životopise "Caligula" - v komentáři k němu se o tom, proč mě tento jev zaujal, zmiňuji podrobněji - tudíž kolego, pokud toto čteš, nemusíš se vůbec omlouvat), přece jen, jsme ve válce, zajímavá je s odstupem času i intelektuálně zbarvená role Jean-Paul Belmonda, ovšem před půlstoletím tento part nebyl ničím překvapivým, jelikož se podobně jako pod patronátem Godarda teprve hledal. Do výše zmíněného pojetí díla zapadají i neherci, nejen proto tedy palec nahoru, v šuplíku signora De Sicy tvorbě kvalitativně srovnatelné s jeho vlastní sebeparodií. Jak totiž již přede mnou napsal Amarcord_1, dílo je jedním z těch, které nás nutí po projekci vyjít ven a přes případnou melancholii si říct "dneska je ale krásně". 90% (16.01.2011)