K zázraku

Jsem velká obdivovatelka Terrence Malicka, tohle je ale jeho první film, který mě nedostal a emočně nevyždímal. Jeho filmy řadím do úplně samostatného žánru, v jeho filmech je nejdůležitější vyjádření pocitů a silných emocí pomocí obrazů, dokazuje, že pohledy a doteky mají větší sílu než tisíc slov. Na jeho filmech dále zbožňuji ty vnitřní monology postav, zatím jsem u každého jeho filmu zažila vždy jakési prozření, pokaždé jiným způsobem, tentokrát ale jakoby mezi filmem a mnou stála zeď a film ji ne a ne překonat, zkrátka se Malick tentokrát ke mně nedokázal dostat a já tak moc chtěla. Jsou tam moc pěkné momenty, kamera je opět úchvatná, ale během závěrečných titulků jsem se musela ptát, proč vlastně tento film vznikl, nepochopila jsem, co chtěl Malick říct, možná jsem se na film prostě jen špatně dívala a třeba ho docením někdy později, zatím ale bohužel pro mě obrovské zklamání. (15.04.2013)

Obrazový materiál tu slouží jen jako ilustrativní podtext komentování vlastních bezradných pocitů na téma lásky a opuštěnosti pasivních hrdinů, kteří se nesnaží si porozumět, sobě, ani sobě navzájem, scházejí se a rozcházejí, zmítaní pouhou emotivitou, zranitelní a bezbranní láčkovci. Vzájemně zajatí rukojmí, držící se pouze na citové rovině bytí, v šachu bludných kruhů bezvýchodnosti, neboť jejich pocity je nevedou k tříbení intuice, porozumění, k prohlubování zkušenosti a empatie, nabývání moudrosti, jen se jimi nechávají stravovat, utápějí se v pouhé sebelítosti a strachu z prázdnoty, kterou nechtějí vidět, ani sami zaplnit. Jenže to není působivá podívaná, protože to není film, střídající se vnitřní hlasy se dají klidně poslouchat jako sladkobolný soundtrack, aniž byste o něco přišli, vizuální složka jen ilustruje pocity postav, a celkově to připomíná deníček zastydlých puberťáků plný sluníček, úsměvů, srdíček, hopsání po loukách s barevnými šátky, objetí, ucuknutí a vodopádů slz. Malick tentokrát tu napínavou hranici filmovosti notně přeťápl. (24.09.2014)

Dvě hodiny záběrů na chodící lidi (po poli, po domě, po staveništi, po supermarketu), a do toho sem tam nějaký prázdný žvást. What is this love that loves us. K nepřežití. Malick opět odhaluje svoje nitro, ve kterém se to hemží kýčovitými obrázky a jen-na-první-pohled hlubokými větičkami, které by byl schopný sestavit i dobře nastavený robotický generátor, a já se opět přesvědčuji, že s jeho nitrem nemám a nechci mít nic společného. Pro mne to balancuje na hranici mezi nechtěnou směšností a otravnou nesnesitelností. Nevím, možná jsem přízemní buran, ale lajkování téhle prázdnoty mi přijde jako nabubřelá póza. Možná za pár let ... ale spíš asi ne. (17.04.2013)

Malick je jedinečný tvůrce, se vším pozitivním i negativním, co k tomu patří. Jeho pohled na svět-život-smrt-lásku nemůže padnout každému a ano, dost často je to nuda, ale v těch scénách plných doteků a hry se záclonami (Poslední císař by se rád přidal) je toho mnohem víc. Jeho fascinace láskou (z ní vycházející potřeby citu a doteků, která se v určitých chvílích překlápí až do DS roviny vztahu/postoje muž-žena) je v tomto filmu chvílemi poeticky krásná. Přesto tohle rozhodně není film pro masy, jde ještě dál než Tree of Life, ale postrádá právě jeho výjimečnost. PS: Mont-Saint-Michel musím ve svém životě navštívit. S (nádhernou) Olgou Kurylenko nebo i bez ní... když jinak nedá. (24.08.2013)

Oficiální text distributora to bere poněkud zhurta. Film, v němž zazní s bídou deset vět přímé řeči. Děj posouvají citace myšlenek -to hodně málo- ale zato pocitů. Tančící Olga Kurylenko na možných i nemožných místech. Krásná Francie, příšerná Amerika. A vynikající Javier Bardem, kvůli kterému jsem si tohle pustila. Skvělá kamera i hudba. Když to shrnu -malý film o věcech velkých, nebo také velký film o věcech malých. Každopádně může bolet u srdce. (22.11.2013)