JitkaCardova

Viděli jsme zatím čtyři díly na různá témata, tak je ještě brzy na to hodnotit celek, ale cením si už teď, vedle kvalitního zpracování, že youtuber dokáže vážnými vzdělávacími videi zaměřenými na širokou paletu témat zaujmout nejen dospělé, ale i kluky ve věku 12-14 let natolik, že jsou ochotni se společně s námi dívat třeba na video o Lukaščenkově totalitním režimu v Bělorusku nebo o konzumaci cukru v pátek večer místo jiného bijáku. *** (Ve Zde, s RJP.) *~ 

Film, který dýchá a který musel být natočen právě proto, že to kouzlo a tresť života, vztahů a životních přechodů, které odráží, ztělesňuje či symbolizuje, se do slov nevejdou. Radost se dívat, radost prožívat. Je velká chyba na Andreu Arnold pohlížet jako na nástupkyni Kena Loache. Zatímco Ken Loach má sociální kritiku v krvi a film používá účelově jako nástroj společenského burcování, Andrea Arnold tematizuje v první řadě bohatství života a prožívání a jeho nepolapitelnost do tezí, a sociální habitus vyloučených vrstev a lidí z okrajů je pro ni prostě fascinujícím a podnětným prostředím. Nijak nezastírá, že je to výživné podhoubí pro těžké vztahy, osudy, střety, traumata a násilí, ale vidí v něm i prostor pro o to intenzivnější něhu, sílu, odvahu, radost, touhu žít. A její filmy jsou živelné, dynamické, proměnlivé, křehké a nejednoznačné jako život sám. A tam spatřuji velký cit pro filmovou tvorbu, vedení herců i neherců, cit pro atmosféru, pro kameru, střih i hudbu, obraz i zvuk. Její tvorba je rozvážná, pokorná, neunáhlená, vyzrálá, magicky životná a Ptáče patří k jejím vrcholům. *** Světozor, 9. 5., s ORLí. *~

Prázdný, nudný, fancy film bez spodních vrstev. Uspokojení má divákovi přinést, když přijme a osvojí si spornou logiku chování postav, ale běda, kdyby se chtěl ptát, proč je zrovna taková.  přitom kažedý druhý moment takové pochyby a otázky vzbuzuje. Opravdu máme akceptovat, že jako vějička na vzbuzení podezíravosti mezi top špióny a zkušenými manželi zafunguje lístek do kina viditelně odhozený do skoro prázdného odpadkového koše? Opravdu dává smysl, aby pro sledování manželky musel manžel zrovna odklonit satelit? Nemohl použít třeba snímky z pouličních kamer? Nebo si tam zaletět osobně? Opravdu si top špióni vykecávají nejzávažnější profesní tajemství podnapilí a při nezávazném kariérním sexu? Opravdu stačí položit na prázdný stůl pistoli a trochu provokovat, a top špión uvěří, že je nabitá a skočí po ní? A i kdyby byla, co by tím získal? Celé finální usvědčení je k smíchu chatrné. Jeden vachrlatý nesmysl se v příběhu skládá za druhým do úzké vyvozovací logiky bez odboček z A do B do C do D..., takže jakmile několik průchozích bodů úspěšně zpochybníme, zbyde jen žalostná hromádka načančaných trosek, kterou drží pohromadě nanejvýš nejapné a rádoby vtipné bonmoty typu "Lhala bych ti, jen kdybych musela," nebo "Ok, zachránili jste pár tisíc lidí, ale příště si dejte sakra pozor, abyste se mi nesrali do manželství." A to je uboze málo. *** Světozor, 9. 5., s ORLí. *~     

Chatrný, ledabylý, roztěkaný scénář, v němž nedrží pohromadě v detailech ani v celku fikční svět, příběh ani vývoj postav, z nichž některé jsou zploštělé karikatury, zatímco jiné trpí pseudofilosofickými přesahy, proměnil nadějný námět v promrhanou příležitost. *~

Hodnocení "odpad" mi ještě nikdy nepřišlo přiléhavější. Dokument natočený zhrzenou "náhradní mámou" je účelový, manipulativní a vyděračský, zrazující a zraňující. Režisérka nezvládá důstojně ustát složitou situaci s dívkou, kterou si před lety vzala do péče, a bezohledně si touto cestou fouká vlastní bebíčko - prostřednictvím nepřijatelného a neoprávněného zveřejňování citlivých, zraňujících a ryze soukromých informací jak ze soužití s dívkou, kterou měla v péči ona sama, tak  zároveň i vynášením důvěrných informací ze soužití dalších "náhradních rodičů" a jejich svěřenců si tu léčí vlastní mindráky z "nepovedeného" vztahu - přesněji řečeno ze sobeckého zklamání z toho, že se vztah s dívkou, o kterou pečovala, nevyvinul podle jejích naivních představ. Ona i další pěstounky v dokumentu v naprostém rozporu s etikou a s právem jejich svěřenců na ochranu soukromí zveřejňují citlivé informace z jejich životů, dokonce i nahrané telefonické rozhovory, v nichž dítě bezelstně volá o pomoc, odkrývá své zoufalství, bezmoc, bezradnost, nebo zranitelnou životní situaci. Dozvíme se tak, že jedna dívka se např. stala obětí domácího násilí, další se zřejmě živí vytvářením fotografií a videí s intimním obsahem. Veřejně se tu propírají jejich útěky, pobyty v ústavech, léčení na psychiatrii, to že braly drogy nebo podváděly, že někomu naletěly... "Náhradní matky" to vše bezostyšně a bez vědomí dotyčných ventilují na veřejnosti a ještě se u toho vzájemně poplácávají po zádech, jak statečně tak náročné situace, v nichž se jim nevyplácí darovaná láska a ony trpí, zvládají. *** Vůbec nechápu, že takový cizopasnický hyenismus a egoisticky ublížené kořistnictví podpořila veřejnoprávní ČT. Dotyčné pěstounky se zpronevěřily svému základnímu poslání a naprosto zradily důvěru, kterou na sebe přijetím odložených dětí do péče vzaly. Když něco takového provede vlastnímu dítěti nezralý rodič, je to hnusné, ale dá se pochopit, že svoji roli nezvládl, že na ni nebyl připravený. Ale u pěstounů, kteří mají právě takové zrady na dětech pomáhat hojit a napravovat vlastní bezbřehou spolehlivostí, stálostí, ničím nepodmíněnou (sic!) láskou, absolutní důvěryhodností a trpělivostí, je takové jednání naprosto neomluvitelné a donebevolající. *** (Ve Zde, na iVysílání ČT.) *~

Zdrcující, nelítostnou, nádhernou Nadějnou mladou ženou si u mě Emerald Fennell vybudovala takový kredit, že na ni za Saltburn potřebuji být zvlášť přísná, protože tohle je prostě mrhání vybudovanou diváckou důvěrou i vlastním potenciálem. Tenhle její přepsaný "pan Ripley" nenabízí v povrchně provokativních scénách a kulisách nic tak zásadního, aby to musela natočit. *** (Ve Zde s R.) *~

Zbytečně krátké. Například rodinu Královcových z Nadačního fondu Klíček znám osobně, domácí vzdělávání zdaleka není jediná cesta, kterou v našem obecně znecitlivujícím společenském uspořádání prošlapávají, k dnešku už 33 let se věnují především kvalitě života dětí s těžkou diagnózou a jejich rodin, vybudovali i první dětský hospic, kde nejen rodinám takových dětí, ale i dalším zranitelným osobám poskytují širokou škálu pomoci a úlevy, vyučují, přednáší, jezdí se inspirovat do anglosaských zemí a přinášejí do Česka ozdravné sociální trendy, snaží se všemožně přetvářet prostředí nemocnic a porodnic, aby bylo vnímavější vůči přirozeným lidským potřebám a nevytvářelo podmínky pro zbytečná traumata (péče orientovaná na rodinu, přirozené porody, neodlučování dětí od rodičů atd.), věnují se doprovázení rodin po ztrátách, prosazují principy včasné sanace rodin a péči o to, aby děti nebyly z rodin odebírány v případech, kdy existují vhodnější podpůrná řešení, pomáhají i sociálně slabým a vyloučeným, emigrantům atp., vytvářejí kolem sebe zkrátka skutečně hluboce lidské, vzájemně nápomocné společenství, a domácí vzdělávání do toho všeho jen přirozeně zapadá. Bylo by tedy skvělé, kdyby v dokumentu dostali víc prostoru se skutečně projevit, protože jejich životní postoje a široké spektrum činností, jimiž je dlouhodobě realizují, jsou nesmírně obohacující a inspirativní. *** Stejně tak bych se ráda dozvěděla víc i o rodině Eldridge, o mamince Eržiky a Zulejky, o její životní filosofii, o těžkostech, které v naší společnosti překonává, a o cestách, kterými se jí to daří. *** Dokument ale bohužel působí spíš jako dlouhá upoutávka na film, který bych ráda viděla, než jako plnohodnotný snímek. *** Ve Zde, s R. *~  

Na film se sice celou dobu hezky dívalo, protože kdo by nesledoval rád hezké, vychované, milé, usměvavé děti a jejich usměvavé rodiče, příp. později matku, jenže na konci si poctivý divák musí zodpovědět otázku, co bylo doopravdy tématem, pointou, sdělením toho snímku. *** A tady vnímám kognitivní disonanci mezi tím, co tvrdí anotace filmu, případně i komentáře k němu či jeho recenze, a mezi tím, co se ve filmu skutečně zobrazuje či tematizuje. Není to politický snímek, není to snímek o neústupnosti a boji s režimem, není to snímek o Eunicině hledání nové budoucnosti pro ni a její děti, ani o hledání cesty, jak se postavit vůči tomu, co se jim stalo, a vůči tomu, co by měla žádat po společnosti po změně režimu. Není to film o žádném hledání, překonávání, transformacích. Film nic z toho doopravdy nesleduje, jediné, co setrvale nabízí, je vzdor všemu, co se možná děje, pokračující idylický vztah Eunice k dětem a trvání rodinné pospolitosti. A ani tady neukazuje, jak se taková soudržnost buduje, pořád dokola v každém záběru jen zobrazuje tu idylu. Nenabízí žádný vhled do nitra postav, do jejich vnitřních bojů, do jejich zrání, dospívání za dramatických okolností. Nic, není tu žádné drama, ani konflikt, jen idyla, od chvíle, kdy vstoupíme do filmu, sledujeme idylu mezi manžely, idylu mezi otcem a dětmi, matkou a dětmi, idylu mezi služebnou a rodinou. Jen ten stav: rodinnou idylu a vzájemnou usměvavou oddanost členů rodiny za všech okolností. Ne její budování, otřásání, znovunastolování, dobývání, udržování jednotlivými členy, rodícími se osobnostmi, které pro to musejí něco dělat. Není tu zachycen žádný dramatický proces, konflikt, vývoj, pořád jsou tu na odiv jen ty výsledné úsměvy, milé pohledy, objímání, vstřícná gesta, pohostinnost, pohoda - ať už máme po výsleších a věznění, čekání na muže, který se nevrací, stěhování se z domova a opouštění velkých plánů, ať už máme syna na vozíku, matku s Alzheimerem nebo jakékoli obyčejné všední starosti, všechno se to přeskočí a nabídnou se stále stejné, nehynoucí úsměvy, objetí, společné fotografování a hromada židlí kolem plného stolu. Žádné dialogy, střety. Tolik cukrování na straně rodiny, a jen a jen toho, až se člověku začne zajídat. *** Kontrast se zlou politickou mocí je také statický, bezkontaktní, zlá moc ve filmu také jen je, bez dramat a vývoje, bez střetu, bez reálného konfliktu. Moc odvléká, zatýká, zabíjí, mlčí, režim se mění, a rodina se pořád - ve filmu - nesouvztažně a mlčky usmívá. To opravdu není moc sdělné, na dvě a čtvrt hodiny čistého času. *** Marně jsem také dva dny přemýšlela, čemu má platit název filmu: "Navždy s vámi", resp. "Pořád jsem tu". A i tady vnímám hromadnou kognitivní disonanci. Nikdo si nevšímá, že to doopravdy nedává smysl - nevztahuje se to, nemůže se to logicky vztahovat na nepřítomného či mrtvého otce, u něhož všichni naopak moc dobře vnímají a řeší, že už s nimi právě není, že o něj přišli. Takže jsem si s černým humorem řekla, že to bude platit na matku, která je, jak se zdá - jak se film vleče v časových posunech o 25 let později a pak ještě později - nesmrtelná. Ale nakonec si ještě o level sarkastičtěji říkám, že to bude platit nejspíš té nehynoucí rodinné idyle, která ničím nezasažena, netknuta, trvá a trvá, a bude trvat nevšímavá k vnějším okolnostem, asi i kdyby přišel konec světa. *** Za mě hodně nepovedený, prázdný film, který se vlastně absolutně minul se vším, co všichni tvrdí, že měl tematizovat, nabídnout. *** V Malém sále Lucerny, s R. *~

Slabší tři. Nanicovatý, nedomrlý snímek, stejně opatrný na autentická silná sdělení jako jeho hlavní postava. Závěrečné "osvobodivé" odejití postavy ze scény se odehrává v zajetí takového notorického klišé, že mě ten paradox až soucitně rozesmál. To už je mnohem zralejší, důvtipnější a originálnější příběh a finále Hypnózy, kde se vlastně řeší stejný problém, a to Hypnózu nepovažuju zrovna za brilantní majstrštyk. Tomuhle ale dává jasně na frak. *** V kolínském Kině 99 s R. *~

Nepamatuju, kdy by ve mně nějaký film vyvolal takovou schlíplost, skleslost, zanechal moje vědomí tak bezvýchodně obtížené. *** Sledujeme záznam nevratného zmarnění jednoho nadějného života. *** Od počátku je nám hlavní hrdinka nesympatická (ta dospělá, ale v mnoha polohách i ta dětská) - a během sledování, rozplétání jejího příběhu, se nám postupně odkrývají veškeré kořeny toho, proč tak působí, a jak jí nebylo umožněno se z toho udupání kdysi tak projasněného, dychtivého, k přátelstvím a hlubokým vztahům ochotného a k druhým bezprostředně, nekriticky a loajálně lnoucího děvčátka vymanit, jak přišla o hlas, jak oněměla hrůzou, když ji nejprve nikdo neochránil, pak se jí nikdo z těch, kterým důvěřovala, nebo které měla v dosahu, nezastal, a ještě ani mnohem později ji o tom nenechali promluvit, když se vzchopila k poslednímu pokusu se osvobodit, znovu se nadechnout, vzít si právo na svoji existenci zpět. Zajatá, zahrazená, zůstala jen s jedinou cestou ven, posledním způsobem, jak si snad přece udělit hlas a vyžalovat, co se jí stalo. Uff. *** Skvěle odměřené dávkování informací, rytmus, střih, kamera, způsob i gradace vyprávění a perfektní vedení dětských herců. *** (Ve Zde, s R.) *~