Neuvěřitelně hlasitě & nesmírně blízko

Odporný a neuvěřitelně patetický kýč. Předčítač se alespoň mohl opřít o skvělé herecké výkony, tady je jenom nesmírně otravný malý spratek, který mi svými přechytračelými řečmi lezl na nervy přibližně od páté minuty filmu. Nechápu, jak se Daldry mohl od své typické citlivé režie (Hodiny) propadnout až k takové přecitlivělé ubulené hře na umělecký film. Nezajímavá a iritující nuda plná zaslzených očních kanálků, v jejímž těsném závěsu je Stoneovo World Trade Center. (19.02.2012)

Stephen Daldry pro mě byl a stále je zárukou zajímavé podívané, hloubavých témat a excelentních vypravěčských schopností. Nic se na tomto pohledu nemění ani po tomto snímku, který nevtíravou formou poukazuje na trauma lidí zasažených teroristickými útoky 9/11 a v širším kontextu na lidi, kteří se snaží překonat životní obtíže a nechtějí si při tom připustit, že ve všem nelze hledat smysl. Je mi zcela jasné, že se objeví hlasy o citovém vydírání, laciném, prvoplánovém, patetickém či sentimentálním přístupu či sebestředném americkém hraní si na oběti. Je to přirozeně jedna z možných perspektiv a intepretací, nicméně je z mého pohledu silně povrchní a nereflektuje výpovědní hodnotu celého snímku. Nosným tématem je rodina a reakce na tragedii a nikoliv pouze v jedné verzi, ale hned v několika. Citlivá a neortodoxní výpověď neobyčejného hlavního hrdiny působí naprosto přirozeně a upřímně, což bývá v podobných případech často největší kámen úrazu. Pojetí Daldryho je ovšem nenásilné, protože následuje děckou logiku, která se snaží pochopit a osvojit si věci, které občas logiku postrádají. Nominace na Cenu Akademie v kategorii nejlepší snímek zřejmě proměněna nebude, ale z mého pohledu je neuvěřitelné, že byl snímek ignorován v kategorii nejlepší kamera, která je znamenitá. Neuvěřitelně hlasitě & nesmírně blízko tak rozhodně stojí za pozornost. 9/10! (11.02.2012)

Rádoby dramatická slátanina na pozadí událostí 11. září 2001. Pokud chcete drama z podobného soudku, u něhož byste se nenudili a neusínali, tohle neuvěřitelně potichu a z nesmírné dálky obejděte a zastavte se až u Reign Over Me. ~ 1,5* ~ Zajímavé komentáře: verbal (18.08.2012)

Pochybení na druhou – špatná adaptace nedobré (resp. příliš snaživé) knihy. Knižnost se projevuje od prvních minut použitím voice-overu, který ale protentokrát nachází ospravedlnění v povaze Oskara, komunikujícího zejména se sebou samým. Vyjadřovací bohatost knihy již Daldry napodobit nedokázal. Zohledníme-li předlohu, film je vyprávěný nepochopitelně konvenčně, jako převrácené oidipovské (melo)drama s velmi jasným, pro jistotu do materiální podoby přetaveným cílem (zvýznamnění motivu pátrání/expedice). Převrácené jenom navenek, neboť Oskar sice v afektu prohlásí, že by si přál raději smrt matky než otce, svého pomyslného arcinepřítele, ale pořád je to „father-son-issue“, co se po celý film řeší. Zatímco kniha dokázala strhnout alespoň pasážemi přejímajícími hledisko Oskarových prarodičů, film události filtruje výhradně naivním pohledem malého kluka. Tedy, Oskar rozhodně ví víc než jeho vrstevníci, ale stejně jako v předloze není zřejmé, jde-li jen o namemorovaná fakta, nebo před sebou máme malého génia. Protagonista je nečitelný, divný pouze tak, jak se to hodí tvůrcům. Neurčitost charakterizuje i atmosféru snímku, v němž na jednu stranu nechybí odlehčené momenty (mnohdy nezáměrně – třeba když Sandra Bullock odhalí svou paralelně probíhající misi, za jejíž realizaci by se nemusela stydět ani elitní agentka CIA), na stranu druhou nedokáže na téma smrti nahlédnout z odstupu, bez zátěže vypjatých emocí. „Nevím nic, co bych nevěděl už od začátku“, nakonec platí pro Oskara stejně jako pro nás, neboť film, infikovaný strachem připomenout, k čemu skutečně došlo. Národní tragédii pouze rekonstruuje, nikoli dekonstruuje. O to úmornější je oddalované odtajňování informací posunujících děj dopředu známým směrem. Domníval jsem se, že podobná jemnocitnost a falešný soucit je ve vztahu k 11. září již pasé. Očividně ještě ne. 45% Zajímavé komentáře: Cervenak, novoten (10.08.2012)

Nechci překřičet odsuzující názory, naopak je v nich dost pravdy, nicméně Daldry nakládá s patosem tak, že na rozdíl od jiných, není za blbce. Jeho vedení je neuvěřitelně pevný; herci, hrátky s detailem, hudební podklad a především ta celková energie, která z toho lítá, sesazuje tu negaci rychlým šmahem. Nejvíc bych však vytkl prapůvodní záměr udělat z otce téměř nadzemskou bytost - vždyť on neměl jedinou chybu?! Naopak postava matky, které zůstala ve stínu hledání a ve skutečnosti to byla ona, která posouvala příběh, se mi stala opiátem filmu - a Sandra ji zahrála tak, až mě mrazilo! S časovým zráním je ten film ještě lepší a na rovinu: já se za něj klidně postavím! (29.02.2012)