Malý Bobeš

Je půlnoc, nemůžu usnout a v televizi samé krváky. Potřebuji něco pohodového, uklidňujícího a přitom zajímavého. Tuto roli zastal milý příběh, který je nostalgickým ohlédnutím na svět před sto lety. Je nejen někam zasunutou vzpomínkou na povinnou školní četbu ale i poetickým pohledem do venkovského prostředí očima malého kluka. Majetkové poměry v tehdejší době asi stejně jako dnes rozdělovaly dospělé, ale ne děti. Přes láskyplné domácí zázemí reprezentované maminkou Danou Medřickou, Bobeš tíživou rodinnou situaci vnímal, ale to mu nebránilo v hledání kamarádů a v klukovském uličnictví. Velmi příjemný film mi trošku připomněl francouzskou Knoflíkovou válku. (17.04.2014)

Malý Bobeš, stále si pamatuji doby, kdy byl tento literární titul Josefa Věromíra Plevy nedílnou a nechtěnou součástí dětského duševního vývoje a jejich tvarování v plnohodnotné jedince socialistické společnosti. Silná kritika sociálně-třídních rozdílů je nepřehlédnutelná a tudíž předurčená a vyvolená k šíření pravé ideologické víry. Je nutné podotknout, že knižní předloha i Valáškova filmová adaptace je realisticky upřímná. Díky náhledu na věc z jasně definovaného prostoru dětské perspektivy, s ním je spojitá bezelstná nezkušenost, získává pranýřování stavu společnosti mohutnější naléhavost. S povděkem lze přijmout i technickou stránku filmového díla a herecké představení dospělých i dětských aktérů. Kniha i film mají svou nepopiratelnou hodnotu a pouze zaškatulkování výtvoru do komunistického kulturního portfolia způsobuje čtenářskou a diváckou předpojatost a odmítání. Hlavní postavou netradičně pojatého rodinného filmu je Josef Janouš alias Bobeš (velmi zajímavý Jiří Lukeš), malý človíček na prahu seznamování se se životem. Je nestranným pozorovatelem. Nezatížený předsudky vnímá hořce přetvářku neupřímné morálky. Přes všechny nesrozumitelné překážky a dogmata ústrků se k jeho důvěřivosti přidává počínající ostražitost a hrdost prostého lidského bytí. Hlavní dětskou dívčí postavou je Boženka Librová (velmi zajímavá Jana Zatloukalová), dcerka z prominentní vesnické rodiny. Její arogantní povýšenost se dostává do rozporu s vděčnou nákloností a dětská upřímnost se stává symbolem jiskřičky naděje budoucnosti. Hlavní ženskou postavou je Bobešova maminka (dobrá Dana Medřická), starostlivá a čestná osoba. Kdo jiný je důležitější na počátku dětského seznamování se s okolním světem, než matka? Hlavní mužskou postavou je Bobešův otec Josef (dobrý Radovan Lukavský), skromný poctivec chudších poměrů. Pocit vnitřního zachování lidské důstojnosti je silnějším pudem než podrobení se danému stavu společenské morálky. Důležitou postavou Bobešova života je také jeho dědeček (dobrý Stanislav Neumann), z Bobešových výletů i strastí života ustaraný dobrák. Výraznou postavou je rychtář Libra (velmi dobrý Gustav Nezval), Boženčin otec a elitářská autorita vesnice. Jeho sobecké prospěchářství a nadřazenost je ostrým protikladem k nezištné obětavosti podruha Bezručky (zajímavý Jaroslav Moučka), jehož krutým životním osudem postižená rodina živoří na okraji společenského zájmu. Z dalších rolí: klidná a pokojná Bobešova babička (příjemná Mária Sýkorová), rychtářova povýšená manželka (zajímavá Nina Popelíková), svérázný řezbář Heršl (zajímavý Eman Fiala), Bezručkova trpící manželka (pozoruhodná Libuše Pešková), namyšlený Vašík z myslivny (Petr Zelenohorský), či malí raubíři chudého Bezručky Honzík (zajímavý Tomáš Hádl), Tonda (Josef Kraus) a Franta (Miroslav Kolařík). Představitelé dětských hereckých rolí jsou přirození. Příběh není z nejveselejších a je stále symbolem nenáviděné komunistické minulosti, to nicméně nic nemění na kvalitách předlohy i této filmové adaptace. (18.08.2017)

Potěšilo mě, že postavy ve filmu nebyly tak jednoznačně černobílé, např. i onen vykořisťovatelský rychtář měl své světlé chvilky, zachránil Bobšovým krávu a odměnil se Bobšovi za záchranu své dcerky, i když jsem pln strachu očekával, že naopak na něj její tonutí hodí. Je sice laciné trhat hraní dětských představitelů, ale moc mě neuchvátil věčně zamračený Lukešův pohled a jeho úsporný až poněkud mrtvolný výkon, který bohužel později zopakoval v Rychlých šípech. (20.07.2013)

Kdysi povinná četba, jejíž filmová adaptace mi úspěšně unikala až do dnešních dnů. Knihu pořád máme, ale padá na ni prach, děti dnes zajímají jiná knižní dobrodružství. A s rukou na srdci musím přiznat, že ani mě jako caparta Bobeš ke čtení zas až tak nelákal. Dnes ze zvědavosti a s kapkou nostalgie tedy připomínka dávno zašlých časů, filmových, příběhových i mých osobních.  Poklidný a jednoduše poetický film, jenž skutečně působí jako dětská vzpomínka, a takový účinek nikdy není nepříjemný a nebýt strnulého Jirky Lukeše v roli Bobše šel bych na čtyři hvězdičky. (20.12.2021)

Jirka Lukeš, budoucí Mirek Dušín v Záhadě hlavolamu, projevil svůj mimořádný herecký talent již jako malý školák – mj. v diptychu podle J. V. Plevy o životě na venkově v čase hospodářské krize. I po letech mě překvapuje, jak svou mimikou dokonale vyjadřuje nejroztodivnější dětské emoce a otevřený každému okamžiku se sžívá s každým místem, do něhož proniká. I jeho rodiče okouzlují svou laskavostí a charakterem: pokora se u nich spojuje s hrdostí a jedinečně se odráží v jejich ušlechtilých tvářích. Jejich veskrze pozitivní příklad, prozářený především díky skvělému obsazení, oslabuje tendenčnost vyprávění, jakkoliv film jinak ostře diferencuje vesnické prostředí: snobství a sebestřednost rychtářových na jednom pólu vyvažuje prostá a čistá chudoba Janoušů a strašlivá bída Bezručkových, jejichž děti připomínají vzhledem k Bobšovi a Božence spíše jakási polidštěná zvířátka, a zvláštně vyznívá i svět starých lidí, uzavřených do svých zkušeností. Nikoliv náhodou se mi vybavily verše Rainera Marie Rilkeho o svatých chudých: „Tak tiší jsou a jako věci prostí. / […] / Ztraceni tmí se v stínu maličkostí, / podobni poklidnému náčiní.“ (27.02.2024)