Nesvatbov

U tohoto "dokumentu" Eriky Hníkové jsem se výborně bavil, především pak v jeho druhé půlce. Z tohoto hlediska se mu opravdu nedá nic upřít. Výhrady mám však k samotné formě, kdy se na druhou stranu jako o dokumentu nedá hovořit téměř vůbec. Výpovědní hodnota téměř žádná a to je škoda, protože potenciál tady byl. (24.02.2011)

Dokumentární práce Eriky Hníkové mi nepřipadá fér, neboť Nesvatbov stvořila na bázi sprosté reality-show a svým pražským elitářským pohledem nechává diváky přiživovat se na civilizačním vyloučení a neštěstí lidí v zapadlé slovenské vísce. Ano, jistě, starosta obce Zemplínske Hámre je skutečný exot a jak trefně podotýká jedna z obyvatelek Hamrů, chová se farštěji než místní farář. Dívat se s lehkým srdcem či nedejbože se smát smutným postavičkám jejího dokumentu mi ale mé sociální cítění nedovolilo. Bylo mi těch (ne)dobrovolných hrdinů strašně líto, hlavně při vědomí, že aniž to zřejmě sami tuší, někdo z velkého města se jim v kinosále či u televizoru směje. Ono totiž záleží velmi moc na optice, jakou daný jev zkoumáte. Mudruje-li samozvaný sociální mesiáš o tom, že Země a lidstvo pomalu vymírá, stačí se malou změnou rastru lehce dobrat opačné globální pravdy - vždyť lidstvo se naopak na Zemi přemnožuje a z tohoto pohledu je dobře, že se lidé (tedy alespoň na slovenském venkově) nesezdávají a nemají děti. (Je to samozřejmě optikou tohoto dokumentu za vlasy přitažená sentence.) Co ale vlastně chtěla režisérka svým dokumentem říci? Z jejího celovečerního dokumentárního filmu se jako divák dozvím tak strašně málo, že mi to k nějakému rozvinutí úvah o existenci (celo)společenského fenoménu nestačí ani omylem. Snad jen to, že v jedné zapadlé dědině kdesi na sousedním Slovensku mají až přehnaně agilního starostu. PS: Ty české titulky byly vážně tak nutné? (13.10.2011)

Na tuzemské poměry docela kvalitní dokumentární počin, kde starosta - idealista má ušlechtilý plán: dát dohromady svobodné třicátníky ve vymírající Slovenské vesnici. Bohužel zvolí metody, které vedou ke komedii, kterou si v závěru rozhodně nenechte ujít. Natočené je to velice poutavě, avšak naleznete docela dost hluchých míst (hlavně v první polovině), které výsledné hodnocení srážejí na i tak úctyhodných 60%. (13.10.2011)

Nebudu zapírat, ale mám slabost pro dokumentární styl Eriky Hníkové. Tedy hlavně pro výběr jejích témat a jak je zpracovává. Už její film Sejdeme se v Eurocampu mě dost zaujal výběrem netradičního tématu a zcela nezaujatého zpracování. Myslím, že podobnou metodou postupuje režisérka i ve svém Nesvatbově. Nechává lidi mluvit s tím, že jim cílenými otázkami jen tak trochu napomáhá otevřít se v osobním kontaktu. Ve zbytku už to nechává na volném plynutí gest a mimiky, nonverbální komunikace a okolností, jak to sám přináší život. Film stojí určitě za zhlédnutí už jen kvůli zachycení sociálního inženýrství v reálné praxi. Člověk totiž neví, zdali to brát jako recesi či vážně. Starosta obce to bere vážně, což je jednomu na jednu stranu sympatické, na druhou stranu, jak už říká sám podtitul filmu: srdci se nedá poručit, i když se pro to vytvoří ty nejideálnější podmínky zhora:-) Mě teď jen zajímá, jestli mělo promítnutí tohoto filmu všem zúčastněným třeba nějaký vliv na jejich další životy... (24.11.2010)

Určité chybičky to má, není to však nic hrozného. Současný evropský problém vymírání obyvatelstva je na svérázné příkladové studii mírně nastíněn. Nehledá to hlubší příčiny, spíše to karikovaně sonduje. Starosta obce je sympaťák. Jeho disciplinovaný polovojenský styl a zápal má něco do sebe. Doba se změnila. Sociální, kulturní a hodnotová měřítka prodělali zásadní transformaci. Téměř každý chce uspokojit materiální potřeby. Citové nebo rodinné benefity ztrácejí nedotknutelnou pozici "největšího štěstí". 72%. Výborný komentář: liborek_ (11.03.2011)