Poupata

Syrově depresivní drama, z kterého zamrazí, ovšem které jako jeden z mála filmů poslední doby působí uvěřitelně a drsná atmosféra industriálního města baví vizuálně i příběhem. Stereotypní dny šedivého nádraží, špinavých vlaků a nuda stále stejných lidí žijících v okolí, jimž prostředí nenabízí lepší zábavu než trávu, alkohol, sex, automaty a jeden soubor nadšených cvičenek. Tahle chladná frustrace se s nesnesytelnou jednoduchostí zaryje pod nehty, ovšem z filmového hlediska možná mile zahřeje na duši. (01.07.2012)

Nesympatičtí hrdinové, šeď továren a takové jiné Vánoce, na které nejsme ve filmech moc zvyklí. Někdo točí animované komedie o Santovi, v Česku ale vzniklo i chvílemi absurdně komické drama o předlužené rodině s těhotnou náctiletou na krku. Poupata jsou technicky výborně zvládnutá a objektivně se jim nedá moc vytknout. Jenže diváka nelze zrovna potěšit filmem, kde jsou všechny postavy troubové, kteří neumí naložit se svým životem a hlavně si za své problémy můžou sami. Zvlášť, když ty ztroskotance uvidíte non stop. (30.05.2012)

S neobyčejným (kam se hrabe Sláma) sadismem prohlubovaná beznaděj. Díky kameře Vladimíra Smutného dosahuje zmar obestírající Poupata místy až apokalyptických kvalit (výjev se sťatým andělem). Nic není dobré a všechno může být jedině horší, což bezezbytku platí i pro postavy, s nimiž nelze moc soucítit. Hrdinové jsou zamrzlí v čase. Neschopní se hnout vpřed a zároveň neschopní kritického zhodnocení minulosti. Ženy se chovají jako kurvy, muži jako kreténi a zástupci obou pohlaví činí zásadně rozhodnutí, kterými ubližují nejen sobě, ale také druhým. Jediným důsledněji rozpracovaným tématem je příliš povšechná mizérie bytí. Byť se nabízí v českém filmu zatím seriózněji nereflektované téma přistěhovalectví, případně téma redukování člověka na zpeněžitelný objekt (čemu ale v případě striptýzových scén brání nekritické snímání ženského těla). Obtížně pro tenhle požitek z bolesti, fyzické i duševní a navozované nápadně umělými prostředky (nevěrohodná linie se Zuzanou), nacházím pochopení, přesto neuhýbavou drsnost filmu obdivuji. Chybí v něm náznak chlácholení, naděje, vyloženě kladná postava. Absence pozitivních hodnot nabývá tak kolosálních rozměrů, že už zbývá jedině bezradný smích. Jinak nelze reagovat na štědrovečerní scénu, nejkrutější popření imperativu, že na vánoce musí být všechno pěkné, jaké jsem ve filmu dosud viděl. Že nás autoři zřejmě chtěli dovést právě k této „opoziční“, vůči situaci postav neslušné reakci, jsem si uvědomil během závěrečných minut, kdy je bez rozjásanou písní Michala Davida a s ohňostrojem na pozadí oživováno období normalizace, ve skutečnosti stále přítomné jako špína zažraná za nehty (spíše než určitý systém film kritizuje mentalitu lidí - alibistické odkazování na komunistickou minulost jako na příčinu toho, jak se dnes "věci" mají, ač explicitně se v tomto smyslu žádná z postav nevyjádří). Implicitní pojmenování příčin „našeho“ dnešního neštěstí, v němž je pro tolik lidí snazší žít, než s ním něco udělat, dodává Poupatům nový rozměr a povyšuje je nad rámec pouhého pozorování cizího utrpení. Žádná shovívavost, žádný soucit, ale přesto nějaké sdělení. Určitě? Abych si udělal jasno, budu film muset vidět znovu. 70% (07.12.2011)

Nevím, proč by sociální drama mělo být něco mezi knihou Job a Zjevením sv. Jana v bezbožných industriálních kulisách... Paradoxně nevyhlíží osudy hrdinů Poupat o nic tragičtěji, když namísto vnímavé vnitřní charakteristiky na ně tvůrce uvaluje další a další příkoří, nechává je vegetovat v hnusném světě bez naděje a jejich vztahy redukuje na více méně negativní společenské interakce. Spíš než autentickou sociální výpověď o krizi a okraji tu máme velkolepé divadlo zmaru a zhrzených nadějí, které místo katarze obsahuje přešlechtěný scenáristický twist -- domyšleno do důsledku ten ale neříká nic ani o postavách, ani o světě, ani o (téměř absentujících) morálních hodnotách. Nevzniklo tak ani dílo syrových kvalit Fish Tanku, ani stylizovaný obraz "drsné jemnosti" osudu rozměru Adamových jablek, ale ani přesvědčivě vygradovaná sociální výpověď o všední naději v beznaději jako ve Štěstí... vznikl vypravěčsky a režijně poměrně kultivovaný film, kterému škodí manýristická snaha zapůsobit a vyobrazit svět co nejšedivějšími barvami. Paradoxně tak zanikají odstíny, které dělají z konstruktu živou tkáň. Myslím, že vinou toho uniká i produktivní reflexe normalizační "špíny za nehty", o které píše Matty. Poupata ustrnula spíše u spartakiádního povrchu zásadních nešvarů a zvrhlých sociálních rituálů, než aby nabídla detailní analýzu toho, co je na životě v "neo-normalizaci" tak osudové. Ale i za těch několik zdařilých scén a solidních hereckých výkonů nutno hodnotit jako český nadprůměr a Jiráského připsat na nepočetný seznam českých nadějí. (15.12.2011)

Film úplne mimo mňa. Charaktery boli od začiatku po koniec neuveriteľne prázdne. Okej, beriem to že život nie je ľahký a že niekto má sklon robiť viac chýb ako dokáže potom zniesť, ale že by to bolo až takéto? A čo tým chcel Jiráský povedať? Že vlastne drogy, láska a gemblovanie je zlé? A že sneh by mal ísť do prdele lebo číňania ho nevedia zniesť? Ani jedna postava ma neupútala natoľko aby som ju ľutoval a uväznenosť príbehu v depresívnom móde mu zviazala natoľko ruky, že sa nemohol pohnúť k potrebnému momentu niečoho dôležitého čo by vypovedalo o živote, smrti, láske. Nič takého tu pre mňa nebolo a to trocha zamrzí. Vykonštruovanosť, ktorej som neveril. (26.07.2012)