Vénus noire
Venere nera
Čierna Venuša
Režie:
Abdellatif KechicheScénář:
Ghalia LacroixKamera:
Lubomir BakchevHudba:
Slaheddine KechicheHrají:
Yahima Torres, Olivier Gourmet, Elina Löwensohn, François Marthouret, Jean-Christophe Bouvet, Jean-Jacques Moreau, Jeanne Corporon, Ralph Amoussou (více)Obsahy(1)
Paříž 1817, Královská lékařská akademie. "Nikdy jsem neviděl lidskou hlavu, která by se tak moc podobala opičí." Verdikt anatoma Georgese Cuviera, který právě ukazuje vymodelované tělo africké ženy Saartjie Baartmanové, je kategorický. Skupina jeho významných kolegů propuká v jásot. O sedm let dříve opustila mladá služka Saartjie rodnou Jižní Afriku a pod příslibem bohatství se vydala společně se svým pánem Caezarem do Evropy. Nejdříve je vystavena v dřevěné kleci coby skutečná „hotentótská Venuše“ lačným divákům londýnského panoptika, kteří se přišli podívat na abnormálně vyvinuté proporce jejího těla, poté se vydává do Paříže, kde baví chlípnou společnost a stává se předmětem vědeckého bádání. (Cinemax)
(více)Videa (1)
Recenze (37)
Katalóg zneužívania. Ako bolo kedysi, tak je dnes. Mladé, chudobné naivné ženy s vidinou zárobku tancom, spevom a umením tela sú často odvliekané do barov, kde začínajú ako hostesky, ktoré každý omaciava a končia vo fádnych, či špecializovanejšich bordeloch. S chabou znalosťou jazyka, bez možnosti vrátenia sa domov. Ich anatomické zvláštnosti nie sú tak zvláštne aby skončili ako tie z filmu, naložené vo formaldehyde v múzeu, ale inak je všetko viacmenej podobné. Pozerať dve a pol hodiny na formy utrpenia, živené zhýralou a opileckou spoločnosťou, založenou na peňažnom využití tela, bez myšlienkovej nadstavby, len s úmyslom starostlivo zrekonštruovať minulosť - to nie je práve najobjavnejší filmový zážitok. Ak teda za myšlienku nerátam všeobecnú pravdu, že človek v zajatí z iného kultúrneho prostredia trpí a jeho údelom je buď utrápenie sa, rezignácia alebo smrť. Fakt, že príbeh bol sfilmovaný na základe skutočnej udalosti, ma necháva na rozdiel od tunajších komentárorov dokonale chladným. ()
Film-frustrace, který po celou svoji stopáž v zásadě akorát variuje jedno neutěšené vystoupení, které se odehrává napříč zeměmi, sociálními vrstvami i intelektuálními předpoklady, čímž dokazuje, jak hluboko může člověk sklouznout jenom kvůli své touze a fascinaci po jinakosti. Ať mohou být jeho úmysly sebeušlechtilejší. ()
Trochu jednostranne zameraný snímok s jednoduchou zápletkou, že aj černoch je človek a nie zviera. V poriadku, ale podávať to v ohromnej 2 a pol hodinovej dĺžke a viacmenej stále o tom istom je dosť aj na koňa. Stále som čakal nejakú poontu, ktorej som sa nedočkal, ak si teda odmyslím zámer životopisný pohľad na hlavnú "hrdinku". V úvodzovkách preto, že hoci sa ju tvorcovia snažili zo všetkých strán vykresliť tak, aby bola len a len ľutovaná, na mňa pôsobil alkoholizmus, cigary, a jej celkový nihilizmus dosť odpudzujúco. Prezrieť, premerať vedcami sa nenechá, ale vyšukať kde-akým ožranom už áno. Tomu sa hovorí "priority". Až druhou vecou bolo prostredie, ktoré ju pod maskou pomoci využívalo. Kvitujem ale vierohodné vykreslenie mestského prostredia 19. storočia i dvoch národov - britského a francúzskeho. Zatiaľčo britské bolo zhrozené a odsudzovalo, to francúzske sa dekadetne, zhýrale a úchylne ukájalo. ()
Dvouapůlhodinové natřásání obří, celulitictické prdele otylé brikety, která má místo bobra netopýra. Pro ty, kteří rádi vlezou na kdejaký sentinel, zajisté příjemné rozšíření jejich XXX XXXL sbírky, avšak zdravý, heterosexuální divák dá raději příště přednost ženám s kužely. Nepochybně si to ale své hotentotské diváky najde, protože v Zimbabwe už prý zavedli internet na šlapací pohon a pašeráci začali přenášet signál i do JARu. Určitě žhavý kandidát na zlatého Nelsona. ()
Hned úvod filmu vám dá jasně vědět, jestli je to film pro vás, či nikoli. Spolu s francouzskou vědeckou společností sledujete sádrový odlitek černošské ženy, která byla velmi specifická stavbou svého těla. Společnost komentuje její lebku, jako neskutečně podobnou opičí. Její tělo by sneslo srovnání s Věstonickou venuší. Jenže Sarah Baartman nežila v pravěku, ale na přelomu 18. a 19. století. Vymykala se i tvarem svých malých stydkých pysků, které byly neskutečně prodloužené, jak nám film také ukáže. Tvůrci se totiž neštítili, a tak můžeme sledovat vnějších pohlavní orgán plně zachovalý v nálevu, který si vědci prohlížejí. Právě díky tomu, jak se Sarah - nebo Saartjie chcete-li - odlišovala od ostatních svou stavbou, byla oblíbenou atrakcí, vydávanou za divošku. Ona ale vůbec divoká nebyla, naopak se jednalo o velmi civilizovanou ženu, která se snadno domluvila v Anglii (její velkou část života, kdy byla v podstatě cirkusovým zvířetem, sledujeme právě v Anglii) a mohla se i obhajovat u soudu, kde byla proto, aby dosvědčila, že jí její zaměstnavatel ve skutečnosti vykořisťuje a má ji jako otroka, s nímž navíc zachází nelidsky. "Černá Venuše" není příliš pěkným filmem. Nebudete z něj odcházet s dobrými pocity. Co si vytrpěla herečka, to je neskutečně ponižující, na druhou stranu to ukazuje sílu, jakou v sobě měla a odhodlanost, kterou promítla do věrohodného ztvárnění role. Za to jí musím vzdát hold, stejně jako režisérovi za velmi odvážný příběh podle skutečného příběhu. Budou zde lidé, kteří budou film označovat za ubohý, já si naopak myslím, že se velmi povedl, i když to jistě není snadno skousnutelné pro každého. Více: http://www.filmovy-denik.cz/2012/09/expendables-2-cerna-venuse-mame-papeze.html ()
Reklama