Slunce v síti

Rozhodl jsem se, že v tom nebudu hledat něco, co tam není a dávat byť i jen jednu hvězdu z nějaké pochybné úcty ke jménu. V prvé řadě nejsem vůbec fanoušek fotografie. Toto umění je mi nejen naprosto cizí, ale do značné míry i nějak vnitřně protivné. Nemám rád fotoaparáty, nemám rád lidi, co všechno všude (i mě) fotí, místo aby si vychutnávali sílu okamžiku teď a tady. Nemám rád ani tu komunitu lidí okolo toho. Čili jsem nemohl ocenit patrně největší klad celého snímku, a sice fotografické umění převedené z děje do samotné struktury filmu. Celý ten film je jako černobílá fotografie. Jenže i něco takového jsem schopen velmi ocenit. Taková Bergmanova Persona je výborná. Asi to bude tím, že mám rád expresivitu, výraznost a ne nevýraznost a intimno. Intimno se mi příčí. Snímek je po dějové stránce nulový. Nějaká ta rádoby pokřivená romance je jen načrtnutá, nedomrlá, o ničem. Herci jsou nesympatičtí, zejména hlavní hrdina. To by až tak nemuselo nutně vadit, ale jsou i nevýrazní, nezapamatovatelní. Hudba je výborná u úvodních titulků. Pak už jsou tam jen songy z tranzistoru a čtyřtónová melodie, co se opakuje do zblbnutí a na konci mě už opravdu vytáčela. Zvukově je film nevyladěný, často nejsou dialogy dobře slyšet přes diegetickou hudbu. Celému filmu vévodí dějová roztříštěnost, nesouvislost. Žádná myšlenka není pořádně dokončená, rozvinutá. Všechno vyznívá do prázdna. Originalitu v tom také nevidím žádnou. Tohle je klasický jakožeart, co pro mě ovšem nemá vůbec nic, v čem by mě oslovil či zaujal. A že takové existují. (07.02.2015)

Tím, čím je pro francouzský film Godardův U konce s dechem, je pro ten československý Slnko v sieti Štefana Uhera. Po letech filmů poplatných režimu, popřípadě pohádek (které mě nikdy nazjímaly) a většinou nevalné úrovně přišel Uher se svým nádherným snímkem, kde zobrazuje život mladistvých bez přikrášlení (např. používá jejich jazyk plný hovorových výrazů, což komunističtí funkcionáři těžce vydýchávali). Kouzelný příběh Fajoly a Bely je protkán mnoha narážky na režim (z nichž mnohé dnes ani nezaregistrujeme) a nasnímán luxusní kamerou Stanislava Szomolányiho. Najľapšie slovenský film všetkych čas. (09.04.2006)

Obrazy mladého světa unikající pod rukama, které o člověku dokáží jedním dotykem říct více než tisíce slov. Rozjitřené emoce letních bouřek, které zmizí stejně tak rychle a náhle jako se objeví. Jen zvláštní chuť ve vzduchu po nich zbyde a tu vítr roznese do širých lánů obilí, které tiše šumí si radostí ze života. Pak už jen staří sekáči při žních dokáží pocítit odlesk těchto vůní, jelikož některé z nich kdysi patřily jim. Co stane se s dětmi jejichž smysly otupené jsou chladem betonu a polapené v síti drátů. Dokáží rozpoznat volání slunce? (13.08.2012)

Ten film má opravdu mnohé, co bylo novou vlnou následně využito - od nasazení neherců, přes důraz na kameru, složitě komponovaný příběh plný symbolů, civilnost až dokumentárnost až po to morální tázání - v tom je to počin přímo zakladatelský. Jen mi ti všichni mladí připadali až příliš vážní a zodpovědní (zvláště u toho menšího chlapce to vypadalo až nepřirozeně). Ale velice pozoruhodný film. (12.05.2013)

Tak som sa konečne odhodlala pozrieť si film, ktorý dal pomenovanie filmovej cene národného formátu. A veru, ťažko povedať, čo ma uchvátilo najviac. Do prvej trojky sa však prebojovali neuveriteľná nadčasovosť záberov, kontrast medzi letnou atmosférou prázdninového vidieka a rozhorúčeného mesta, no a poetika, tá všadeprítomná metaforická poetika celého diela. Jeden z najsilnejších zážitkov na poli domácej kinematografie. 9/10. (10.05.2018)