Apollo 18

Autentický styl found footage v efektu, děsivou atmosférou s řetězovou sekvencí kamer, naprosto působivým ZVUKEM a prolínáním střihu s prostorem tajuplného prostředí Měsíce, kdy se ve zlomku vteřiny divák přesune na každý detail v bezprostřední blízkosti (tohle stálo jen 5 milionů?!). Čím více se blížíme k závěru tím v nás roste napětí za kterým G.L-Gallego směřoval a i když neudržel závěr na maximum vytvořil velmi silný snímek s dějovou strukturou, která jde především za svým primárním cílem, za kterým film hororově s velkou dávkou dokumentárního cíle směřoval. (26.07.2012)

Opravdu statečně se tvůrci vrhli na dnes již ne tak úplně originální zpracování, totiž nalezené záběry kamer. Přesto se jim podařilo vystavět solidní napětí, naprosto dokonalou a autentickou atmosféru, i když ke konci mi to přišlo, jako by herci zapomněli po měsíci poskakovat a jen tam tak prostě normálně chodí. K samotné zápletce není třeba co dodávat, ta byla pro mne vysloveným zklamáním. Sice jsem se radoval, že nám tvůrci nenabídli nějaká transformerovaná monstra, ale (SPOILER) strašit vystřelujícími kamínky, které se mění v nějaká prapodivná klíšťata šířící něco víc, než je borelióza, se mi prostě moc nezdá. S odřenýma ušima za trojku. (18.11.2011)

Footage filmy nemůžou fungovat bez reálného chování hrdinů, A posádka Apolla 18 vypadá, jako by NASA sebrala skupinu chlápků z hospody a poslala je náhodou do vesmíru. Je to přesně ten typ hororu, kde chodí blondýny v noci venčit psa do lesa, když kolem běhá maniakální vrah. Jen si to představte na Měsíci. (28.11.2011)

Pár slov o souvislosti mezi Pablem Picassem, Apollo 18 a Sofoklém. ____ Ač se to nezdá, představuje Apollo 18 nesmírně zajímavý experiment, kde je určitá monotónnost děje vyvážena různými způsoby, jak je tento děj vizuálně zaznamenán. Apollo 18 dodržuje jednotu místa času a děje, známou z antických her, kde se také o všech ostatních událostech dovídáme díky chóru nebo z úst poslů či účastníků hry, zde z úst velící základny na zemi. Dokonce i klíčoví astronauti jsou tři, podobně jako u Sofokla, který jako první zavedl v antickém dramatu tři herce. Tato jednota děje spolu s určitou jednotvárností a nedějovostí (v tom filmu se toho vážně moc nestane) je ovšem vykompenzována doslova a bez nadsázky desítkou různých vizuálních formátů, záznamů, tonalit, barevných podání - přesně po vzoru zákona zachování energie aneb když někde uberu (story), musím jinde přidat (styl). Takže tu máme pohyb po ose zrno-šum-vyžehlenost DNRkem, barevný záznam i černobílý, statický kamery v rohu po lehký 16mm do terénu, různý poměry stran od 1.33 po 1.85, trhání a chyby v obrazu, změny fpska, a do toho ještě průzory skafandrem nebo okénka v lodi (tematizace rámů obrazu, řekli by jistě nějací fajnšmekři přes vizuální studia)… a tohle se děje fakt po celý film, je to až neuvěřitelný, jako byste si neustále nasazovali jiné brýle s jinými skly. Důležitost tak ve filmu nemá to, co se odehrává před kamerou, nýbrž to, co se odehrává v kameře, z čehož je patrné, proč určitá dějová monotónnost filmu zas tak nevadí (velmi podobný princip různých záznamů využívala found footage duchařina Grave Encounters, kde to bylo obohacený ještě třeba o noktovizory – vidění ve tmě). Apollo 18 tím překlápí 3D dění do 2D záznamu, který je klíčový, podobně jako to udělal Picasso, který ovšem přidal o jeden rozměr víc, neboť překlopil 4D do 2D - Picassovy obrazy žen s dopředu hledícíma očima a nosem na stranu byly pokusem zobrazit čtyřrozměrnou perspektivu, protože ten, kdo na ženu hledí ze čtvrtého rozměru, vidí její tvář, nos i týl současně. Že se to Picassovi podařilo, zatímco filmaři nemají se čtvrtým rozměrem šanci moc hnout, je celkem logické, jelikož film má mnohem blíž k reprodukci skutečnosti než malba, která je expresivnější. (19.12.2011)

Tak takhle to tedy bylo. Teď nezbývá, než si („nedočkavě“) počkat na pokračování a zjistit, jak to bylo s (utajenou) misí na Mars. Vůbec bych se nedivil, kdyby k nám v pokračování dorazily AUTENTICKÉ záběry z bezstarostné (pro ukrácení si volné chvíle) pokerové partie mezi Usámou Bin Ládinem, Saddámem Husajnem a Muhamadem Kadáfím, přičemž karty by jim rozdával http://www.csfd.cz/film/6648-predator/ . Zajímavé, jak jeden člověk použije odborný výraz a ostatní se na to vrhnou jak slepice po flusu. Tak jo, já taky. Jdu „zrecyklovat“ svůj odpadkový koš, třeba na něco (chutného) ještě narazím (uhnětu z toho blafu novou netradiční pochutinu) a spravím si tak po tomhle chuť a třeba na tom ještě něco i trhnu. Tenhle snímek je dobrý tak max jako kulisa k usínání. Když pominu tu spoustu do očí bijících lapsů (když už se to tedy ohání přívlastkem „skutečný dokument“), tak jednoduše nepřejdu fakt, že námět několikanásobně předčil následné zpracování. S dovětkem, že srovnávat toto s komorním snímkem Moon D. Jonese nemůžete (snad) myslet vážně? P.s. to uživ. Becket51 – to opravdu byla! P.p.s. zajímavý komentář (pro mě): xxmartinxx (16.01.2012)