Zabít tiše

Dosť ukecaný film. Mal však zvláštne príjemnú atmosféru. Páčil sa mi jeho vizuálny štýl. Vlastne sa mi veľmi páčil. A záverečný monológ je viac než výstižný. Dokonca ani nevadili tie politické kecy, čo slúžili v niektorých scénach ako podmazy. Nejako som ich nebral moc na vedomie. Zvláštny dojem, ale rozhodne dobrý. (31.03.2013)

Hodně lidí se na filmy zcela evidentně neumí dívat. Ono totiž samotný koukání nic neznamená, o to víc, když se jedná o film, jako Killing Them Softly. Stylová pecka, násilná gangsterka, koncert několika osob odehrávající se na pozadí současných politicky-ekonomických událostí v USA, protkaná bizarními, ale o to zábavnějšími dialogy. Když se pak na tohle divák pouze dívá, nedostane nic víc, než "příběh" spějící odnikud nikam. Tady se musí vnímat, myslet a snažit se hledat významy. Neni to ovšem žádná coenovka (ač to stylem i tempem právě jejich tvorbu připomíná), takže komplikovanej děj tu neni, tak se v klidu usaďte, připravte na depresivní atmosféru, načněte k tomu pivko a film si užijete. (02.01.2013)

Tuto kriminálnu historku veľmi pekne vystihuje úryvok piesne Daniela Landu "strieľanie je dneska v móde hlavne pre tých z cudziny, tak ostaňte radšej doma a nerobte kraviny". Takýchto konfliktných príbehov medzi amatérmi a profesionálmi, už bolo sfilmovaných ozaj dosť a tento patril k tým lepším. Podanie filmu pôsobí komornejšie, treba si všímať každý dialóg a každý moment podáva dôležitú informáciu a k tomu ostro servírované príznačné črty povahy jednotlivých postáv. Po Zabitie Jesseho Jamesa znovu Andrew Dominik zvolil alternatívu nespútanej streľby a schémy prežije ten najlepší. Opakovaná spolupráca s Bradom Pittom vyznela slušne a potešilo ma ho znovu vidieť s kvérom v ruke. V jednú chvíľu som mal z toho fakt skvelí pocit, aký som mal naposledy pri pozeraní Road to Perdition, ale tento potenciál si film bohužiaľ neudržal. Dosť nevkusne, alebo umelo vyznela opakovaná pozornosť ekonomickej situácie v USA, ktorá sa šírila prostredníctvom televíznej siete. Aj keď poprava Trattmana na križovatke bola výborným momentom, film v konečnom čísle u mňa obstál na 70%. (14.04.2013)

Killing Them Softly přináší stylový, retro artový zážitek, který nehraje ani tak na akci, dynamičnost děje či krvavé přestřelky, ale spíše se soustředí na vykreslení prostředí a jednotlivých postav. Pozornému a trpělivému divákovi se tento snímek odmění vynikajícím scénářem s propracovanými dialogy. Ti ostatní budou pravděpodobně neklidně poposedávat a čekat, kdy se konečně přestane kecat a nastane nějaký pořádný mazec. Takovým bych poradila, aby si našli třeba něco se Stathamem, protože Zabít tiše Vám tohle nedá. Obsazení je "par excellence." Od Brada Pitta (tady mu to sakra tak sekne, v tom černém ohozu, s cigárkem a tím účesem:), jehož Jackie Coogan představuje distingovaného, chladného, vyrovnaného muže, který "jen" dělá svou práci, přes Richarda Jenkinse, a Bena Mendelsohna, jehož herecká všestrannost bez "hvězdné" nálepky a jakoby neupravený vzhled, mu často "dohazují" kšefty různých samotářů a ztracených existencí. Až po zavedeného gangstera, Raye Liottu, ukecaného Jamese Gandolfini a Scotta McNairy, jemuž Brad důrazně promluví "do duše." Osobitá gangsterka, která si své diváky a fanoušky zcela jistě najde. "This country is fucked, I'm telling you.", "I'm living in America, and in America, you're on your own. America's not a country. It's just a business." (06.03.2016)

O vysokou originalitu se snažící gangsterka s hvězdným obsazením. Její postavy (až na frajerského Brada) jsou ale pošuci, kteří nevzbuzují respekt ani nejsou vtipně cool. A dialogům chybí zábavnost i vypointování (až na poslední Bradovu hlášku). Na filmu je nejzajímavější podkreslení příběhu bandy nicotních kriminálních existencí replikami z televizních příhovorů George W. Bushe či Barracka Obamu o tom, jak je a bude Amerika skvělá. Vizuální hrátky a spomalovačky filmu dodávají punc exkluzivity, ale nejsou novinkou a popravdě, v Avengers jim to sluší více. Kamera upevněna na dveřích auta, kopírující jejich pohyb otevření a zavření už byla u Tarantina (a bůhví kde ji obšlehl on). Hravé výhybky ve vyprávění potěší, ale při ohlédnutí zpátky zavánějí samoúčelností (Gandolfiniho postava a její význam v příběhu) a ve finále stejně směrují k řešení, jaké předpokládáme již při pohledu na plakátu filmu. (25.04.2020)