Jelena

Co si budeme povídat, působivosti Návratu Zvjagincev s Jelenou nedosahuje a většina ho bude jistě milovat víc za jeho výlety do metafyzických oblastí bytí. Přesto je Jelena zatraceně působivou realistickou studií, která trochu rezignuje na tradiční dramatický oblouk. Pokud by se chtěl například Sláma přiblížit k tomu nejlepšímu z evropské kinematografie, měly by jeho snímky vypadat nějak takhle. (29.07.2012)

Napriek nespornej kvalite Zvjagincevových filmov naďalej ostávajú najhodnotnejšou sondou do života súčasného Ruska tie stovky hodín záberov autonehôd z kamier osobných motorových vozidiel. Výpovedná hodnota o mentalite národa je zhruba obdobná, akurát tie videá autonehôd sú o čosi dynamickejšie a dá sa na ne pozerať aj opakovane. (09.12.2017)

Sledování rodinných vztahů osamělých bytostí mě neoslovilo. Nadezhda Markina jako Jelena svádí svůj vnitřní boj, který ke mně přes sedm řad od plátna nedošel. Film uvrhne diváka do smutku, postavy jsou mu zcela odcizené, ale všechny nedostatky vynahradí hudba génia Philipa Glasse. Bez ní by některé scény ztratily svou intenzitu a naléhavost. (07.07.2011)

"Poselství filmu? Lůza by se neměla množit." Nesympatičnost drtivé většiny postav (kladně působila snad jen dcera s jejím předstíraným cynismem), v kombinaci s recepční náročností snímku, totiž zřejmě byla důvodem nespokojenosti většiny publika. Mně ale vyprázdněná narace, vypiplaná statická kamera s častým přeostřováním, pomalé tempo a v neposlední řadě Jelenina uklidňující jistota a ráznost, s jakou prováděla své každodenní úkony, sedly víc než dost. Černý puntík si tedy ode mě vysloužilo totálně ignorantské publikum. Nepřetržitý šum v sále a komentáře typu: "to jako ten záběr nikdy neskončí?!" totiž rozhodně nejsou věci, které pomohou divákovu ponoření se do atmosféry. (MFF KV 2011) (13.07.2011)

Již nesourodé spojení Glassovy hudby s předlouhým záběrem na samém počátku filmu varovně předznamenává, že tematizovaná mesaliance východního a západního postihla i vlastní tvar, a zkomolila tak výpověď. Jejímu smysluplnému vyznění zde chybí kritický nadhled, tvůrčí svrchovanost a – šaldovsky řečeno „hrdinný zrak“. Režisér se zřejmě snaží – rodinným dramatem – ilustrovat staronový mýtus, který právě před sto lety aktualizovalo eurasijství: v jeho podání tedy evropské odcizení kolonizovalo úrodné nivy femininní Rusi, a v souladu s vlastní vykořeněností je nezúrodňuje a pouze z nich těží – egoisticky a neúčastně. Proměnění, poevropštění Rusové se brání sdílení a izolují se do svých futuristických světů, zdánlivě kultivovaných rájů – chladných hájemství internacionálního designu, kde panuje povšechná rutina. O nic živěji však není ani mezi rodnými plebeji, kteří pod potrhanými prapory nihilismu, v souladu s tradicemi, vyčkávají u vodky a televize na spásnou formující sílu, která nepřichází, a snaží se obnovit své „skytství“ v sídlištních potyčkách. A protože je na nich dobýt oné nepatřičně obsazené arkádie a nedostává se jim k tomu sil, pomůže – cizí – úskok (jakýsi hluboce spící trojský kůň, instinktivně probuzený zachovalým rodovým pudem). Panorama kulturního průniku, vykreslené vnitřně rozpornými obrazy, tu civilistními, onde „symbolistně“ laděnými, nadto trvale leptanými tou nepřiléhavou hudbou, pokrývající projekční plátno jakýmsi mučivým rastrem, mě skličovalo svou popisností a netázavostí. A konečně jsem měl z celku dojem anachronismu, jakési hodně znetvořené ozvěny takzvaně „módního“ odcizení šedesátých let, jen v nových kulisách. Ale svět se proměnil a otázek přibylo – a zjevně i strachu z nich. Idea zapadnictví sice přinesla Rusku mnohé, ale křísící moc zpravidla nemají ony převzaté myšlenky, ta spočívá v tom prvotním plodném zrnku. Ostatně už Berďajev tomuto proudu zpětně vytýkal nepřítomnost kosmického ducha a pokládal je „jakýsi nezdravý a nemužný vztah k Západu, jakousi nesvobodu a bezmoc pocítit, že jsme také pro samotný Západ účinnou silou.“ Jak a kde hledat to vnitřní, hluboké probuzení, to režisér nenaznačuje, ba ani se po tom netáže. Bezcestí. (18.07.2016)