Jelena

Jak to vkusně říct. Co začal místo filmové hudby používat muzikostroj Philipa Glasse, klesá Zvjagincev s každým novým filmem o propad níž, kde už to nejsou díla, ale produkty. Že by mu začaly diktovat směr, témata i kvalitu producentské peníze? Vybírá si jednoduché, civilně morální náměty, rodinné a místně politické střety na osobní rovině, zobrazuje je povrchně jako třetiřadý pisálek, glosátor do časopisecké rubriky, a mechanicky je prostřídává s čím dál chatrnějšími a odvozenějšími odkazy k církvi (ani ne duchovnu), přičemž mu chybí uštěpačný, nadčasově ironický glanc i mrazivá duševní pronikavost, vnitřní vhled a soucit Dostojevského, a bez toho se mu filmová výpověď stává povrchním a zbytečným kázáním od stolu, intelektuálně svrbivou, neprocítěnou, populistickou esejí. Přestal být originálním filmařem a kdovíproč se vpravil do role komentátora ruských poměrů, jak je povrchně chtějí vidět na Západě = [lidi jsou líní pracovat a nemorální, všichni jdou po penězích jako slepice po flusu, církev je poplatná režimu a zbohatlíkům a vyžívá se v pustém žvanění, máme tady mafii a všude jsou prospěcháři a hlupáci bez rozhledu, staří umírají a z nových nikdo nezvelebuje statky svěřené. Úpadek a všiváctví]. *** K tomu pak patří, že zlajdačel i formálně, nedbá sevřenosti tvaru (ne, záběr na stejnou větev na začátku a na konci snímku v Jeleně, ani na vraky na moři v Leviatanovi to nespraví), napospas ponechané motivy mu z filmů čouhají jako sláma ze stohu, začal se vyžívat v laciných, nefunkčních a nedbale zpracovaných metaforách (co měl znamenat ten ležící bílý kůň, nainstalovaný dva metry od železničního přejezdu? toho taky ranila mrtvice?) a místo skutečných přesahů a katarzí sahá nejvýš k němým záběrům na moře. Oba filmy, Jelena i Leviatan, jako by byly nakvap vyrobeny konfekčně, stejné rámování, interiéry jako z ruské ikey, stejná herečka, podbarvení stejně znějícím Philipem Glassem na začátku a na konci, stejné titulky, produkce, stejná plochost... Rozdíl je v tom, že Jelena přece jen drží ještě trochu víc pohromadě, zatímco Leviatan se už úplně rozdrobil do roztěkaných, za sebou nahamstaných scén, a v tom, že je ještě nasnímaná poměrně sjednocenou a dívatelnou kamerou - především skrze ty proměny světla, ač i to je samo o sobě kýčovitě levnou a doslovnou metaforou. V Leviatanovi už bije do očí i ten nezájem o vizualitu, o intearkci kamery se snímaným, exteriérové lyrické a čím dál trapněji, násilněji vmontovávané patetické vsuvky pohledů na moře a na hory a na svítání se střídají s interiérovými záběry s otřesně nudnou, tupou, téměř televizní kamerou. Příběh nedrží pohromadě nic vnitřního, je to jen plytká, blábolivě předrmolená navršenina publicistických postřehů, zatímco v Jeleně se to banální sociální minidráma ála Mrštíkovic Maryša dá srrhnout do dvou jednoduchých vět. Čili už na Jeleně lze postřehnout v menší míře všechny nešvary, které příští snímek, Leviatana, naprosto zhůvěřile ubily, a jinak nic nového, co by takový přístup vyvážilo. Zvjagincev by potřeboval být zase úplně neznámý, aby se přestal koupat na vlně zájmu a podlézat Západu. (11.10.2014) (méně) (více)