Jelena

Již nesourodé spojení Glassovy hudby s předlouhým záběrem na samém počátku filmu varovně předznamenává, že tematizovaná mesaliance východního a západního postihla i vlastní tvar, a zkomolila tak výpověď. Jejímu smysluplnému vyznění zde chybí kritický nadhled, tvůrčí svrchovanost a – šaldovsky řečeno „hrdinný zrak“. Režisér se zřejmě snaží – rodinným dramatem – ilustrovat staronový mýtus, který právě před sto lety aktualizovalo eurasijství: v jeho podání tedy evropské odcizení kolonizovalo úrodné nivy femininní Rusi, a v souladu s vlastní vykořeněností je nezúrodňuje a pouze z nich těží – egoisticky a neúčastně. Proměnění, poevropštění Rusové se brání sdílení a izolují se do svých futuristických světů, zdánlivě kultivovaných rájů – chladných hájemství internacionálního designu, kde panuje povšechná rutina. O nic živěji však není ani mezi rodnými plebeji, kteří pod potrhanými prapory nihilismu, v souladu s tradicemi, vyčkávají u vodky a televize na spásnou formující sílu, která nepřichází, a snaží se obnovit své „skytství“ v sídlištních potyčkách. A protože je na nich dobýt oné nepatřičně obsazené arkádie a nedostává se jim k tomu sil, pomůže – cizí – úskok (jakýsi hluboce spící trojský kůň, instinktivně probuzený zachovalým rodovým pudem). Panorama kulturního průniku, vykreslené vnitřně rozpornými obrazy, tu civilistními, onde „symbolistně“ laděnými, nadto trvale leptanými tou nepřiléhavou hudbou, pokrývající projekční plátno jakýmsi mučivým rastrem, mě skličovalo svou popisností a netázavostí. A konečně jsem měl z celku dojem anachronismu, jakési hodně znetvořené ozvěny takzvaně „módního“ odcizení šedesátých let, jen v nových kulisách. Ale svět se proměnil a otázek přibylo – a zjevně i strachu z nich. Idea zapadnictví sice přinesla Rusku mnohé, ale křísící moc zpravidla nemají ony převzaté myšlenky, ta spočívá v tom prvotním plodném zrnku. Ostatně už Berďajev tomuto proudu zpětně vytýkal nepřítomnost kosmického ducha a pokládal je „jakýsi nezdravý a nemužný vztah k Západu, jakousi nesvobodu a bezmoc pocítit, že jsme také pro samotný Západ účinnou silou.“ Jak a kde hledat to vnitřní, hluboké probuzení, to režisér nenaznačuje, ba ani se po tom netáže. Bezcestí. (18.07.2016)

Napriek nespornej kvalite Zvjagincevových filmov naďalej ostávajú najhodnotnejšou sondou do života súčasného Ruska tie stovky hodín záberov autonehôd z kamier osobných motorových vozidiel. Výpovedná hodnota o mentalite národa je zhruba obdobná, akurát tie videá autonehôd sú o čosi dynamickejšie a dá sa na ne pozerať aj opakovane. (09.12.2017)

Na Zvjaginceva poměrně slabé, rozhodně jsem po Vyhoštění čekal víc. Jakoby režisér upustil od duchovna, tajemna a dechberoucí obrazové stránky a vsadil na jistotu. Vznikl téměř bezchybně natočený film, ovšem bez života, bez jediného režijního momentu, scény nebo nevídaně zkomponovaného záběru, kdy bych si řekl, že ten rejža je fakt machr. At se na to dívám z které strany chci, vidím v tom filmu skutečně jenom sázku na jistotu, či snad jakousi neochotu zkoušet něco nového, nevím. Glassova melodie je výtečná, ovšem její dramatičnost s filmem příliš nekoresponduje. (23.03.2012)

Před filmem jsem byl varován, že obsahuje spoustu dlouhých záběrů, např. na větvičku.. proto mě vyděsilo, že hned tímto film začal... (Když na větev přiletěl pták, diváci zatleskali..). I počáteční denní rutina, kdy se Jelena stará o svého manžela, byla poněkud nudná. Líbil se mi však jejich spor o peníze, vykreslení Jeleniny rodiny i setkání Vladimira s dcerou. (12.07.2011)

Pudový inštinkt chrániť mužské potomstvo, nech by bolo akokoľvek darebné je v Rusku prítomný od svetových vojen. Rozsiahlym množstvom padlých zdecimovaná samčia populácia spôsobila, že ženy sa boli nútené chopiť ťažkých remesiel (známe obrazy a fotografie úderníčok, baníčiek a žeriavničiek). A nie neúspešne. Synáčik do rodiny bol však v povojnových rokoch vítaný s veľkou slávou. Primerane nej bol hýčkaný a opatrovaný. Tak je to dodnes. Jelena v starostlivo komponovaných záberoch, prostredníctvom ukázania ťaživej dennej rutiny ženy v rokoch, ukazuje dôsledky tohto stavu. Matka všetkými silami opatruje dospelého synátora. Sám sa stal hlavou rodiny, no v skutočnosti je to len prerastené decko, nemajúce záujem čokoľvek meniť, veď mámuška sa postará. Spokojne čučí s rozrastajúcou sa rodinkou doma, popíja pivečko a sťažuje sa na drahotu. A čaká na prísun maminho dôchodku. A jej dôvtipu, s pomocou ktorého zabezpečí väčší obnos peňazí. (05.08.2013)