Jelena

Dokonalo vykreslená vypočítavosť a kam až môže viesť prudko egoistické zmýšľanie, hoci s veľkou rozvahou. Je to až zarážajúce ako niektorí ľudia dokážu vedome škodiť iným len pre svoje dobro, a pritom nevyzerá, že by ich to nejako extra trápilo - teda aspoň na povrchu to vedia krásne skryť, ale možno vo vnútri ich svedomie (ak ho vôbec majú) pekne postupne ničí. Námet bol dobrý, taktiež spracovanie a vynikajúca kamera. Ale škoda, že najmä k záveru nebol dôraznejšie a hlbšie vykreslený vzájomný vzťah medzi Jelenou a Voloďovou pozostalou dcérou Katerinou - práve toto by mohlo filmu dodať to čo mi tam veľmi chýbalo, celkovo že Katerina bola tak v úzadí, a to pochybujem, že by nechala všetko len tak jednoducho plynúť, keďže nemala zrovna moc ľahostajnú povahu. Elena Lyadova bola naozaj očarujúca. (09.12.2013)

Ani by som nepovedal, že udalosti a chovanie sa ľudí v tomto snímku odzrkadľujú súčasnú ruskú spoločnosť. Skôr to platí na ľudí všeobecne, nech sa nachádzajú kdekoľvek. Nečestné konanie a konanie z chamtivých pohnútok tu bolo odjakživa. Najväčší problém vidím v zbytočnej uťahanosti jednotlivých scén, nekonečné zábery na detaily a pod. Keby aspoň tieto formálne vyjadrovacie prostriedky slúžili na budovanie a dopĺňanie príbehu, ale s ním samotným mali iba málo spoločné. Preto jediné, čo sa tým dosiahlo bol rušivý efekt. Na druhú stranu sa mi však páčilo, ako sa počas filmu menil a vyvíjal môj postoj k Jelene. Od celkom príjemnej, starostlivej a tichej osôbky až po nesympatickú a zlú ženu, pričom od jedného pólu k druhému sa prechádzalo pekne pomaly a plynule. Lepší priemer. 65/100 (01.02.2017)

Chladný pohled na rodinné vztahy. Kontrast bohatství a chudoby, i vztahu otec - dcera a matka - syn. Hned úvodní záběr dá divákovi vědět, že má být trpělivý, protože režisér má na tento příběh dost času. Přestože mi u pár záběrů nedošel jejich smysl (ten mrtvý bílý kůň je fakt jako z jiného filmu), většinou mu dávám za pravdu. Herecké výkony jsou výborné, Philip Glass toho zase moc složit nemusel. Z té Serjožovy rodiny mi bylo na blití, takže konec byl značně divácky neuspokojivý. Ale těžko jsem mohl od Zvjaginceva čekat opak. (09.06.2016)

Súhlasím, že úvodný záber na vetvičku mohol byť o polovicu kratší, ale v závere poteší, že to nebola náhoda a v istom zmysle mal ten dlhý záber opodstatnenie. Osobne ma vysoko cenený režisér Zvjagincev nesklamal. Áno, môžme sa baviť o tom, že to nie je magická sila Návratu ani Vyhostenia, ale stále je to pozoruhodné. Je to komornejšie, príbeh i výkony hercov sú výborné, ale najzaujímavejšie je sledovať, čo je schopná urobiť matka pre svojho syna, aj keď si je vedomá, že je to lenivec a povaľač. Nie som lakomec, ale plne som súhlasil s názorom bohatého manžela Eleny. Otec sa má o syna postarať a nie sa celé dni nalievať pivom, dymiť cigaretami a hrať playstation. Niekedy som mal chuť mu nakopať riť...Blbci ale majú šťastie, tak to jednoducho chodí. Načo sa rozčuľovať...80%. (17.09.2012)

Již nesourodé spojení Glassovy hudby s předlouhým záběrem na samém počátku filmu varovně předznamenává, že tematizovaná mesaliance východního a západního postihla i vlastní tvar, a zkomolila tak výpověď. Jejímu smysluplnému vyznění zde chybí kritický nadhled, tvůrčí svrchovanost a – šaldovsky řečeno „hrdinný zrak“. Režisér se zřejmě snaží – rodinným dramatem – ilustrovat staronový mýtus, který právě před sto lety aktualizovalo eurasijství: v jeho podání tedy evropské odcizení kolonizovalo úrodné nivy femininní Rusi, a v souladu s vlastní vykořeněností je nezúrodňuje a pouze z nich těží – egoisticky a neúčastně. Proměnění, poevropštění Rusové se brání sdílení a izolují se do svých futuristických světů, zdánlivě kultivovaných rájů – chladných hájemství internacionálního designu, kde panuje povšechná rutina. O nic živěji však není ani mezi rodnými plebeji, kteří pod potrhanými prapory nihilismu, v souladu s tradicemi, vyčkávají u vodky a televize na spásnou formující sílu, která nepřichází, a snaží se obnovit své „skytství“ v sídlištních potyčkách. A protože je na nich dobýt oné nepatřičně obsazené arkádie a nedostává se jim k tomu sil, pomůže – cizí – úskok (jakýsi hluboce spící trojský kůň, instinktivně probuzený zachovalým rodovým pudem). Panorama kulturního průniku, vykreslené vnitřně rozpornými obrazy, tu civilistními, onde „symbolistně“ laděnými, nadto trvale leptanými tou nepřiléhavou hudbou, pokrývající projekční plátno jakýmsi mučivým rastrem, mě skličovalo svou popisností a netázavostí. A konečně jsem měl z celku dojem anachronismu, jakési hodně znetvořené ozvěny takzvaně „módního“ odcizení šedesátých let, jen v nových kulisách. Ale svět se proměnil a otázek přibylo – a zjevně i strachu z nich. Idea zapadnictví sice přinesla Rusku mnohé, ale křísící moc zpravidla nemají ony převzaté myšlenky, ta spočívá v tom prvotním plodném zrnku. Ostatně už Berďajev tomuto proudu zpětně vytýkal nepřítomnost kosmického ducha a pokládal je „jakýsi nezdravý a nemužný vztah k Západu, jakousi nesvobodu a bezmoc pocítit, že jsme také pro samotný Západ účinnou silou.“ Jak a kde hledat to vnitřní, hluboké probuzení, to režisér nenaznačuje, ba ani se po tom netáže. Bezcestí. (18.07.2016)