Jelena

Statickou kameru střídá ruční, aby společně vytvořily nostalgickou a chmurnou mizanscénu. Možná mají pravdu kritici tohoto filmu, že jeho příběh je banální. Ale tohle není film, který by potřeboval velký a zcela nebývalý syžet, tento snímek je založen na dokonalosti jednotlivých scén, na jejich schopnosti vyjádřit vše a poskytnout divákovi takřka ucelený obrázek současné ruské společnosti. (09.04.2016)

"Mnozí první budou poslední a poslední první." Marek 10,31...... Nasrat. Film v Rusku vyvolal velké nepokoje a po několika demonstracích dostal Andrej Zvjagincev příkaz přímo od Vladimira Putina k natočení druhého dílu. Jelena 2 se bude opět odehrávat v bytě bohatého Vladimira a znovu se setkáme jak s Jelenou, tak i Sergejem a jeho rodinou. Nově pak dostane velký prostor jedna banda zfetovanejch negrů s kleštěma a letlampou. (01.02.2017)

Nudný film, to bez pochýb, s jednoduchým príbehom slúžiacim k tomu, aby sa ľudia zamysleli. No príde mi to také naozaj iba pre tých, ktorí boli doteraz fakt slepí, že si to akoby musia pretrpieť a pochopiť to cez to. Ja som si túto ruskú drámu odtrpel. Je to smutný film, ktorý mi veľa nedal, no s tým, že sme vlastne sami sa dá aj súhlasiť, no myslím, že by sa to dalo natočiť aj normálnejšie. Zvjagincev u mňa klesá film od filmu, toto bolo prehnané. (10.07.2013)

Již nesourodé spojení Glassovy hudby s předlouhým záběrem na samém počátku filmu varovně předznamenává, že tematizovaná mesaliance východního a západního postihla i vlastní tvar, a zkomolila tak výpověď. Jejímu smysluplnému vyznění zde chybí kritický nadhled, tvůrčí svrchovanost a – šaldovsky řečeno „hrdinný zrak“. Režisér se zřejmě snaží – rodinným dramatem – ilustrovat staronový mýtus, který právě před sto lety aktualizovalo eurasijství: v jeho podání tedy evropské odcizení kolonizovalo úrodné nivy femininní Rusi, a v souladu s vlastní vykořeněností je nezúrodňuje a pouze z nich těží – egoisticky a neúčastně. Proměnění, poevropštění Rusové se brání sdílení a izolují se do svých futuristických světů, zdánlivě kultivovaných rájů – chladných hájemství internacionálního designu, kde panuje povšechná rutina. O nic živěji však není ani mezi rodnými plebeji, kteří pod potrhanými prapory nihilismu, v souladu s tradicemi, vyčkávají u vodky a televize na spásnou formující sílu, která nepřichází, a snaží se obnovit své „skytství“ v sídlištních potyčkách. A protože je na nich dobýt oné nepatřičně obsazené arkádie a nedostává se jim k tomu sil, pomůže – cizí – úskok (jakýsi hluboce spící trojský kůň, instinktivně probuzený zachovalým rodovým pudem). Panorama kulturního průniku, vykreslené vnitřně rozpornými obrazy, tu civilistními, onde „symbolistně“ laděnými, nadto trvale leptanými tou nepřiléhavou hudbou, pokrývající projekční plátno jakýmsi mučivým rastrem, mě skličovalo svou popisností a netázavostí. A konečně jsem měl z celku dojem anachronismu, jakési hodně znetvořené ozvěny takzvaně „módního“ odcizení šedesátých let, jen v nových kulisách. Ale svět se proměnil a otázek přibylo – a zjevně i strachu z nich. Idea zapadnictví sice přinesla Rusku mnohé, ale křísící moc zpravidla nemají ony převzaté myšlenky, ta spočívá v tom prvotním plodném zrnku. Ostatně už Berďajev tomuto proudu zpětně vytýkal nepřítomnost kosmického ducha a pokládal je „jakýsi nezdravý a nemužný vztah k Západu, jakousi nesvobodu a bezmoc pocítit, že jsme také pro samotný Západ účinnou silou.“ Jak a kde hledat to vnitřní, hluboké probuzení, to režisér nenaznačuje, ba ani se po tom netáže. Bezcestí. (18.07.2016)

Jak někdo v komentářích podotkl - příběh by se mohl udát v jakékoliv zemi, ne jen v Rusku. Ne že by to byl příběh běžný a zcela obyčejný, pouze ukazuje chování chování člověka, který i přes svou submisivitu a odevzdanost je ochoten pro svou rodinu udělat cokoliv, i kdyby to bylo morálně absolutně zavrženíhodné. Ale když nad tím přemýšlíte, něčeho podobného jako Jelena by byl schopný opravdu leckdo... krev není voda, že? Zvjagincev má očividně rád témata komplikovaných rodinných vztahů jak je vidět mj. na jeho předchozím snímku Vozvraščenije a o tři roky mladším Leviafanovi, který následoval. Dává nám mnoho prostoru o dynamice vztahů v průběhu filmu uvažovat a to prostřednictvím předlouhých záběrů, zpravidla doprovázených melancholickou hudbou. Někoho tyto záběry štvou a rozhodně netočí filmy pro netrpělivé lidi. Tempo filmu je totiž opravdu pomalé, na druhou stranu z rodinného dramatu akčňák moc dělat nelze a tato poloha danému žánru sluší mnohem více. (17.06.2015)