Hudba hrát nepřestala

Silný film s takovou spoustou perfektní hudby, který dojme snad každý kámen a každého člověka, který se na něj podívá. Již v polovině filmu jsem si musela sehnat alespoň ty songy, které sehnat šly, protože jsem naprosto posedlá perfektní muzikou. SPOILER Je smutné(a samotnou mě to ještě předtím napadlo), že si syn najde po takové době vztah k otci a on poté zemře - jenže zemřel šťastný a konečně smířený s tím vším. Hezké momenty, kdy se oba poznávali navzájem prostřednictvím hudby jsem strávila u filmu v záplavě kapesníčků a hlubší význam jsem také přikládala hudbě, která jakoby filmu dávala 4D rozměr a mnohem více mi přibližovala danou situaci. Kéž by bylo víc takových filmů! (29.01.2013)

Music Never Stopped patří k těm filmům, ke kterým jsem ihned po zhlédnutí začal shánět hudební doprovod. Hudba je krásně propojena do tragického příběhu syna se ztrátou krátkodobé paměti (50x a stále poprvé v o trochu vážnějším podání) a otce, pro kterého se opětovné sbližování se synem stane vykoupením a cestou za sebepoznáním. J.K. Simmons mi nemusel nic dokazovat, patřil a stále patří mezi mé oblíbence, Julia Ormond i s viditelně přibývajícími léty neztratila nic ze své přitažlivosti a Lou Taylor Pucci mě nebývale překvapil. Nebýt Jany Eyrové, tak je Music Never Stopped zatím nejlepší film letoška. (29.11.2011)

Citlivá sonda do vzťahu rodiny ktorú postihlo odlúčenie a choroba....odlúčenie ktoré narobilo zla a vzájomného obviňovania sa ... postupné spoznávanie členov rodiny za týchto okolností a ich cesta k odpusteniu. Film sa odohráva v roku 1986 .... flashbacky sú samozrejme staršie....retro štýl na vysokej úrovni ktorý konečne nepôsobí rušivo ako v iných filmoch kde tú dobu je proste problém nájsť...šlágre časov minulých už len dokresľujú zvláštnu smutnú ( ale krásnu ) atmosféru filmu. Simmons exceluje v roli otca ktorý si prešiel svojou " hudbou " (18.02.2013)

Oslava hudby (a lidství). Hudba hrát nepřestala opisuje často se opakující paradox - tak prostý děj a komorní zpracování postihuje cosi hlubokého a nadčasového. Zdánlivě jednoduchý příběh jedné rodiny a zhoubnou nemocí postiženého syna, obvyklou to náplň obdobných melodramatických a žánrově spřízněných snímků, popisuje film Jima Kohlberga jakoby mimoděk mnohem významnější přesah - mezigenerační propast, která se rozevírá již od nepaměti s každou novou nastupující generací, s každým vymezením se synů proti generaci svých otců. Tématicky tak koresponduje s filmy o revoltě 60. let, éře květinových dětí, tedy patrně jedné z nejvíce rozevřených mezigeneračních propastí, jaké si lidstvo pamatuje. A nelze přehlédnout fenomén hudby, která hrála právě v 60. letech nezvykle významnou roli (a která se vnitřně pojí s každou generační revoltou). Každý, kdo si s přicházejícím věkem uvědomuje, že si ponese ,,svou" hudbu celým svým životem, je otevřeným divákem téhle originální muzikoterapie. Je to velmi sentimentální pohled, což ovšem k danému žánru patří, ale pohled namíru inteligentní a s ryze uvěřitelnými emocemi (tím nenarážím na fakt, že film je inspirován skutečným medicínským případem). Nelze také opomenout vynikající práci s herci a nepřehlédnutelné charisma obou mužských představitelů, (rodinná) chemie mezi nimi opravdu dobře funguje... Podobné filmy: Čas probuzení (28.04.2013)

Byla to tenkrát velká sláva. Hluboko pod hangárem D v hollwoodském studiu, v tomto přísně utajovaném laboratorním komplexu se tajné sektě židobolševických nacistů, placených ilumináty vedenými korporacemi podařilo nevídané. Vytvořit první artificiální program, který dokáže sám vytvořit film. Byl nazván Jim Kohlberg ver. 1.0. Se svou závěrečnou zkouškou si poradil nevídaně a to bylo zadání dosti zákeřné: vytvořit film pro babičky, tatínky, synáčky v pubertě, synáčky před pubertou, prakticky pro celou rodinu i se psem a morčetem. Film musí oslovit klasický mejnstrýmáky i ňůejdžácký citlivky a dá se při nejlepší vůli zaplatit bankovkama z Monopolů. Jim Kohlberg ver. 1.0 si poradil neuvěřitelně - automaticky vyšoupnul z databáze téma o sbližování generací prostřednictvím hudby, nicméně moudře vyfiltroval variantu ze současnosti, kde syn zasvěcuje svýho ZZTopáckýho fotra do tajů techna či dubstepu. Vytáhnul klasický pecky ze šedesátek a sedmdesátek, kde platí většinovej názor, že komu se nelíbí, tak je ignorant. Ve střihový sekvenci dojímá publikum Simmonsem, který proniká do tenat hippie rocku a finalizoval celou událost na koncertě, kde se do té doby skeptický otec pořádně odváže. Jasně, arogantní diváci si sice připadat, jak u zaseklý desky, ale pro ty ostatní tu máme prvotřídní nálož toho nejlepšího: borka z jídelny, která opětuje city největšího retarda ve svym okolí (do budoucna snad opraví patch), synáček se setká s amnézií se svými rodiči po 20 letech, liberální matka a skeptický otec, ošklivý doktor zastupující nepřející fujfuj státní instituci, schopnost vyjádřit se jenom, když kolem hraje oblíbená muzika (hoho), je tu všechno. Formálně uznali i vynálezci, že přístroj sází spíše na jistotu a nemusíme se obávat, že by vytvořil nějakou zajímavou jak vizuálně nebo koncepčně sekvenci, ale to prý neva, protože téma je tááááák srdcervoucí, že se každej vysere na to, že šel ve skutečnosti na film a tuhle neskutečnou klišovitou, nudnou, neinvenční, rádoby nezávislou a city z hovna ždímající sračku a bude hodnotit vysoko, protože mu to zahřálo chlopně. Zlatej sex a násilí. (22.03.2012)