Ľalie poľné

Tak títo "potulní rytieri" stelesnejúci slobodu, s jazvami na duši i tele, ľudia, ktorých si každý vážil, keď bojovali a každý sa od nich odvracia, keď potrebujú začleniť do spoločnosti, lebo stratili všetko, títo rytieri sú hlavnými predstaviteľmi lyrickej tragikomédie Ela Havettu. Jeho zámer sa vydaril, lebo svet, ktorý nám ukázal je dostatočne krutý, ale aj nežný a s vierou v optimizmus. (06.12.2011)

Během sledování jsem si pořád nebyla jistá, jestli se mi film líbí nebo nelíbí. Ale jak došlo na první barvu při projíždění povozu lesem, věděla jsem, že mě Havetta má opět naprosto v hrsti. Opravdová škoda, že už neměl možnost natočit něco dalšího, hodně ráda bych viděla, kam by se vyvinul. Pro mě je to takový James Dean mezi režiséry. (04.12.2010)

„Jdou světem, polní lilie,/ s nevinnou duší apoštolů./ Žne každý, třeba nesije,/ k plnému časem sednou stolu,/ (…)“ Karel Toman, Tuláci. Nepracovat ale jíst je v komunistické společnosti jedním z nejtěžších hříchů. A na venkově, kde si lidé vše, co mají, museli poctivě odpracovat, panuje ke všem polním liliím, k tulákům, vandrákům a žebrákům nedůvěra, i když nějaká ta almužna se vždycky najde. Snad proto, že tulák je zároveň opředen jakýmsi romantickým kouzlem, má svatozář svobody a může si jít kdy chce a kam chce, což je snem mnoha lidí. Almužna je zároveň malou záplatou na špatném svědomí, kvůli válečným veteránům, ze kterých jsme udělali podvratné živly. Na venkově je to naštěstí jen nedůvěra končící nějakou tou modřinou. Pokud se o vás začne zajímat stát, skončíte ve vězení za vlastizradu nebo kontrarevoluční činnost. To mě tak napadá na okraj tohoto příběhu. (14.10.2007)

Keď sa človek túla, je tulákom. Keď človek žobre, je žobrákom. Tuláci a hrdinovia, ktorých poznačila prvá svetová vojna a zobrala im domov, zázemie a čo je dôležitejšie zmysel. Lebo vlastne, keď si to tak vezmeme, čo je zmyslom života? Havetta je považovaný za tvorcu, ktorý aj napriek skúposti svojich filmov, vytvoril nový hlas slovenského filmu, ktorý rozprával hlasno a bláznivo, kde smutné veci, kde vážne veci, boli schované za smiechom a veselosťou. Ľalie poľné majú veľmi veľa spoločného so Slávnosťou v botanickej záhrade. Či už povedomými postavami, ktoré sa vo filme mihnú ako vojaci, alebo veselosťou, ľudovosťou a prostosťou hrdinov, ktorý tancujú, milujú, smútia a bláznia sa v bláznivom, absurdnom svete, ktorý formuje realita – ktorá sa zdá ďaleko, ale každý je ňou poznačený. Niektorý viditeľné – muži bez nôh – iný si nesú bolesť a jazvy v duši. Ťažko povedať, čo tento film ponúka dnes. Príde mi skôr ako špecifikum Havettovej tvorby, ktorá bola rozpoznateľná a v istom zmysle aj iná. Film je ako ranná Jakubisková tvorba. Aj napriek tomu, že sú to tvorcovia, ktorý vedia točiť filmy, ich filmy mi nikdy nič moc nepovedali. Aj keď sa musím priznať, že Slávnosť v botanickej záhrade sa mi páčila podstatne viacej. (29.12.2011)

V denících mobilizovaného Jeana-Paula Sartra mě zaujala myšlenka, že rokem 1918 nepočal mír, ale příměří, roky naplněné úzkostí a očekáváním dalších válečných tragédií. Dočasně vyspravený svět hrozil náhlým zhroucením. Ani Havettův film nezachycuje toto období jako euforii ani jako rekonvalescenci, ale jako marnou léčbu hlubokých ran a jako předzvěst těch nových. Jeho poetika není jednostranná, sice vstřebává kouzlo svobody, ale nezastírá tíseň a bludnost lidí ztracených v prožitých bolestech. Pomáhá tomu jak režisérova obrazotvornost zaujatá okrajovým a nejskromnějším a dar prohloubit viděné souladnou hudbou, tak náročný panoramatický záběr na svět v jeho mnohosti, nepřikrášlující a syrový. Jarmareční píseň se v něm slučuje s náboženským blouzněním i sociální utopií v podmanivou i zneklidňující polyfonii otevřenou i našim hlasům. (22.12.2013)