Futurologický kongres

Zajimavy namet, na kongres jsem se tesil. Bohuzel, dej filmu v animovane casti se ztraci... Verim, ze ten pribeh sel napsat lepe. Ale originalitu nelze vytknout, vize beznadejne budoucnosti vypadala taky realne.-). Hezka hudba Maxe Richtera, Robin Wright vnimam ve sve generaci jako jednu z nejkrasnejsich herecek. Skoda, potencial byl velky. (27.04.2022)

Nemůžu se rozhodnout, zda to bylo tak úžasné nebo tak zbytečně komplikované. Hraná část byla dokonalá, Robin Wright je krásná a skvělá a v Princezně nevěstě byla opravdu perfektní. Animovaná část mě překvapila/nadchla/zklamala...sama nevím, co si myslet. Chvíli jsem byla dojatá, chvíli se nudila, zkrátka je to film, který musím vidět ještě alespoň jednou, abych si na něj mohla udělat jasnější názor. Prozatím to je za tři hvězdičky. (05.08.2013)

Dostalo mě to spíš intelektuálně než emocionálně. Velice originální a originálně formálně pojatá dystopická sci-fi a ve výsledku mnohem depresivnější, vážnější a ambicióznější film, než jsem si troufl očekávat. Hlavně to přepnutí z hrané části do části animované není jen prázdnou, bezvýznamnou efektní manýrou. Futurologický kongres nabízí obrovské množství podnětů k zamyšlení. Možná dokonce tolik, že při své dvouhodinové délce ani nestihne sám všechny dostatečně zpracovat. K absolutnímu nadšení mi ale schází právě ty fungující emoce - v tomto ohledu šel film bohužel úplně mimo mě. Vina imho leží v tom, že ona poměrně dlouhá animovaná sekvence je absolutně monotónně dabovaná a postavičky mají monotónní výraz. V hlasech a obličejích těch postaviček (a především v hlase animované Robin Wright) jsem vůbec nic neslyšel, neviděl a necítil. (KVIFF 48) (10.07.2013)

Robert Nozick ve svém díle Anarchy, State, and Utopia píše o tzv. "experience machine"; stroji, který by nás ponořil do věčného snu. V této simulované realitě bychom nečelili žádnému utrpení, které známe z tohoto světa. Nozick následně dodává, že řada lidí by si život v tomto alternativním světě nevybrala, z čehož vyplývá, že potěšení nemůže být jedinou hodnotnou věcí v lidském životě, jak tvrdí například hédonismus. Futurologický kongres představuje dvouhodinový rozbor této myšlenky, který osobně nemůžu hodnotit tak vysoko jako ostatní. Ať už proto, že animovaná část na mě působí dějově roztříštěně a oproti hrané části i méně zajímavě, nebo jednoduše proto, že jako celek mě, narozdíl od jiných, Futurologický kongres téměř nijak emocionálně nezasáhl. (01.07.2013)

Sunset Boulevard 21. storočia. Alebo Matrix, Inception, Ghost in the Shell, Paprika. Vlastne aj Metropolis. Le Congrès je koniec koncov ničím viac, než povrchne "komplexnou" aktualizovanou variáciou vyššie spomínaného, ktorá sa oddáva bujarým "one-of-a-hell-trip" hrátkam na poli čisto účelnej odosobnenej dystopickej vízie sveta veku X. Splývanie dvoch rovín reality, Langovská utópia života "tam hore" a vytrvalá ignorancia toho "sveta dole", veľké posolstvo ako pozadie pre čisto intímny príbeh jednej ženy. A metamorfózy herca prestupujúceho dekádami nezastaviteľného pokroku (motív, ktorý snáď nemôže byť klišovitejší). Revolúcia sa nekoná, Folman neprináša nič nové - okrem jednej jedinej veci. Keď sa pozornejšie zahľadíte na hore spomínané tituly, udrie vám do očí jedna vec - a to, že sú jasne rozdelené na filmy čisto hrané a čisto animované. Folmanov najväčší, skrytý úspech spočíva v úspešnom vymazaní tohoto rozdelenia v prospech funkčnosti zamotávajúceho sa koherentného systému realít univerza a vnútornej logiky filmu. Rovnosť týchto zložiek audiovizuálneho poňatia, zámerne hraničiaceho s grotesknou karikatúrou a miešajúceho originalitu s odpisovaním a výstrelmi naprázdno, neponúka nič viac a nič menej. Len jeden zvláštny trip, ktorý má istý, tu viac, tu menej funkčný presah. Ale vďaka jeho šialenosti v určitých momentoch a Robin Wrightovej, ktorá je rovnako uhrančivá v oboch podobách, je to miestami napriek všetkému takmer dokonalé. 90% (15.08.2014)