Zločin

95%. 1. série: Zatím velmi slušná podívaná, která exceluje především v hereckých výkonech a nějakým nepochopitelným způsobem mě oslovuje svou narací, která není vůbec originální, ale v mých očích je jednoduše působivá. Rukopis Nica Pizzolatta je zřejmý prakticky už od počátku, seriál je laděn do určité tóniny tajemna a ačkoli scénář není tak silně mysteriózní a filozoficky inspirativní, jako u Pizzolattova následujícího seriálového díla, rozhodně je velmi pestrý a dynamický, přičemž do sebe zaplétá několik vzorů postav (emotivní, pečlivá a férová detektivka / živelný, rebelský a nekonvenční detektiv, oba tradičně s pochmurnou rodinnou anamnézou) a příběhů (trojí pohled - vyšetřování / životy pozůstalých / politická zápletka, dokonale propletené) a z Nicova pera to prostě vždycky nějak funguje. The Killing ve mně vyvolává otázky, na něž chci znát odpovědi, což je u seriálů všeho druhu (snad až na komediální) ta nejdůležitější vlastnost vůbec. 2. série: 2. série byl naprostý nářez, vyšperkovaná kriminálka lpící na detailech, která má vše - inteligentní příběh, tajemné tváře, prudké zvraty, cliffhangery, kam se podíváš. Má ještě působivější vývoj, je dynamičtější, přímočařejší, postavy jsou sofistikovanější, stejně jako jejich návaznost na případ (postupný přechod Lindenové od zatvrzelé nekuřačky k silné závislačce je v naprosto dokonalé paralele s tím, jak se jí kvůli posedlosti případem hroutí osobní život, Holder je ještě o třídu stylovější), šokující rozuzlení, ještě dusivější a napjatější atmosféra. Při zpětné rekapitulaci případu Rosie Larsenové můžu říct, že by se právem mohl (a asi i měl) stát - ano, stejně jako případ Laury Palmerové - kultovním. A dvojice Holder/Lindenová je možná tou nejlepší multipohlavní detektivní dvojicí vůbec (Holder jako pečovatel napravující své minulé životní omyly, přičemž si ponechává tu část osobnosti, která určuje jeho nepřístupnost k veškerým pravidlům; Lindenová jako ukázková workoholička, jejíž život se točí v jednom kruhu a jejíž syn je toho obětí). Navíc si tvůrci dali záležet, aby byl přechod k dalšímu případu naprosto přirozený, a tak se vlastně jedna menší, zdánlivě nevýznamná narativní část ze 2. série plynule promítla do 3. série, abychom už byli rovnou naladěni na pokračování. Špičková a silně inteligentní záležitost. 3. série: Třetí série byla zpočátku o něco slabší. Lindenová byla ještě úzkostlivější a neposlušnější (lidé s tendencí nechat se posednout případem by neměli dělat odpovědná zaměstnání), než dřív, až mi někdy vyloženě lezla na nervy. Oproti prvním dvěma sériím je tu o dost více nesympatických tváří a o dost méně těch sympatických, a příběh také trochu vázne v originalitě, která kvalit prvních sérií nedosahuje. Nicméně zhruba od poloviny série se to začíná pořádně rozjíždět a pak už se zase vrací odpovídající atmosféra, v čele s geniálním Holderem, jehož charakter je stále lepší, zábavnější a zajímavější. A i přesto, že totožnost vraha byla předvídatelná (po šokujícím rozuzlení v případu Rosie by byl zázrak, kdyby se tvůrcům podařilo docílit stejně šokujícího závěru, když diváci přirozeně očekávali, že vrahem může být naprosto kdokoliv), nakonec to finále alá Seven pěkně dovršilo kvalitní, ale ne nejlepší sérii, která mě utvrdila v tom, že Holder/Lindenová nejsou možná, ale určitě tou nejlepší multipohlavní detektivní dvojicí vůbec. Nejoblíbenější postavy: Holder, Jamie; Nejoblíbenější série: 2. (17.04.2014) (méně) (více)