Reklama

Reklama

Žid Vinz, Afričan Hubert a Arab Saïd bezcílně tráví své dny v betonovém prostředí předměstí a dávají francouzské imigrantské populaci lidské tváře. Nenávist, milník současné francouzské kinematografie, je odvážným, znepokojivým a vizuálně výbušným pohledem na čtvrti „banlieue“ na předměstí Paříže. (Film Europe)

Videa (2)

Trailer 1

Recenze (183)

gjjm 

všechny recenze uživatele

Kdyby bylo Haine natočeno po roce 2002, označil bych to za francouzský klon brilantního Města bohů. Jenomže Haine je o celých sedm let starší a tudíž je to originální film o drsném životě na pařížském předměstí. V průběhu filmu jsem měl dost smíšené pocity. Perfektní začátek, pak je to nuda až do scén s Asterixem, pak zase nuda, pak galerie, pak zas nuda, pak geniální závěr. Mrazivé, syrové a depresivní scény se prolínají s nudnými a prázdnými. Jenomže přesně takový je život lidí, o kterých mluví - chvílemi drsný, chvílemi prázdný a bezcílný. Pokud jde o technickou stránku - jednoduchá, černobílá kamera, chladný dokumentární styl, hiphopová hudba, která se k filmu hodí (jakkoliv hiphop nesnáším), celkem slušné herecké výkony (François Levantal ve vedlejší roli Asterixe, Vincent Cassel), scénář chvílemi skvělý, chvílemi zdlouhavý. Asi se budu muset víc zaměřit na moderní francouzskou kinematografii. ()

nascendi 

všechny recenze uživatele

Od prvej do poslednej minúty sledovania Kassovitzovho filmu máte dojem, že sledujete dokument z nie príliš vzdialenej doby. Svoju úlohu v ňom zohral aj použitý čiernobiely materiál, ale rozhodujúce bolo, že traja herci s dominujúcim Vincentom Casselom, pochopili a zvládli zámer scenáristu, režiséra a strihača v jednej osobe. Prekvapilo ma, že nie je dôležité, či ide o mladíkov z multietnickej Parížskej štvrte, z favely v Riu alebo cigánskej osady na Východnom Slovensku. Stále sú to rovnaké záujmy a slovník, rovnaké pohyby a gestá a najmä prebytok nenávisti, ktorá hľadá objekt svojho uplatnenia. Ale tiež na druhej strane rovnako bezmocní občania a bezradná polícia. A rakovina násilia sa šíri za nezúčastnených pohľadov mocných, ktorí jej nádor neodstránili v čase, keď bola ešte nádej na vyliečenie. Ani môj odpor k indivíduám zobrazeným vo filme mi nezabránil dať tomuto podnetnému dielku štyri hviezdičky. ()

Reklama

Othello 

všechny recenze uživatele

Snad nikdy jsem u filmu nezažil takové těšení se na každý další záběr. Kam tentokrát tu kameru postaví, odkud záběr přijde, kam nás dovede. Každý obraz, rozložení postav v něm, jejich řeč těla, to zasazené do skutečného prostředí Paříže a jejích předměstí, to všechno vytváří zvláštně magicky-realistický mikrosvět. Ten, na rozdíl od většiny francouzských sociálních dramat, není tolik binární a zároveň má v sobě takovou sympatickou dětskou hravost, promítající se do chování a bezcílnosti jednání většiny zúčastněných. O nikom zde nevíme jakékoli osobní pozadí, pokud si jej do něj neprojektujeme z důvodu toho, že je Arab, žid, černoch či fízl. Zároveň film neustále působí jako hra, jejíž pravidla všichni v něm znají a kde Paříž je velký herní plán, na kterém se všichni tak nějak z nudy pošťuchují, podráží, prohánějí mezi baráky, pak zase usmiřují a to všechno do té doby než kdosi kodex poruší a dostane se bouchačka do ruky někomu, komu neměla. "Jusqu'ici tout va bien" ()

MartinNDL 

všechny recenze uživatele

A teď zkuste mluvit o společnosti blahobytu, neexistujícím rasismu nebo o reformách, které dají kapitalismu lidskou tvář. Ta sedmistatečná metafora je dobrá, ale není pravdivá. Lépe se hodí metafora Slavoje Žižka z Wall Streetu "We all know the classic scene from cartoons. The cat reaches a precipice but it goes on walking, ignoring the fact that there is nothing beneath this ground. Only when it looks down and notices it, it falls down. This is what we are doing here. We are telling the guys there on Wall Street, “Hey, look down!”" Aimova kamera, Kassovitzova režie a (nejen) Casselovo hraní pak z vět dělají obraz a tento obraz je stává skutečností, kterou líčí. Silný emoce, pochopení, nasranost i humor. Svět nepatří nikomu, ale všem. ()

filmfanouch 

všechny recenze uživatele

Ve Francii v roce 1895 díky bratrům Lumièrové vznikl počátek kinematografie, Francouz George Méliès se následně stal jedním z prvních režisérů současnosti a díky tomu je francouzská kinematografie dodnes považována za jeden z nejvýznamnějších filmových trhů. Mezi nejslavnější francouzské filmy 21. století patří nejspíše Amélie z Montmartru či Nedotknutelní, ještě 5 let před počátkem nového milénia, přesně 100 let od premiérového promítání prvních filmů bratrů Lumiérových , ovšem vznikl jeden slavný francouzský film, který je dnes vnímán jako film, který v jednom ohledu přeběhl svou budoucnost. La Haine AKA Nenávist francouzského režiséra a scenáristy Mathieua Kassovitze proslavilo herce Vincenta Cassela, Kassovitz tehdy za režii snímku dostal ocenění na Filmovém festivalu v Cannes. Film, který částečně chtěl upozornit na násilí francouzské policie, Kassovitz při jeho tvorbě čerpal z vlastních zážitků a dokázal přitom předpovědět nepokoje ve Francii, které se odehráli až o dekádu později.   ,,La Haine attire la Haine - Nenávist plodí nenávist´´. Kassovitzův snímek je starší než Trainspotting a Klub rváčů, zároveň je krapet o poznání divácký vděčnější, přesto se stal pro jednu generaci prakticky stejně definující. Kassovitz měl za sebou předtím pouze jeden celovečerní film, tvorba La Haine se skládala z malé produkce a celé to má v jádru především punc komentáře vůči tehdejší francouzské společnosti. V tomto vizuálním podání samo hodně přidává rozhodnutí Kassovitze o černobílém formátu, v jistých momentech až dokumentární pojetí i přirozené výkony hlavních aktérů, kdy tento film odstartoval Vincentu Casselovi kariéru naprostým právem.   Snadno by se dalo říct, že je Le Haine zhruba stejně ,,zlý´´ film jako Klub rváčů, který především podněcuje k tomu nakopat hubu systému a následně ho ještě k tomu brutálně pomočit, stejně jako v případě tehdejších kritik vůči Klubu rváčů jde ovšem o krátkozraké souzení. La Haine reflektuje život na francouzském předměstí, kdy mladí muži dokáží reflektovat sociální situaci, zároveň sami tak trochu svým chováním narušovat systém, přitom všem jsou ovšem do jisté míry též pouze obětí systému, ve kterém vyrůstají. Francie má i dodnes pověst města lásky, dodnes je Paříž brána za jednoho z nejhezčích měst na planetě, La Haine jí ovšem sympaticky dokázalo prodat tak trochu v jiném světle a nakouknout pod pokličku. Divák se i díky tomu nemusí na Paříž nikdy dívat jako dřív.   Šlo sice o malý film, kamera Pierra Aïma ovšem dokázala být i v omezených produkčních podmínkách vynalézavá a vsadit sem tam na nějakou tu vtahující kamerou jízdu, která dokázala diváka přímo vrhnout do prostředí francouzských ulic. Do příběhu tři mladých lidí, kteří jsou skutečně plní nenávistí a při sledování se snadno vyvolává pocit, že jde skutečně o dokument, který pouze reflektuje postoje tří mladíků ke světu, do kterého se narodili, ve kterém žijí a který očividně v jádru duše nenávidí. Jde o vizuálně působivý zážitek, který představil jednu z nejpůsobivějších kamerových prací konce 20. století.   Jedná se skutečně o depresivní sondu, které přidává sílu i nevyhnutelné vyvrcholení, které spěje přesně k tomu, co stojí za iniciačním prvopočátkem celého projektu. Kassovitz se po celou dobu inspiruje například u Vertiga Alfreda Hitchcocka nebo Taxikáře Martina Scorseseho, aby nakonec došlo k nevyhnutelnému vyvrcholení, které je sympaticky někde uprostřed, striktně se nenaklání ani k policistům a ani k mladým výtržníkům, přesto má vyvrcholení události neuvěřitelnou sílu a snadno se dá při vyvrcholení říct, že to celé zašlo přehnaně daleko. Silnější pocit následně vyvolává až právě uvědomění si toho, že Kassovitz čerpal ze skutečných událostí a divák tudíž nesleduje čistou fikci.   Policejní šikana jako nástroj nespravedlnosti a drsný život na francouzském předměstí sloužili jako základ pro jeden zásadní film francouzské kinematografie, který skutečně možná krapet předpověděl nepokoje ve Francii z roku 2005, především ovšem dokázal reflektovat idealizovanou Francii z trochu jiného úhlu. Kassovitz možná již ve své kariéře významnější film nenatočil, díky Nenávisti se na něj ovšem jen tak snadno nezapomene..... () (méně) (více)

Galerie (43)

Zajímavosti (14)

  • Scéna, kdy stojí Vinz (Vincent Cassel) před zrcadlem a předvádí se, je narážkou na slavný film Taxikář (1976). (agass)
  • V anglické verzi filmu byla ve scéně, kdy je zmíněn Asterix, tato postava zaměněna za Snoopyho. (ČSFD)

Reklama

Reklama