Reklama

Reklama

Žid Vinz, Afričan Hubert a Arab Saïd bezcílně tráví své dny v betonovém prostředí předměstí a dávají francouzské imigrantské populaci lidské tváře. Nenávist, milník současné francouzské kinematografie, je odvážným, znepokojivým a vizuálně výbušným pohledem na čtvrti „banlieue“ na předměstí Paříže. (Film Europe)

Videa (2)

Trailer 2

Recenze (182)

Bush13 

všechny recenze uživatele

Přijde Žid, Arab a černoch do baru... a než se barman zeptá, co chtějí, pravděpodobně někoho urazí, něco ukradnou, něco rozbijou a někoho zmlátí. Syrové sociální drama raných devadesátek bez kudrlinek, ale těžko se mi najíždí na potenciální "ACAB linku", když sledujeme vlastně tři solidní vymaštěnce stojící v opozici údajně zkaženého systému, lhostejno, jak je měl determinovat a společensky "viktimizovat". A když kromě nich onu "lidskou tvář" vlastně získává i řada obyčejných policistů. Veškerá morální dilemata pak zjemňuje a nebo spíše komplikuje snaha o férovost vyobrazení a výrazná komediálnost snímku. Po herecké a formální stránce jinak výborný film. ()

Radek99 

všechny recenze uživatele

Známý francouzský herec Mathieu Kassovitz v Nenávisti dokazuje, že nejen herecký talent je mu vlastní, že je navíc i skvělým režisérem, ovšem zároveň i angažovaným umělcem, který dovede až neuvěřitelně přesně pojmenovat bolestná místa současné západní civilizace. Snímek o společnosti, kterou spaluje nenávist a která je ztracena v jejím začarovaném kruhu. Už sám koncept kvazidokumentární formy, k níž se váže černobíle laděný obraz, rámec vyprávění vsazený do jednoho dne, který je doplňován předěly - mezititulky v podobě časových údajů, maximálně autentický herecký projev a vulgární mluva a v řeči postav použitý argot a slang, explicitní důraz na míru násilí, nedějovost a paradoxní mimočasovost či spíše bezčasí snímku, které vytváří absurdní kombinaci s použitými časovými údaji v předělech, neboť ty vlastně ve vztahu k ději nemají žádný význam a slouží jen jako zdůraznění vším prostupující životní náplně hlavních hrdinů - totiž nudy. Vůbec nejvíce autentický je fakt, že v denním cyklu sociálně vyloučených hrdinů zcela chybí sada běžných denních rituálů, vyjma ranní hygieny tak úplně schází v integritě hrdiny složka superega - s většinovou společností ho vlastně nespojuje téměř nic... Skvostná je použitá hudba, která mnohdy dokresluje zobrazované scény lépe než tisíc slov (především pak live set "Nique la Police" od DJ Cut Killera). Prostředí sociálně vyloučené lokality má z pohledu nefrancouzského diváka zjevně univerzální rozměr, neboť některé aspekty lze vidět i v našich romských ghettech - život bez budoucnosti, absence vzdělání, drogy, hip-hop coby výraz odporu k systému a abnormálně zdatní breakující adolescenti točící se na hlavách, liší se jen počty ilegálně držených zbraní, počty zraněných i mrtvých a zatím ještě i míra nenávisti... Brilantní film. ()

Reklama

Alementina 

všechny recenze uživatele

Co je tohle za intošskej film. co mi má dát se dívat na bandu sociopatů, co nemají nic lepšího na práci než se celý den flákat a buzerovat jeden druhého, všemu a všem nadávat ... ?!! hlavně, že je to černobíle natočeno, aby ten artovej styl vynikl.... Sledování těchto typů filmů považuju za naprostou ztrátu času. Nepobaví, neinspiruje, nevzdělá. ()

Aleee89 

všechny recenze uživatele

Nějak nevím, co k tomuto filmu říci více než to, že mě to prostě nebavilo. Zpočátku jsem příliš nevěděla, do čeho jdu. Nezkoumala jsem to. Dívala jsem se na něj kvůli imdb top 250. Nebylo to ničím objevné, ani zpracování mě příliš neuchvátilo (až na černobílou, která filmu dodává důraz a naléhavost), snímek dohromady nepojil žádný pořádný příběh, tak se mnohdy zdálo, že se to jen tak vleče a někam dovleče a ve výsleku se to nedovleče vůbec nikam. Prostě to kolem mě proletělo a vyšumělo do ztracena. Filozofické moudro o pádu bylo zajímavé, s hrdiny jsem se ale neztotožnila a jejich problémy mě nezajímaly, tudíž ani jako nositel životních pravd u mě film příliš nezafungoval. ()

filmfanouch 

všechny recenze uživatele

Ve Francii v roce 1895 díky bratrům Lumièrové vznikl počátek kinematografie, Francouz George Méliès se následně stal jedním z prvních režisérů současnosti a díky tomu je francouzská kinematografie dodnes považována za jeden z nejvýznamnějších filmových trhů. Mezi nejslavnější francouzské filmy 21. století patří nejspíše Amélie z Montmartru či Nedotknutelní, ještě 5 let před počátkem nového milénia, přesně 100 let od premiérového promítání prvních filmů bratrů Lumiérových , ovšem vznikl jeden slavný francouzský film, který je dnes vnímán jako film, který v jednom ohledu přeběhl svou budoucnost. La Haine AKA Nenávist francouzského režiséra a scenáristy Mathieua Kassovitze proslavilo herce Vincenta Cassela, Kassovitz tehdy za režii snímku dostal ocenění na Filmovém festivalu v Cannes. Film, který částečně chtěl upozornit na násilí francouzské policie, Kassovitz při jeho tvorbě čerpal z vlastních zážitků a dokázal přitom předpovědět nepokoje ve Francii, které se odehráli až o dekádu později.   ,,La Haine attire la Haine - Nenávist plodí nenávist´´. Kassovitzův snímek je starší než Trainspotting a Klub rváčů, zároveň je krapet o poznání divácký vděčnější, přesto se stal pro jednu generaci prakticky stejně definující. Kassovitz měl za sebou předtím pouze jeden celovečerní film, tvorba La Haine se skládala z malé produkce a celé to má v jádru především punc komentáře vůči tehdejší francouzské společnosti. V tomto vizuálním podání samo hodně přidává rozhodnutí Kassovitze o černobílém formátu, v jistých momentech až dokumentární pojetí i přirozené výkony hlavních aktérů, kdy tento film odstartoval Vincentu Casselovi kariéru naprostým právem.   Snadno by se dalo říct, že je Le Haine zhruba stejně ,,zlý´´ film jako Klub rváčů, který především podněcuje k tomu nakopat hubu systému a následně ho ještě k tomu brutálně pomočit, stejně jako v případě tehdejších kritik vůči Klubu rváčů jde ovšem o krátkozraké souzení. La Haine reflektuje život na francouzském předměstí, kdy mladí muži dokáží reflektovat sociální situaci, zároveň sami tak trochu svým chováním narušovat systém, přitom všem jsou ovšem do jisté míry též pouze obětí systému, ve kterém vyrůstají. Francie má i dodnes pověst města lásky, dodnes je Paříž brána za jednoho z nejhezčích měst na planetě, La Haine jí ovšem sympaticky dokázalo prodat tak trochu v jiném světle a nakouknout pod pokličku. Divák se i díky tomu nemusí na Paříž nikdy dívat jako dřív.   Šlo sice o malý film, kamera Pierra Aïma ovšem dokázala být i v omezených produkčních podmínkách vynalézavá a vsadit sem tam na nějakou tu vtahující kamerou jízdu, která dokázala diváka přímo vrhnout do prostředí francouzských ulic. Do příběhu tři mladých lidí, kteří jsou skutečně plní nenávistí a při sledování se snadno vyvolává pocit, že jde skutečně o dokument, který pouze reflektuje postoje tří mladíků ke světu, do kterého se narodili, ve kterém žijí a který očividně v jádru duše nenávidí. Jde o vizuálně působivý zážitek, který představil jednu z nejpůsobivějších kamerových prací konce 20. století.   Jedná se skutečně o depresivní sondu, které přidává sílu i nevyhnutelné vyvrcholení, které spěje přesně k tomu, co stojí za iniciačním prvopočátkem celého projektu. Kassovitz se po celou dobu inspiruje například u Vertiga Alfreda Hitchcocka nebo Taxikáře Martina Scorseseho, aby nakonec došlo k nevyhnutelnému vyvrcholení, které je sympaticky někde uprostřed, striktně se nenaklání ani k policistům a ani k mladým výtržníkům, přesto má vyvrcholení události neuvěřitelnou sílu a snadno se dá při vyvrcholení říct, že to celé zašlo přehnaně daleko. Silnější pocit následně vyvolává až právě uvědomění si toho, že Kassovitz čerpal ze skutečných událostí a divák tudíž nesleduje čistou fikci.   Policejní šikana jako nástroj nespravedlnosti a drsný život na francouzském předměstí sloužili jako základ pro jeden zásadní film francouzské kinematografie, který skutečně možná krapet předpověděl nepokoje ve Francii z roku 2005, především ovšem dokázal reflektovat idealizovanou Francii z trochu jiného úhlu. Kassovitz možná již ve své kariéře významnější film nenatočil, díky Nenávisti se na něj ovšem jen tak snadno nezapomene..... () (méně) (více)

Galerie (43)

Zajímavosti (14)

  • Scéna, kdy stojí Vinz (Vincent Cassel) před zrcadlem a předvádí se, je narážkou na slavný film Taxikář (1976). (agass)
  • V jedné scéně říká Julie Mauduech postavě, kterou hraje Hubert Koundé větu "Už jsme se někde setkali, ne?" Toto může být odkazem na film Mathieu Kassovitze Métisse, ve kterém oba taktéž hráli. (ČSFD)

Reklama

Reklama

Časové pásmo bylo změněno