Legenda Korry

Kniha I – 3*. Korra mi nepřijde blbá proto, že to není Avatar, nýbrž protože je to jeden velký zmatený, střídavě uspěchaný a rozvláčný, nedomyšlený bordel. Opomiňme ty malé ryby, jako že jiskrné dialogy byly zaměněny za provizorní repliky, které každý pořádný scenárista před odevzdáním přepíše, že zmizelo kreativní vynalézání, jak používat prvky, že Korru oproti Aangovi charakterizuje chvílemi až extrémní neužitečnost, že přítomnost moderní techniky nejdřív působí jako příjemné osvěžení, ale postupem času začne magický aspekt seriálu nepříjemně vytlačovat, až nakonec nezbyde nic než utahané souboje torpéd a dvouplošníků, že nejsou dodržována pravidla fikčního světa nastolená v ATLA i že zdejší milostný trojúhelník je neuvěřitelným způsobem prostý romantické chemie, a jeho mužská část navíc zhruba stejně osobitá jako pochcaná omítka. Nět, opravdovým průšvihem je kostrbatá výstavba dějových linek, které tvůrci neustále zahazují ve prospěch nových nápadů, a to nemluvím o jejich zakončení – za všechny uveďme zlikvidování hlavního záporáka, které proběhne nikoli poukázáním na nenávistnou stupiditu jeho ideálů, nýbrž na jeho pokrytectví, následkem čehož zůstává ústřední konflikt série i v posledním díle nevyřešen. A co je nejlepší, nikdo si toho ani nevšimne. Což mě přivádí ke skutečně zásadnímu problému, který Korru zadusil už v kolíbce: ústřední konflikt série je ustavičně sabotován nepochopitelnou nepropracovaností. Přestože to tak na povrchu vypadá, tvůrci nevyužili příležitost načrtnout prostřednictvím nepřátelského hnutí rovnostářů paralelu s rozmachem marxismu a dělnickou revolucí ve smyslu „pouhá existence rozdílů a vrozené výjimečnosti je pro obyčejné lidičky utlačující a musí být zlikvidována“, ale vydali se cestou oprávněné vzpoury proti kastě privilegovaných, kteří svou nezaslouženou výhodu využívají k ovládání, terorizování a aktivnímu utlačování takto neobdařených vrstev. Nemám z principu nic proti, jenže toto je ze strany tvůrců i postav neustále ignorováno. Ačkoli jsou nám každou chvíli předkládány důkazy, že ano, bendeři se vůči ostatním skutečně chovají jako násilnická prasata a možná by bylo lepší zaměřit se na jejich systematické profackování než na úpění, proč nás ti normálové nemají rádi, za celou řadu tohle legitimní pnutí nikdo nepojmenuje, natož aby se ho jal řešit. Na konci se tedy sice zbavíme hybatele revoluce, nikoli však jejího spouštěče v podobě samozřejmého rozhořčení ze zneužívání, a tak asi nezbývá než se těšit na to, jak Korra v následující sérii bude jako v Groundhog Day řešit do písmene ty samé problémy. Jupí. Snad aspoň na ten stupidní milostný trojúhelník se už vykvákne. Kniha II – 1*– I’m just trying to save the world! – Well, you wouldn’t have to if you didn’t keep messing it up! No, svým způsobem jsem se ve své předpovědi nezmýlila. Ačkoli dění první série překvapivě nemá vliv naprosto na nic a na nikoho, působí Spirits jako její o poznání šitóznější restart. Opět tu máme nezapamatovatelné postavy a mizerné záporáky, milostný trojúhelník se pro velký úspěch takřka beze změny opakuje, jeden nepropracovaný nápad střídá druhý, vedlejší linky nemají význam ani samy o sobě a epický příběh je už zase tak příšerně poskládaný a kodrcavě odvyprávěný, že se mění v nesnesitelnou a zmatenou zívačku. V duchu tradice se dostaví i extrémně nasírací konec, který by si z prdele nevytáhla snad ani nadraná lvoželva, protože nesmyslně odporuje všemu, co bylo dříve představeno (pravidlo, že člověk a duch fúzují neodlučitelně a navždy a že temná i světlá stránka jsou nezničitelné, ho jaxi kompletně a naprosto vylučují), vraždí celý štáb milovaných postav nevybíravě a bez sebemenšího důvodu (Korra na pomoc minulých životů na rozdíl od Aanga vůbec nespoléhá, a proto pro ni jejich odstranění logicky nemůže představovat příležitost k dalšímu, samostatnějšímu vývoji a je pouze zničením obecně zbožňovaného aspektu) a zjevně definitivně připravuje osobu Avatara o lví podíl její zajímavosti. Jako by nestačilo rozmetání avatarovské mytologie na kousky a tradičně stupidní západní představa, že nastolit rovnováhu znamená eliminovat temnou stránku, závěr ke všemu ničí jakoukoli možnost budoucího razantního (a kurvapotřebného) vývoje hlavní hrdinky a potvrzuje, že největší moc a sílu načerpáme, když se přestaneme snažit a smíříme se se skutečností, že jsme dokonalí takoví, jací jsme. Ano, myšlence, že individuální osobnost a vlastnosti jednotlivého Avatara jsou důležitější než jeho náhodou propůjčený status, bych obvykle nadšeně tleskala, ale kdo vlastně Korra je? Arogantní, agresivní, nepřemýšlivá, nepoučitelná, statická, chválou posedlá, manipulovatelná, ufňukaná, neschopná, sobecká a rozmazlená kráva, která je zvyklá bez námitek, práce a obětí dostat vše, po čem zatouží, a která se navzdory svému věku chová jako větší spratek než kdokoli z raně pubertálního osazenstva původního seriálu. Zatímco každý předchozí Avatar si i přes obří tlak okolností zvládl vybudovat vlastní identitu, Korra není ničím než otrokyní svého statusu vybavenou koňskou dávkou sebelásky, a tak aby se v konkurenci mohla prosadit jako výjimečná osoba, musí všichni ostatní doslova a do písmene vychcípat. Holt v království slepých je i jednooký králem. Od vzteklého odpadu to zachraňují pouze a jedině Beginnings, nejukočírovanější a nejnávaznější prequel, jaký jsem kdy viděla. Tenhle dvojdíl se směle může měřit i s těmi nejepičtějšími momenty ATLA, funguje jako geniální vysvětlení mytologie i samostatná fascinující legenda a předkládá postavu, která za dvě epizody zvládne projít radikálnějším vývojem, vzbudit silnější sympatie a dokázat větší hodnost klasického kulervoucího motivu než Korra za dvě série. Ach jo, nemůžem to prosím přejmenovat na The Legend of Wan, udělat Avatara z někoho od Bei Fongů a pak celý seriál pro jistotu přepsat na sitcom o Tenzinovi a jeho famílii? Ne? ‘Kay.Dovětek:Proti svému lepšímu vědomí jsem se rozhodla dát Kořře poslední šanci a zjistit, jestli přece jen nebude něco na tom fandovském ejakulátu o bombastičnosti třetí série či áchání o “dospěláckých kvalitách a hloubce témat, především ve srovnání s dětským ATLA“. Po dvou epizodách strávených hysterickým řevem ve fetální poloze docházím k definitivnímu závěru, že kdo je schopen označit tuhle infantilní povrchní sračku za vyspělou, natož za promyšlenější a lépe napsanou než původní seriál, tak může činit jen s vědomým potlačením mozku i nejprimitivnějšího vkusu ve prospěch pochvalného pokyvování nad přítomností svých ideologických miláčků. Opět (!!) je ignorována návaznost mezi sériemi a chvilkové připuštění existence druhé řady slouží jen k omluvení protagonistčiných katastrofálních a naprosto neuvěřitelných rozhodnutí. Pokračuje se v přepisování původních postav, předstíraná, rádoby duchaplná východní moudrost s obsažností vakuovaného prdu se zase vyjadřuje velkými slovy a složitými konstrukcemi, spirituální stránka, kterou nám tvůrci dvě série rvali do chřtánu, má nyní trvale podobu roztomiloučkých pokémonů a robotické, ryze informativní dialogy stále vycházejí z úst panáků, jejichž jediným účelem je buď poskytnout křečovité humori, nebo pět ódy na protagonistku, která se nachází ve stejném vývojovém stadiu jako na začátku první sezóny. Korra pořád uvažuje s přímočarostí vymaštěného svalovce, nepokouší se sebeméně porozumět podstatě věci, jejím primárním cílem stále je najít pro sebe nějakou omluvu a popravdě řečeno mě začíná vytáčet, jak se mi seriál ustavičně pokouší ústy vedlejších postav namluvit, že Korra má za sebou jako fakt ultramasivní charakterový vývoj, přestože tento údajný vývoj lze shrnout přibližně takto: „Ježíši, asi nebyl nejlepší nápad vypnout mozek a bezdůvodně jít přímo proti příkladu svého minulého já.“ „Ne, ne, zlatíčko, chybu si nepřipouštěj, musíš to brát, jak to leží a běží, a hlavně nikdy nepochybuj o tom, že jsi ta nejlepší věc od splachovacího hajzlu.“ „Avatare, kdy laskavě konečně utřete tu prdel, kterou jste nadělala z naší hrdé civilizace tím, že jste vypnula mozek a bezdůvodně šla proti příkladu svého minulého já?“ „Musíte to brát, jak to leží a běží, protože v nekritickém sebevědomí a citečkách se skrývá pravá zenová moudrost, aneb seru na vás, já jdu domů.“ Idiotské rozhodnutí nechat portály otevřené a odsoudit lidstvo k nevyhnutelné mezidruhové válce trvající deset tisíc let nevzešlo z žádné logické úvahy či zvážení všech pro a proti, je v dokonalém rozporu s tím, co se Korra dozvěděla od prvního avatara i co sama na vlastní kůži zažila ve spirituálním světě, a přesto se tahle série opovažuje naznačovat, že Korra je moudrý uvědomělý avatar, protože mimoděk a nechtěně přivedla zpět vzduchobendery (další, DALŠÍ!!! deus ex machina). Tato pičoidní a urážlivá shoda okolností ji pak opravňuje mávnout rukou nad svou minulostí charakterizovanou přivlastňováním cizích vítězství (Amon), neutuchajícím selháváním a jedním stupidním rozhodnutím za druhým, vydat se bojovat s nepřáteli, které si sama vyrobila, a údajně znovu vybudovat vzduchobenderskou civilizaci, protože jak víme, osoba, která právě jednu civilizaci zničila a nestará se o nic než o své sobecké zájmy, je pro tento úkol ta pravá. Holt takový princip „spálils barák, Pepíčku, tumáš sirky.“ Třetí série nejeví žádnou známku toho, že by plejádu námitek vznesených proti předchozím dvěma řadám měla připustit, natož adresovat a vyřešit, no a jelikož kvůli moderním fašounským ideoložkám vládnoucím internetům bohužel vím, jak seriál skončí a že ke změně fakt nedojde, radši si místo neustálého hulákání na tvůrce i vymyté fanoušky popáté zahraju hru od Platinum. Jejím největším plusem totiž je, že má absolutně nulový příběh a postavy, což je jediná inkarnace, v níž jsem ještě schopná Korru snášet. (04.07.2015) (méně) (více)