Café de Flore

Nedávno jsem došel k závěru, že pokud je u některého filmu uvedeno žánrové označení drama + romantický, tak to bývá předzvěstí katastrofy. Nicméně, najdou se i výjimky. Tohle je právě jedna z nich. Hnedle první vstup vypravěčky na mě udělal velký dojem a dával na tušenou, že by se v následujících dvou hodinách trpět nemělo. No posuďte sami, komentář ke chlapci s downovým syndromem ve znění "... a tohle je chlapec, který nemá jediný důvod ke štěstí a ani dost rozumu, aby si toho byl vědom..." jistě zapůsobí na každého. Tím spíše pronesený v libozvučné francouzštině. Právě vypravěččiny úvahy byly tím nejvíce krásným na celém snímku. Dále jsem se trošku obával, že mě příliš neosloví jednotlivé rodinné příběhy. Oslovily! Dokonce oba. Muzika od Sigur Rós nádherně dotváří atmosféru, protože tahle banda ani špatnou hudbu tvořit jaksi neumí. Opravdu citlivý a příjemný snímeček o životě, o rodině a o štěstí. V závěru musím pochválit moc pěkný a emotivní střih i ne úplně triviální pointu a poselství (oproštění se od vlastní sobeckosti a vzdání se nejmilovanější osoby pro její nejlepší dobro - prolínání časových rovin a úžasná metafora s přeříznutím provazů na mě udělala opravdu dojem), kvůli kterému se nakonec přikláním spíše k těm 4 *. Viděno v rámci Filmové výzvy. Film mi vybrala uživatela mat.ilda. (05.06.2016)

Dva příběhy, dva životy a tytéž osoby, nebo spíše duše....čisté a křehké, bolestné a přesto tak očišťující. Pravé přijetí je v pochopení a odpuštění....to je poselství. Prý nakonec všichni pochopíme, že ani karma není....asi to bude ještě pár životů trvat, ale už ta cesta....sakra to je taková síla... (09.02.2015)

Na můj vkus až příliš tažené do hlubokomyslné roviny, až příliš chtěný přesah. Film své kvality rozhodně má, ovšem Jean si touto formou podřezal větev. Rovina 1969 (proč si vybral zrovna postižené?- měl to být snad pokus o větší naléhavost? - tady čichám závan prvoplánovosti) mě nedokázala udržet v pozoru, některé pasáže natvrdo nudily a musel jsem se jimi prokousávat. Rovina 2011 mě naopak držela v pozoru neustále, existenční a morální otázky/situace byly výborné. Bez té první bych se obešel a dovolím si tvrdit, že by film neutrpěl, ba naopak, kdyby té "motanice za každou cenu" bylo o něco méně. Soundtrack to zvedá, obzvlášť Sigur Ros, tahle hudba tomu vždy dodá osudovost. (06.06.2017)

Akoby nejeden vyslovil to klišoidné, že Café de flore je iba o pavučine ľudských vzťahoch, tak si dovolím argumentovať. Stačí sa pozrieť na príbeh. Antoine, ako megaúspešný montrealský DJ sa stretáva s prekážkami očividne opozeranými a mnohými režisérmi sfilmovanými (milenka naproti s jeho bývalou ženou, ku kt. pravdepodobne stále niečo cíti). Jacqueline ako matka vychovávajúca malého dawníka bez otca, kt. ich opustil pri narodení dieťaťa. Tieto zdanlivo odlišné príbehy sa tu prekrývajú a navzájom dopĺňajú na miestach, kde to tomu druhému chýba. Počas filmu obdivujete Vallého umenie prepájať a vytvárať dojem spriaznených duší a nechávate sa podmaňovať melódiou. Tu si však uvedomíte, že príbehy nedosahujú nadpriemeru a ich originalita spočíva v silných a vypätých scénach. Bez debaty, za účelom zanechať dojem bez hodnotnej pointy. Toto nie je o príbehu, ale o genialite opísať ťažké životné osudy. 4.5* (11.04.2012)

Dva příběhy, časově tak nespojitelné, že divák má z toho tajemství zamotanou hlavu až do úplného konce. Cafe de Flore je film se složitostmi vytvářejíc bolestivé pocity všech hlavních postav a jejich emoce umí zachytit tak silně, že tragédie jejich duší ve vás budou dlouze doznívat. Krásné, zničující, hořkosladké a ještě mnohem víc... (15.04.2017)