Cesta domů

Ať se snažím sebevíc, větší hodnocení Cesta domů ode mě nedostane. Krásné prostředí, překrásná Zhang Ziyi, až monumentální hudba, ALE... Ten příběh je vlastně tak jednoduchý, že by si zasloužil zpracovat spíše formou krátké, třicetiminutové povídky, to bych sáhl k hodnocení dokonce maximálnímu. Ono se to někde v polovině začne vléct a táhne se to ještě dlouhou půl hodinu. Nic se prakticky neděje, jen Zhang pobíhá či stojí nebo sedí na stále stejných lokacích (které jsou tři nebo čtyři) a po chvíli se to prostě okouká. Za první polovinu jednoznačně pět, vinou delší stopáže (nikdy by mě nenapadlo, že to napíšu u devadesátiminutového filmu) a jednoduchého příběhu však musím sáhnout, ať mě to sebe víc mrzí, na tři. (01.12.2008)

Příběh tohoto snímku je až neskutečně prostý. A v tom to je. Člověk už zapomněl jaké to je na chvilku se zastavit a radovat se z mála. Ze sponky, spravené jídelní misky či z návratu milovaného člověka. Tu dechberoucí prostotu a jednoduchost podbarvuje neskutečná kamera s hrou světel, barev a stínů podzimního slunka. A nelze zapomenout ani na podmanivou ústřední melodii... Padla zde námitka, že je divák tak dalece okouzlen, že si neuvědomuje v jakém období se děj odehrává. Kulturní revoluci, Maa, brutality o jakých se nám u nás mohlo jen zdát... Ano, to je jistě pravda. Ale toto je pohled prostých lidí z úpatí hor daleko od města, kteří se svými rodinami stovky let žijí většinou stále stejně se svým dobytkem (ano přibyl jim traktor..) a kteří ještě stále dodržují dávné tradice staré Číny. Proč si tento pohled kazit? Hlavní hrdinka byla okouzlující a nápad současnost točit černobíle a vzpomínky barevně byl perfektní. Doporučuji vidět! * * * * (01.09.2011)

Krajina oděna do sytých podzimních barev, vesele cvrlikající ptáci a usměvavé děti vykračující skotačivě po pěšině. Ještě podotknout, že jde o zpomalený záběr a každého odpůrce kýče musí jímat infarkt. Mám slabost pro povrchně krásné věci, zvlášť pro ty, mezi nimiž má své pevné místo hojný výskyt detailních záběrů na sofistikovaně krásnou tvář Zhang Ziyi. Na neforemně oblékanou venkovskou dívku až příliš krásnou. Ale zpět ke kýčovitosti – jádro Cesty domů tvoří prostinký romantický film, který vypráví především obrazem, přesněji barvami. Z tohoto hlediska má blízko k podobně plochému Hrdinovi. Jenže Hrdina nepřipomínal lepší kus od Rosamundy Pilcherové. Zhang natočil tak krásně naivní, krásu čínských tradic a přírody vyzdvihující kus, že člověku ani nepřijde na mysl, k jakým hrůznostem v rámci tzv. „kulturní revoluce“ ve skutečnosti docházelo. Ale on se rozhodl to negativní ignorovat a pro jednou pohlédl na svět přes růžové brýle, to mu neberu a neberu to ani těm, kterým podobně lehká porce umění (všehovšudy zastoupena úmyslně zdlouhavým prologem a epilogem) dostačuje. Minimálně k úvaze nad postavením čínské ženy ve striktně patriarchální společnosti tento snímek poslouží. 65% Zajímavé komentáře: tombac, Aidan, Lookass (18.05.2009)

Mít takhle prostou, hezkou, oddanou a obětavou manželku a vděčné studenty, to je sen každého učitele (ovšem bez těch blbců nahoře, kteří dělají problémy, by se člověk obešel). A když to Y.Zhang natočí za pomoci barev, přírody jako odrazu lidského nitra, zpomalování a dojímavé hudby, neznám oko, které by zůstalo suché. (04.08.2009)

Cesta domů, zajisté výraznější v originálním znění (Wo de fu qin mu qin, je mi líto, že jsem tě shlédla v češtině), také sérii fotografií připomínající snímek těžící z krásných výjevů mnohdy drsné, horské krajiny -made in China-, je žalostně prvoplánově upnutý pohled na jedinou neodhoditelnou srdcervoucí myšlenku celoživotně zamilované hospodyňky Dio. XD (22.01.2011)