Černý Petr

Po každém dalším snímku z Československé nové vlny se ve mně zvedá údiv, jak je možný, že jsme nevyhynuli. *** K Černému Petrovi se mi ještě váže zábavná vzpomínka z vejšky, kdy na koleji spolužák na jednom večírku zamilovaně vysvětloval indickým a korejským studentům principy ČNV, což kulminovalo tím, že si všichni plácli, že se ihned podívají na Černého Petra s tím, že já, kterýžto jsem o sobě rozhlašoval, že dělám titulky k seriálům, to budu simultánně překládat. Erasmáci pobrali chipsy, basu piv a nadšeně se rozesedali po místnosti v očekávání komedie, kterou jim tehdy spolužák (snad Miloš?) slíbil. Někdy kolem dialogu "Shall we dance?" "But there's no music." "Well I'll come again." už definitivně propadli přesvědčení, že neumim moc anglicky a prostě si ty hlášky vymejším zpatra. Taktně se začali pomalu trousit a vytvářet si základnu na balkóně s hradbou omluvných úsměvů. Film jsme dokoukali tehdy akorát se spolužákem, který stále trval na tom, abych to překládal z tý angličtiny, ačkoli nebylo pro koho. Mně to ani nevadilo, protože s vytroušivšími erasmáky se vytrousil i zákaz kouření na pokojích. Jak on se ten spolužák jmenoval...? (09.12.2017)

Jiná doba, jiný mrav. Stejné děti, stejní rodiče. Hravý Formanův film bych rozhodně neoznačil za "pronikavou psychologickou a sociologickou generační studii" a ony "zdánlivě bezvýznamné události" v životě šestnáctiletého chlapce se mi nejevily zdánlivými. Černý Petr je laskavým pohledem do hlubin študákovy duše. Možná máme dnes jiné mravy a priority, přesto budou ti naši caparti s pomalu usychajícím mlékem na bradě, čti pubescenti, stále stejní. Nejistí, zbrklí a přeplnění hormony. Takhle nějak si představuju lidskou komedii. Vivat mistře Formane! Čtyřka, za věčný rauš (úsměv) Petrovy mámy Viděno během Challenge tour 2015 Speciál: Filmový lov (13.06.2015)

Takhle se začal tvořit československý filmový zázrak 60. let. Samí neherci, samé geniální hlášky a scény jako ze života. Miloš Forman prokázal svou genialitu, když hercům řekl doslova dialogy, ale scénář neukázal. Prostě chtěl, aby vše říkali vlastními slovy a tím docílil autentičnosti. Ladislav Jakim, Jan Vostrčil či Vladimír Pucholt si tak zajistili nesmrtelnost. "Ahoooj" "Hoj" Ano, je to o hovně, a je to geniální. (10.05.2009)

„Tak něco řikej.“ – „A co?“ – „No něco.“ – „Mě zrovna nic nenapadá, nevim.“ Černý Petr (podobně jako další Formanovy domácí filmy) mi dlouho unikal, ale po jeho zhlédnutí jsem tomu kupodivu rád, myslím, že dřív bych si ho tolik neužil. Film totiž rád sází na nádhernou trapnost (záměrnou), a v té si nelibuju zase tak dlouho. S ní souvisí autentičnost a slušné budování dobové atmosféry, na nichž má lví podíl hudba, (ne)herci (excelují především Vostrčilův otec a Pucholtův Čenda), mnoho zábavných situací (Petrovo zaučování, rozhovor u piva, Čendovo přisednutí si, vyzvídající matka, vracení peněz a všechny otcovsky dobře mířené rady včetně: „Víš, co se říká…kdo má blízko k jídlu, má daleko do hrobu!“), a pak to hlavní na filmu, „duchaplné“ rozhovory. Bude to znít jako klišé, ale téměř všechny ty bez nadsázky mistrovské dialogy (a otcovy monology) by se měly tesat, a to povinně! Tahle Formanova satirická (geniální monolog vedoucího o důvěře), tragikomická sonda do chlapcova dospívání (mnohý se jistě poznal) je tak krásně přirozená a vtipná, že mě ani trochu nevadí jistá „nedějovost“ (výrazivem jiných „o ničem“), protože jsem se ani trochu nenudil, a přestože mi tu a tam dělaly menší problémy motivace hlavního hrdiny (který byl někdy „kapánek víc“ mimo), těch slabších 5* rád dám (i za ten chytře střižený konec). „Já už je potkal tudle, už několikrát, víckrát jsem je potkal u Labe, a voni dou, vona de, jo, a já tam stojím a koukám na ni, vona se na mě ani nepodívá. To máš takovej pocit, jako, jakože nejsem, jo.“ – „Ale seš, seš…“ - „No to vím, že sem.“ – „…seš panic!“ (20.07.2015)

Černého Petra, spoločne s Láskami a Panenkou považujem za tri vrcholy českého obdobia Miloša Formana. Nie je asi najlepší, ale určite mi je generačne najbližší, veď Ladislav Jakim bol odo mňa o rok starší a Pavla Martínková o dva roky mladšia. A vo Vladimírovi Pucholtovi vidím viac podobnosti so mnou, než mi je to milé. Takže nemôžem byť k tomuto filmu zlý, aj keby som chcel. Je to dokument o dobe, ľuďoch, stereotypoch a bezvýchodiskovitosti. Dnes som si v tanečnej epizóde všimol aj dievčinu, ktorá v Konkurze narobila taký príjemný rozruch svojim Kapitánom. Plný počet hviezdičiek nemôžem dať, aj keď mám Černého Petra rád, pretože v niektorých momentoch strácal na tempe. (25.02.2012)