Arirang

Glum Ki-Duk bydlí tři roky ve venkovské chajdě, povídá si sám se sebou, v pravidelných intervalech mučí všechny živé bytosti v okruhu několika km svým zpěvem, a točí film o tom, jak už nedokáže točit filmy (plus ukázka z filmu "Somrák s revolverem"). A já v tom nevidím zpověď, ale kalkul. Kalkul někoho, kdo má tvůrčí blok a hledá cokoli, čím by mohl nějak zaujmout. A tak Glum 1 ve filmu popíše Glumovi 2 svou dosavadní kariéru, nehodu z natáčení filmu Sen a své psychické problémy, aby i nezaujatý divák pochopil, o co mu jde (jako kdyby takový divák měl nějaký důvod na film koukat). Takhle si spontánní upřímnou zpověď nepředstavuji. Kime, na tvůj další opravdový film se podívám rád, ale až si příště budeš chtít vylít srdíčko, založ si kanál na Youtube. www.youtube.com, neznáš? Velmi příjemné. (08.07.2011)

Kim má FAKT krízu! Ano, dámy a páni, FAKTICKY ju má! Uveril som mu to! Ale jeho popraskané päty ma aj tak nezaujali. Pár myšlienok, čo mimovolne vyliezli pri hrdzavej kanvici čaju s príchuťou starých handier (ano bolo to cítiteľné aj v kine) nachvílu pozastavili nezmyselnosť toho celého. Tak snáď nabudúce. (04.11.2011)

[MFF 2011, Karlovy Vary] Kim-Ki-duk si na opustenom vŕšku stavia stan uprostred schátralej chatky, majstruje v dielni (kávovar, revolver), konzumuje rezance, pije roztavený sneh, spieva, strieľa, plače-premýšľa. Natáča/spovedá/pozoruje sám seba a (s pravidelnými prestrihmi na plagáty svojich diel) formou "diary of my professional and private life" sa väčšmi obzerá dozadu, sčasti aj dopredu-teda rekapituluje historky z (aj mimo) brandže, v ktorých nešetrí negatívnymi výrokmi na adresu bývalých kolegov, expresívnymi povzdychmi nad kulminujúcim vnútorným nepokojom, nezdráhavou samochválou+signalizuje, že novoutvorené podnety v hlave má a s režírovaním prestať nehodlá. Šmahom ruky odpálkovať toto dôverné "home-video" plné priznaní, obvinení, poľutovaní zvládne snáď každé jelito-aj "Fero zo stanice". Nikomu neberiem a rešpektujem vlastný, argumentačne podložený názor (viď. JFL), ale čo sa týka rozhrešovania prípadu "očitý kalkul" alebo "samovoľná otvorenosť" som osobne zdržanlivejší. Z "Arirangu" možno intenzívne sálajú príznaky narcizmu, ublíženosti, egoizmu, ale v rovnakej kadencii badať aj žičlivé úmysly okrajovo naplnené vôľou ísť s kožou na trh, nehanblivosťou byť sám sebou a inherentnym presvedčením. Naozaj nedokážem presne posúdiť do akej miery sa jedná o nachystanú "búdu" cez ktorú si pánko ventiluje komplexy či oroduje za mohutné potlesky a do akej miery sa dá hovoriť o jeho nezištných intenciách. Mám to 50 na 50-uvidíme časom, ostatne Kim-Ki-duka si ako osožného auteura vážim a ak sa k niečomu dokope, určite sa na to rád pozriem, ALE (!) pieseň Arirang v jeho podaní už najbližších 100 r. počuť nechcem. (03.07.2011)

Pokud nemáte dalších otázek, zazpívám vám ještě Arirang [mohutný aplaus]. Kim Ki-duk ze sebe vypustil na plátno zřejmě všechny své problémy a démony, kteří ho v posledních letech pronásledovali. Jeho zpověď je upřímná, bolestivá, ale taky nečekaně otevřená. Na jednu stranu je to sice do sebe zahleděné až hanba, ovšem na straně druhé se to tluče s Kimovým skromně působícím vystupováním. Jedno z toho musí být zákonitě póza. Rád bych věřil, že právě Arirang. Můžu vás ubezpečit, že ode mne opět můžete očekávat jeden film ročně. 65% (06.07.2011)

Kim ki duk a jeho zpověď typu "milý deníčku" (nebo spíš milý deníku). Jako poutník hnaný prozřením podstaty společnosti, se Kim vydává do zapadlý vesnice, aby si nepříjemnými výkřiky zameditoval nad svou kariérou, poodhalil vnitřní pohnutky a dokázal si, že má na to, aby natočil film-sám a bezpodmínečně. Hned první otázka, která se nabízí-bylo takové sebevyloučení ze společnosti kalkulem? Upřímnost, se kterou se Kim svěřuje kameře je vskutku zdrcující a nepřipouští žádnou sebecenzuru. Upřímnost tak silná, že se Kim nebojí rozbrečet nad vlastním filmem, chvástat své ego, několika pohledy procházet plakáty svých "slavných filmů. To, že je takovou až místy příšernou sebestřednost schopnej veřejně ventilovat je pro mě cennější, než ho furt vidět, jak pije roztavenej sníh a hraje si na mnicha(což může na jednu stranu vypadat rovněž jako kalkul). Samozřejmě- většina režiséru by na kameru nikdy nebrečela, nemluvila o tom jak moc jsou úspěšný nebo jak na ně čekají věrní fandové- většina režisérů totiž není takhle upřímná. Dobře si uvědomují před jakým médiem to stojí a jak moc může změnit pohled na jejich osobu. I Kim si tohle samozřejmě uvědomuje. Opravdu málokdo dokáže veřejně prohlásit, že je na sebe hrdý nebo že opravdu něco dokázal. Zavánělo by to přeci egoismem. A to nikdy nevypadá dobře. Spíš než o Kimově tvorbě se tak dozvídáme o jeho povaze. Skutečně ho poznáváme. Tak proč tomu dávám tři? Protože i tenhle aspekt se může jevit jako vyslovený kalkul. Jako přetvářka. A právě nejsilněji ve fázi, kdy mluví o tom, jak neustále(i při tom, když sám sebe natáčí), přemýšlí jak scénu zachytit nebo ji udělat líp. Paradoxně tak největší upřímnost(možná) přináší největší pochybnosti./ Když si ale promítnu některý postavy z Kimových filmů, nemůžu se ubránit dojmu, že jistá dávka agresivity a bezprostřednosti(se kterou například zpívá svou současně asi nejoblíbenější melodii) k němu patří a je myšlena upřímně. Uvidíme jak moc mu uškodí nebo prospěje./MFF (07.07.2011)