Obsahy(1)
Džezová buffo-opera vznikla v roce 1965 v Semaforu v autorské dílně Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého. Mimořádný ohlas tohoto představení vedl k televiznímu přepisu, jehož se v druhé polovině šedesátých let minulého století ujali Ján Roháč, Miloš Forman a kameraman Jaroslav Kučera. Divadelní text J. Suchého pojednává o dědictví po tetě z Liverpoolu, která odkázala milion dosud nenarozenému dítěti Uliho a Vanilky. Ovšem manželé se rozvádějí. Mazaný advokát chce peníze pro sebe a Vanilku svádí. Ta se rozhodne mít dítě s listonošem (J. Suchý), ale ten jejímu pokušení odolá. Do toho přijíždí živá teta. Předá Vanilce šek a zemře. Všichni se přitom začínají o šek prát, zmocní se ho listonoš a šek rozstříhá. Diváky jistě potěší, že se mohou opět podívat na pořad, který patří do Zlatého fondu televizního archivu. (Česká televize)
(více)Recenze (54)
Dobře placená procházka je hudební ztřeštěností pánů Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. Divadlo Semafor bylo v tehdejším čase oblíbeným kabaretním zastavením, Ján Roháč byl tamtéž dvorním režisérem, Miloš Forman byl věrným příznivcem i stoupající hvězdou a Jaroslav Kučera zručně zachytil poezii v obraze. Ať si někdo televizní film označuje za muzikál a další mu říká opera buffa, pro mě jde o lehkou burlesku se zpěvy. Hudební složka si laškovně pohrává a můžeme jí říkat třeba jazz. Když pominu Suchý zpěv nosem, jež mi stále voní nevábně, zastávám rezervovaný postoj k textové skladbě. Vtipná nápaditost neschází, ale slova občas marnivě vzhlíží samy k sobě a samovolně trestají nejen výslovnost, ale také eleganci i plynulý tok zaujetí. Zvolená slovní spojení povstávají v podrážděném žaludku, víří smetí a zahnívají uprostřed vět. Nejmladším hlasem je Uli (René Gabzdyl), mladý muž ve všední nudě manželského svazku. A rozvod se zdá být vhodně načasovanou příležitostí. Nejkřehčím hlasem je Vanilka (Eva Pilarová), mladá žena v nudné všednosti stavu manželství. O nápadníky nouze není, ryzí láska není podstatná. Nejpřizpůsobivějším hlasem je advokát (Jiří Šlitr), větřící možnost profesního úspěchu. Rozvod má být zábavnou hrou a o peníze jde na prvním místě. Nejvychytralejším hlasem je pošťák (Jiří Suchý), tvrdě dotěrný a škodolibě zákeřný vtipálek. Pracovní povinnost udržuje jen stěží, poletuje, uhýbá a všem se bezostyšně vysmívá. Nejhodnotnějším hlasem je teta Brockefellerová z Liverpoolu (Hana Hegerová), Vanilčina bohatá příbuzná. Nadmuté dědictví je lákavou předností, a i když o lásku není nouze, čas stejně nepřemůže. Jediným nosičem vody je Vladimír Hrabánek. Dobře placená procházka je autentickým záznamem dobové zábavy. Hudba se propojuje s jízlivostí, hra je svázána s hlasem, obraz veršuje černým i bílým kvítkem a Semafor svítí zeleně. Touha po bohatství se zvětšuje a krajina nejkrásnější je brána frontálním útokem. Obraz skví se nádherou, slova zbytečně kornatí. ()
Televizní inscenace komediální "opery" Jiřího Šlitra na slova Jiřího Suchého si vystačila se dvěma pokoji v jednom bytě. Nezaměnitelná, svébytná semaforská hudba i hravé, mnohosmyslné texty (souhrnně "poetika") nemusí sednout každému, já i přes vynikající přednes u některých delších výstupů dost koukal na hodinky. V divadle naživo by to zajisté byla jiná káva. ()
♫ Přišel jsem vám oznámit, že se zítra dopoledne sejde soud... Bravo! Odzpívat takhle v jazzovém stylu celý film téměř bez jediné klasické mluvené repliky. Jde spíš o divadelní počin Suchého a Šlitra pro představení z divadla Semafor, ale zfilmovanou podobu lze brát taky jako jedno z těch náročnějších, umělecky nicméně kvalitních snímků 60.let. Semafor mám rád od dětství zejména pro hezké písničky s poetickými texty a slavné zpěváky, kterých tam vystupovala celá řada. Ovšem cestu k semaforskému humoru v podobě mluveného slova a divadelního herectví jsem si hledal déle. Před časem jsem si díky záznamu z vydané LP oblíbil představení Kytice (bohužel v dobách největší slávy pro televizi nenatočeného) a jako celek může Dobře placená procházka klidně následovat. I přes přítomnost hlavní dvojky S+Š i dvou legendárních zpěvaček se nejedná o žádnou šlágrovou revue, i když odlehčené pasáže v podobě chytlavch hitů to má (Ty jsi švarná, Haleluja). Škoda tolika umělého maskování a líčení ve tváři Evy Pilarové, protože bez toho byla mnohem krásnější, její zpěv je ovšem tady jako vždy excelentní a to je hlavní. Pak se mi líbí Nevyplacený blues pošťáka Jiřího Suchého a vždy se těším v druhé polovině na příchod Hany Hegerové v roli anglické tety a její dlouhý sladkobolný šanson Proč je to tak. Hlavní myšlenka řečena v písní: Život je hrozná černá studna a hloubku pozná jen kdo je u dna... ()
"My Rockefellerové míváme ve zvyku rozdávat pouze to, co máme." Teta z Liverpoolu byla skvělá, "chlípný" pošťák a taktizující Vanilka taky, ale na hamižného právníka neměl nikdo z nich. Jiří Šlitr prostě válel, jeho láska k penězům a jejich majitelkám byla opravdová a nad různými dvojsmysly si i moje ucho s chutí zamlaskalo. ()
Ani Světlonoš (Lucifer), ani Vodonoš (Aquorial), ale Listonoš (Mr. Postman). Rád bych věděl, jestli tetina věta "Vaše pozvání mě dojalo" byla její ironií, či zda to znamená, že také v Liverpoolu nosí telegramy Pošťák ex machina. Dojem z opery poněkud kazí, že šlágr Ty jsi švarná já jsem švarný evidentně patří do zcela jiného kontextu. Ale to nic. Podruhý už vám to ani nepřijde. A potřetí, to budete se těšit. šubydydumpidam ()
Galerie (4)
Zajímavosti (4)
- V závěru se televizní inscenace mírně odlišuje od divadelního libreta. (Kubrickon)
- Ján Roháč byl režisérem původní opery „Dobře placená procházka“ v pražském populárním divadle Semafor. Ta měla premiéru 15. června 1965. Společně s Milošem Formanem se Roháč zhostil i jejího převedení do televizní podoby. (Kubrickon)
- Autor hudby, herec a hudebník Jiří Šlitr, měl v plánu představit se s původní operní fraškou na Broadwayi. Aby s ní americké publikum seznámili, nechali Šlitr se Suchým vyrobit kopii filmu a opatřili ji anglickými titulky. Šlitr ji s sebou vzal na světovou výstavu EXPO 67 do kanadského Montrealu, kde vystupoval jako pianista s představením „Kinoautomat“. Po skončení světové výstavy pak film předváděl po USA a americký novinář Alan Levy už překládal libreto hry. Naplnit Šlitrovy ambice se ale nepodařilo. V porovnání se soudobými broadwayskými hudebními produkcemi jako „Cabaret“ z roku 1966 či „Hair“ z roku 1967 působila Dobře placená procházka zřejmě příliš skromně. „Byla to hudební bajka o penězích a chamtivosti, která mi připadala jako ,legrační Kafka‘,“ soudil například Levy. (Kubrickon)
Reklama