Vlasy

Poněkud nostalgické zpívající kukátko do doby vlajícíh kadeří, kultu tuláckého života a války ve Vietnamu. Forman se nedrží podle klasických postupů při natáčení filmového muzikálu - kamera je netypicky líná a často (na můj vkus až příliš často) úplně statická a choreografie je, mírně řečeno, velice benevolentní. Naproti tomu mají Vlasy na muzikálové poměry nezvykle silnou dějovou linii (podpořenou skvělými hereckými výkony), která se mi s blížícím se koncem zamlouvala stále víc. Vlasy jsou filmem, do kterého je třeba pořádně se zakoukat a přistoupit na jeho hru; pak najednou zjistíte, že původně triviální blbůstka o životě květinových dětí (prošpikovaná písněmi s provokativními texty) se mění v působivé a promyšlené dílo, chytře se otírající o přistup US Army k vietnamské válce. Formanova režie je sice místy lišácká, ale v celku docela usedlá, což spolu se zaspávající kamerou mírně kazí jinak velmi dobrý dojem. A taky si myslím, že kdyby Vlasy režíroval Oliver Stone, byl by to teprve ten pravej nářez! :-) (18.10.2007)

Patrně nejlepší filmový muzikál západní kinematografie (nemám přehled o východní muzikálové produkci, možná některé bollywoodské či tradiční asijské muzikály jsou mnohem lepší?) s angažujícím se přesahem a skvěle choreograficky ztvárněnými hudební čísly. Politický a protiválečný akcent filmu, který si už do svého názvu vetkl symbol svobodomyslnosti druhé poloviny 20. století - délku mužských vlasů. A Miloš Forman dokazující, že i muzikálem se dá názorově a myšlenkově mnohé sdělit. (18.02.2007)

Nádhera. A kultovní záležitost. Kdysi prý Miloši Formanovi tvrdili, že je to pořád ještě příliš evropský film. Samozřejmě, nejsa Američan, to nemůžu tak úplně posoudit. Ale mám dojem, že film o svobodě může mnohem lépe natočit ten, kdo přichází z komunistického Československa, než ten, kdo se rochní v americké svobodě, a pro její permanentní přítomnost si ji naplno není schopen uvědomit. (04.01.2006)

Myšlenka, hudba, kostýmy, choreografie, herci ..... pro to všechno Vlasy miluju. Jen tak něco mě neohromí, ale tohle je moje krevní skupina. Okamžik, kdy Treat Williams mašíruje vstříc svému osudu, je tak skvěle nastřihaný, propojený s hudbou a tak dojemný a výmluvný, že bych chtěla (vlastně nechtěla) vidět toho, koho nechá chladným. (05.02.2004)

Vlasům jsem se zcela programově vyhýbal dobře dvě dekády. Nikoli kvůli tomu, že jde o muzikál či snad proto, že jde o "manifest mániček", ale z důvodu, že jsem kdysi utrpěl zhlédnutí klasické verze. Což je v podstatě novácká devadesátková rozjuchaná estráda bez ladu i skladu, kde na jednu vynikající píseň v děsném aranžmá připadají dvě k nepřežití (a samozřejmě v děsném aranžmá), navíc tak tupě vlezle prvoplánově agitační, že snad i samotným hippíkům se to muselo zajídat. Vidět jsem to již nikdy nechtěl; a to ani od Formana, jakkoli mi stále vrtalo hlavou "co ho k tomu sakra vedlo". Když jsem se nakonec přeci jen odvážil, tak bych řekl, že žádný jiný film nedokazuje Formanovu velikost jako právě tento. Dokázat tu zhůvěřilost obdařit smysluplným a ve výsledku až nečekaně působivým dějem (schválně si na wikipedii přečtěte původní průběh "děje"), nechat (až na jednu výjimku) jen ta dobrá čísla, navíc nikterak výrazně muzikálově stylizovaná, pozměnit pořadí písní, jejich interprety a vlastně skoro vše, to je důkaz, že on by snad i porevoluční Olmerova "díla" dokázal přetvořit v nadčasové klasiky. (08.01.2017)