Pomsta

1. série - 80% - Zatímco se pomsta z Hamptons snažila tvářit jako nový Monte Cristo, rozehrály si vedlejší postavy vztahovku. Protože je ale samotná hlavní hrdinka díky chladné kráse Emily Van Camp sama velmi žádoucí, spojení obou žánrů bylo příjemnou nevyhnutelností. Občas je sice trochu zvláštní pocit přepínat z dlouholetých intrik a plánů do teenagerovského tokání Charlotte s Declanem a vyprávěcí tempo často v polovině epizody opadne, aby se vyšší rychlost zařadila až ve finálním zvratu, ale v zásadě nakonec nevadí ani to. Seriál totiž disponuje úžasně napsanými postavami a sledovat Victorii, Nolana nebo mého největšího oblíbence Jacka je tak velká radost. 2. série - 60% - Souhlasím sice s tím, že pomsta nejlépe chutná zastudena, ale tolik zbytečných odboček jsme si snad ani nezasloužili. Nechybí dokola omílané vztahové půtky, nekonečné komplikace boje s Iniciativou a v první řadě stoupající zbytečnost či otravnost některých postav (Ashley, Charlotte a v mém případě hlavně nesnesitelný Daniel). Když se ani v polovině sezóny nezdálo, že se Ems s Nolanem doberou nějakého dalšího klíčového kroku, byl jsem pevně přesvědčený, že je tohle léto tím posledním, které v letovisku trávím. Všechno změnila várka několika posledních epizod, která nechává vzpomenout na starší časy a v mnohém je i překonává. Jak si s takovou porcí zvratů a skvělých příležitostí poradí pozměněný tvůrčí tým, zůstává ve hvězdách. Ještě jednu šanci jim ale určitě dám. 3. série - 60% - Když duchovní otec seriálu Mike Kelley odešel z pozice showrunnera a byl nahrazen spíše kriminálkovým tvůrcem Sunilem Nayarem, zatrnulo mi. Jaké ale bylo moje překvapení, když se nový tým rozhodl udělat za slepými uličkami tlustou čáru ("Let's never say the words Carrion or Initiative again") a začal si prošlapávat vlastní cestu. Ta ale po velmi svěžím začátku vytahuje zbytečně levné zbraně a stává se nefalšovanou soap operou. Ne snad, že bych pro černobíle zavilé záporáky, odhodlané mstitele nebo pravou lásku neměl slabost, ale kadence, s jakou scénáře sází do děje zapomenuté či zdánlivě mrtvé potomky, rodiče a vůbec všechny rodinné příslušníky a komplice, je chvílemi až urážlivá. A ono smířlivé hodnocení tak zachraňují Jack a Nolan, dva správní chlapi, kteří sice občas šlápnou vedle, ale vždy to několikanásobně vynahradí. Na konci zůstává pocit, že konec už musí být nevyhnutelně velmi blízko, takže hlavu motající finální zvraty potěší a už poněkolikáté slibují opravdu velkou konečnou hru. Snad to tentokrát už nebudou sliby falešné. 4. série - 60% - Poslední kapitola vyrovnání se se starými křivdami je občas mýdlovější než samy telenovely, občas překvapivě zábavná - a naštěstí není jen pointou všeho mstícího snažení, ale také zamyšlením, zda lze opustit válku a najít třeba i kus životního štěstí. Právě tato epilogově chutnající dohra zanechává překvapivě pozitivní dojmy, zatímco klasická Pomsta, jak jsme ji celé roky znali, končí ve flashbacky nabité a díky tomu i nostalgicky dojemné epizodě Exposure. Dělo se toho ale opět až závratně moc, za což mohou jak nové postavy (zábavně přepálená Louise a naopak nesnesitelný dříč Ben, který prohrává už jen tím, že se Jackovi snaží ukrást pozici kluka od vedle), návrat neočekávané vzpomínky z dávné minulosti a hlavně koncept scénářů. Tvůrci totiž v jedné epizodě rozjedou novou linku, která působí dostatečně nosně na to, aby vydržela do samotného konce - jen aby v příštím díle urychleně skončila a přenechala svoje místo jinému nápadu. Občas proto velkolepě představované postavy působí zkratkovitě (Malcolm Black) nebo dokonce nepochopitelně (White Gold). Přes to všechno, snad díky tomu, jak moc jsem za ony čtyři roky měl hlavní postavy rád, budu na Hamptons vzpomínat se zvláštní nostalgií. Hra s červenou fixou totiž zůstává mezi seriály jedinečná, jakkoli se laťce dokonale gradovaných úvodních patnácti epizod už nikdy nepřiblížila. (02.01.2013) (méně) (více)