Bylo, nebylo

1. série - 85% - Bylo nebylo jedno pohádkové království, kde zlá královna kazila štěstí úplně všem, Sněhurka a Prince Charming se z pravé lásky vždycky našli a trpaslíci spokojeně pracovali a pokukovali po kouzelných vílách. A jedni z hlavních scénáristů mých milovaných Ztracených se rozhodli, že by tahle parta měla zkoušet znovu najít svůj osud v říši, kterou všichni známe o něco důvěrněji. Once Upon a Time je tak občas fantasy (díky Rampelníkovi), občas pohádka (díky Henrymu) a občas drama (díky Emmě), ale celou dobu hlavně poutavá dobrodružná podívaná plná charakterů, na které se nelze každou epizodu netěšit. Návykové dobrodružství s magickou atmosférou, kterému v nejvyšším hodnocení brání jen příliš mnoho uzlů na některých dějových provázcích. 2. série - 80% - Všudypřítomná magická atmosféra možná o malý kousek zevšedněla, ale přesto se do Storybrooke vrací samo. Nejvíc tomu pomáhá neutuchající charisma Roberta Carlyleho nebo dvě perfektní nové postavy Hooka a Neala. Jenže každý seriál se musí vyvíjet a OUAT se rozhodl posunout velmi brzy. Z pohádky, která se o čistě vážnou notu otírala jen občas, je najednou rodinné drama ve fantasy prostředí a čím dál častější intriky (doby, kdy starosti dělala jen Regina, jsou dávno pryč) mohou pro být pro někoho stravitelné podstatně hůře. Jenže tahle vyprávěnka je ve tvůrčích rukou usazena až překvapivě pevně a přestože se občas zdá, že dějově odbočuje téměř nesmyslně (Aurora nebo Tamara to mají s opodstatněním trochu složitější), všechno do sebe nenápadně a pozvolna zapadá. Hromada zajímavých nápadů na samotném konci dokazuje, že ještě zdaleka nekončíme. 3. série - 100% - Z příjemné zábavy se stala čirá esence dobrodružství a jedna z nejspolehlivějších seriálových rychlodrah. Krasoňovic rodinka totiž dokonale funguje i po opakovaných monolozích plných dodávání odvahy a úvah o osudu každého z nás, Rampelníka nelze nemilovat, i když zrovna provádí něco nechvályhodného a nové vedlejší postavy jsou v centru dění úžasní a zdravě tak na sebe strhávají pozornost (Ariel, Robin). Hlavní rozdíl je ale na pozici záporáka sezóny, kde tentokrát fungují bezskrupulózní teenager a závistí hnaná čarodějnice toužící po vlastním odepřeném štěstí. A i přes notnou porci překombinovaných plánů jsou příběhy protkané obrovskou dávkou emocí, překvapivých zvratů (podzimní finále dost dlouho působilo ve všech ohledech jako úplné finále seriálu) a pocitu, že týdenní čekání na další díl bude opravdu neúnosné. V případě, že nastavená laťka vydrží, nebudou mít občané Storybrooke v dobrodružném dramatu konkurenci ještě pořádnou dávku let. 4. série - 90% - Množství zvratů, které se stihne odehrát za jedinou sezónu, snad ani nejde spočítat. Dokud ale celý vzorec funguje tak výstavně jako tady, nechám se rád balamutit novými kouzly, záplavou deus ex machina i faktem, že pox-té funguje v prvním plánu heslo "Jsme rodina, máme se rádi a díky tomu zvítězíme." Obzvlášť podzimní část s obyvateli Arendelle je opět dokonalým dobrodružstvím, které díky Georgině Haig v roli Elsy zůstává možná tím nejpoutavějším příběhem, který kniha pohádek odvyprávěla. Jarní část s královnami zla se totiž docela dlouho hledá a spousta linek končí překvapivě rychle (byť dostatečně efektně). Dostali jsme ale výtečnou naháněčku s Autorem, ďábelskou Cruellu a jako obvykle i zvraty, které přes letní pauzu nedají spát. Pro mnohé diváky se už dvojice hlavních scénáristů nějakou dobu točí v kruhu, já zůstávám spokojen, protože v tomhle světě se dá najít opravdu všechno. 5. série - 80% - Leckdy je to vzhledem k neustálým změnám a kličkám ve zdánlivě neměnných zákonech a pravidlech už trochu bolehlav. Vděčné prostředí pevně semknuté rodinné party, které i na menším prostoru nadále vévodí Ginnifer Goodwin, ale pořád mnohé vynahrazuje, nehledě na to, že Temná Swann i Podsvětí jsou dostatečně nosnými zápletkami na to, aby unesly nejeden hrdinský či podlý čin za druhým, ale klidně i zdánlivě bezvýznamnou odbočku stranou. Nově příchozí občas zklamou (Liam Garrigan Artuše zkrátka neuhrává), ale když zazáří, stojí to za to. Amy Manson jako Merida i Greg Germann jako Hades jsou dokonalí a jakmile se objeví v záběru, kradou si pro sebe každou repliku. S celým rokem jsem tak jako obvykle spokojený, byť opravdové nadšení ze mě vydolovala jen druhá polovina sezóny a to ještě ve svém hlavním vyprávěném partu. Přesto přemýšlím nad tím, zda není správný čas na odchod ze scény. Některé motivy se začínají nenápadně opakovat (Rumple), pohádkových světů, které by skýtaly potenciál k návštěvě na celou půlsezónu, už také mnoho nezbývá a po finále si nejsem úplně jistý, jestli bude nově nastolená cesta tou správnou. 6. série - 80% - Pohádkové srdce stále bije silně, přestože výhrad by klidně mohlo být zase dost a dost. Předpokládaný nový záporák má mnohem méně prostoru, než by se dalo čekat, noví hrdinové, na které jsem zatraceně dlouho čekal (Aladdin a Jasmína), jsou spíš vzácností, než pravidelně se objevujícími postavami a snad u poloviny osob se ten či onen motiv opakuje z dřívějška. Stejně mě ale všichni přítomní pořád baví, staré známé rád vítám zpátky a v první řadě si užívám dost možná nejlepší díl vůbec. Muzikálové epizody mám ve velké oblibě a právě The Song in Your Heart dokazuje, že nápadů je ve Storybrooke pořád slušná hromada. Přesto jsem trochu nervózní z toho, kam cesta povede dál. Spousta charakterů se dočkala šťastného konce, jejich linky navíc v dalším roce nepovedou dál a přestože se o čistokrevný restart rozhodně nejedná, pořád před Henrym zůstává obrovská transformace, na kterou bude téměř sám. Vzhledem k tomu, jak pozitivně na mě i po letech seriál pokaždé působí, fandím ze všech sil, aby tenhle záměr vyšel. 7. série - 60% - Renesance původního konceptu se rozpadla hned na začátku. Při pohledu na nové charaktery a protrpění triviálních linek jsem Horowitze s Kitsisem proklínal za to, že si nedali říct a ještě jednou to zkusili. Victoria, Ivy, Gothel, Drew a v první řadě Jacinda a Lucy jsou herecky několik pater pod hrstkou navrátilců a epizody, které se na ně soustředí, jsou bohužel tím nejhorším, co seriál za celých sedm let nabídl a jen si hrají s několikrát dohraným konceptem. K novým postavám jsem si vztah hledal velice těžko a jejich (mnohdy uspěchané nebo zmatečné) odchody ze scény mnou pohnuly jen velmi zřídka. Záchranou je v první řadě trojlístek veteránů, v čele s Lanou Parrillou, která během seriálu herecky fascinujícím způsobem dozrála do herečky první velikosti. Žolíkem je pak Rose Reynolds, díky které je nejednoznačná Tilly neodolatelným pokladem. Posledním žolíkem je pak stoupající kvalita. Zatímco v první polovině je jediná skvělá epizoda (Beauty), závěrečná třetina nasadí k takovému tempu, že jsem v samotném dvojdílném finále cítil regulérní lítost nad tím, že jsme na konci. V těch chvílích se totiž vrací OUAT v plné síle a pohádková srdce znovu buší nejrychlejším rytmem. Je pro mě symbolické, že v době, kdy klasický formát rodinně nadpřirozených dramat, běžících celou sezónu, pomalu vyklízí pole, loučí se právě to, které bylo vždy o víře, o naději a o síle šťastných konců (i začátků). (10.08.2012) (méně) (více)