Přelet nad kukaččím hnízdem

"Já těch rukou vidím jen devět, pane McMurphy..." Geniální dílo Miloše Formana přináší jeden z nejsilnějších a nejvyrovnanějších "psychických soubojů" dvou osobností, jaké se kdy na plátně objevily. Souboj mezi vrchní sestrou Ratchedovou a rebelem Randlem McMurphym patří mezi nezapomenutelný zážitek. Minimalistický teror vs. provokace, porušení stereotypu a vytrhnutí z lhostejnosti. Kult, klasika a výjimečný, zářící klenot světové kinematografie. Nadčasový snímek o věčném souboji dobra a zla, o lidských povahách, o odevzdanosti člověka smířeného s tím, jaký je, že je v bezpečí a chráněný před okolním světem tam, kde právě je, a o jeho opaku, o odvaze postavit se systému, bojovat za život, za sebe, i za ostatní a přemoci bezpráví. Jack Nicholson v jedné ze svých největších životních rolí. Louise Fletcher coby chladná, bezcitná, manipulativní, ale pro své pacienty zároveň vlastně velmi "lidská" sestra Ratchedová. Jedny z nejvýraznějších rolí pro téměř všechny "pacienty" psychiatrické léčebny. Christopher Lloyd a Brad Dourif září, v současnosti spíše už však jen "dohasínají" v bezvýznamných a špatných filmech. Vůbec všichni hlavní členové oddělení, které pod svými křídly sestra Ratchedová "opatruje," patří mezi jedny z nejsympatičtějších a nejnormálnějších filmových pacientů. Přelet nad kukaččím hnízdem bude svou výpovědní hodnotou aktuální stále. A nemusí se vždy jednat pouze o prostředí léčebny. (26.04.2015)

::::::::::::: Půjdu proti proudu. Nuda jako v kostele. Konec je jako z nějaké pohádky pro děti. Nezanechalo to ve mne vůbec žádné pocity a to jsem dal tomuhle filmu několik šancí a zhlédl ho několikrát, ale nic. Jack Nicholson je ale opravdu pan herec, ale v tomhle filmu mě vyloženě sral a jak ho na konci sestra "zabila", tak mi to bylo úplně jedno. Měl jsem šílený problém se vcítit do ostatních postav, je-likož mi nějak nešlo s nimi sympatizovat. Miloš Forman je vynikající režisér a jeden z nejlepších vůbec, ale tenhle film mě nechal naprosto chladným, osobně mám nejradší Milošův Lid versus Larry Flint, Amadea a Černého Petra - to jsou vynikající díla. Jestli chci ukápnout nějakou tu slzu, tak šáhnu po Zelené míli nebo Věznici Shawshank - to jsou filmy, které mne vždy zaručeně dojmou. www.svet2012.info ::::::::::::: (04.05.2008)

Příklad úspěšné adaptace na nové prostředí - i takto lapidárně lze shrnout Formanovu exilovou tvorbu. Že jde o dílo špičkové a mimořádné ve všech ohledech, je zřejmé. Někteří z nás však až příliš hýří superlativy, aniž by přihlíželi k domácí Formanově tvorbě (LÁSKY JEDNÉ PLAVOVLÁSKY, HOŘÍ, MÁ PANENKO), i špičkovým světovým dílům (KŘIŽNÍK POTĚMKIN, FRIGO NA MAŠINĚ, MONSIEUR VERDOUX, FORREST GUMP ad.). Atmosféra zneužívaného, neutěšeného psychiatrického ústavu propojená s bojem za základní lidskou důstojnost proti mafii v bílých pláštích, je určitě jedním z dominantních témat a výzev naší současnosti. Oskarového ocenění se Formanovi nedostalo jen tak. A film, jehož obsah určitě není fikcí, šel za hranice svého předlohového vymezení. Naopak. Ruské "psychušky" brežněvovské stagnace vždy měly nějakého souputníka v dalších zemích. Nicholson, kterého jsem si v tomto filmu před lety všiml poprvé, naskytlou nevšední příležitost využil beze zbytku. S jedním zhlédnutím se v případě PŘELETU opravdu nedá vystačit. Tomu, kdo dokáže být trpělivý, se pak Formanovo dílo víc než štědře odmění nevšedním zážitkem. A my i po letech stojíme před Čechem, který jaksi samozřejmě dokázal proniknout až na vrchol pomyslného kinematografického amerického Olympu (nebo spíš Parnasu). Stojíme a žasneme. (01.03.2008)

If he's crazy, what does that make you? Jednoho pozdního večera jsem usedla před rozsvícenou bedýnku a svou dvanáctiletou duši doširoka otevřela Miloši Formanovi. Snad to bylo příliš brzy (následovaly dva dny insomnie), ale poprvé jsem zjistila, že nejen kniha, ale i film může rezonovat v mé hlavě intenzitou takřka magnetickou. Přemýšlela jsem o pravidlech, o hranicích, o normalitě, o šílenství, ale především o věčně vzývané, neskonale křehké svobodě. Svobodě ducha, svobodě činu. Forman umí být bolestně osobní a zároveň jakoby své centrální postavy ověšoval nenásilnou symbolikou, jako by jimi žil a zároveň se na ně shora díval. Při nedávném elektrošokovém návratu do klaustrofobního světa, v němž se nepřizpůsobivost individua strašlivě a s věcnou tupostí legální mašinérie trestá, mi vešel na mysl Chestertonův citát: Odvaha je vlastně protimluv. Znamená totiž silnou touhu po životě beroucí na sebe formu odhodlání ke smrti... (06.08.2007)

Dle zdejších komentářů se jedná o brilantně zrežírovanou perlu světové kinematografie, s čímž sice mohu souhlasit, ale pocitu nudy jsem se nezbavil ani po několika koukacích pokusech, jejichž smyslem bylo plnohodnotné docenění snímku. Možná je to tím, že už jsem mladý příliš dlouho na to, abych stavěl rebelii nad řád, ale spíše je to potvrzením skutečnosti, že u Formanových filmů jsem nikdy žádný umělecký orgasmus nezažil. (19.07.2011)