Bídníci

Od mojej prvej projekcie Les Misérables (Bedári) od Toma Hoopera ubehol už približne mesiac a počas tohto obdobia som sa k tomuto dielu viackrát vrátil. Keď akademici zverejnili Oscarové nominácie, tak ma prítomnosť tohto diela v najprestížnejšej kategórii ani neprekvapila. Otázkou však zostáva, nakoľko má toto dielo šancu uspieť v prítomnosti diel ako Lincoln, Argo a Pi a jeho život. Filmoví cynici by určite tvrdili, že muzikál nemôže vyhrať, keďže nie je tak závislý na hereckých výkonoch ako „tradičný“ film, teda Argo či Lincoln. Dovolím si však oponovať, vytvoriť kvalitný muzikál je oveľa náročnejšie, než vytvoriť tento „tradičný“ film a v istom zmysle to potvrdzuje aj Amanda Seyfried, predstaviteľka Cossette z Bedárov, pre ktorú toto nakrúcanie bolo oveľa náročnejšie než nakrúcanie životopisnej drámy Lovelace. Späť ku pôvodnej otázke, hrubo zvýraznenej. Šance Bedárov objektívne veľké nie sú (Lincoln je predsa, hoc iba v USA, ale predsa LINCOLN), avšak všeobecne ako dielo je to oveľa významnejšie než spomínaný Lincoln, Argo a ďalšie nominované. Hooper totiž spracoval tému, ktorá hoci je notoricky známa z ostatných spracovaní, tak ešte ani raz sa nestalo, aby niekto túto tému spracoval muzikálne. V istom zmysle sa teda jednalo o absolútnu premiéru, o vzor, ktorý sa bude v budúcnosti napodobňovať. Hooper teda vytváral všetko s vedomím toho, že to čo má v ruke je hudba a text a jeho úlohou je vytvoriť „kulisy“, do ktorého tieto dve súčasti zapadnú. Ak chcel teda pomýšľať na Oscara, jeho úlohou bolo tvoriť pre „strednú“ triedu, teda niečo na pomedzí umenia a „šou“. Tieto slová by som rád objasnil – keby chcel byť Hooper umeleckejší, tak by za Valjeana nezvolil Jackmana a za Mariusa „dreveného“ Redmayna. Ak by som bol „akademik“ so znalosťami tými, ktoré mám, tak by som práve kvôli obsadeniu Bedárom sošku nedal. Dôvod je prostý – muzikál má ohurovať dvomi vecami - presvedčivými hereckými výkonmi a kvalitnými hudobnými číslami. Pokiaľ jeden z týchto elementov zadrháva, tak trpia všetci – film, diváci i umelecká obec. V súvislosti s Bedármi sa najväčšia kritika zniesla na dvojicu Crowe, Redmayne, kým Jackmana každý vychvaľuje do nebies. Z môjho pohľadu si zaslúži najväčšie uznanie trojlístok Hathaway (Fantine), Cohen (Thénardier) a Barks (Eponine). Všetci ostatní, vrátane toľko vychvaľovaného Jackmana či Carter idú, akoby v priemere. Pokiaľ sa divíte môjmu kritickému náhľadu, pozrite si dve koncertné verzie a to z roku 1995 a 2010 a pochopíte. Hugh Jackman je v prvom rade „herec“, vie spievať, má „Valjeanovský“ šarm, avšak nemá jeho drsnosť. Už Victor Hugo, autor pôvodnej predlohy, charakterizoval svojho Valjeana ako muža vo vnútri dobrého, avšak povahou drsného, ktorého pobyt na galejách zmenil na nepoznanie. Jackman, nech sa snaží, nemá ten náboj, ktorí mali koncertní predstavitelia Wilkinson a Boe. Obzvlášť prvý menovaný, Colm Wilkinson, ktorý si zahral v Hooperovom filme kňaza, je asi najlepším stelesnením Valjeana, ktorého som ja kedy videl. Má všetko, čo má Hugov Valjean mať a jeho „prerod“ z muža utekajúceho pred Javertom, v nevlastného otca Cossette je uveriteľný, emočne silný a herecky fascinujúci. Ani Russell Crowe ako Javért nie je žiadna výhra (mnohí upozorňujú na to, že vie spievať najslabšie z celej skupiny), avšak na druhú stranu má Javertovskú drsnosť a to, čo nemá v hlase, to má vo výzore, Crowe vložil do svojho Javérta tie správne ingredience a výsledné jedlo bolo chutné a správne vyvážené. Suverénne najslabším predstaviteľom je Eddie Redmayne, ktorého obsadenie mi je záhadou. Je to stále lepšie ako koncertný Nick Jonas, avšak Eddie (a to ho mám ako herca skutočne rád), sa na Mariusa vôbec nehodil. Postava Mariusa si vyžaduje drsnosť, veď je to predsa revolucionár, ktorý sa nebojí položiť život za vec, ktorú verí, za boj proti „falošným“ vládcom poriadku, avšak Eddie zo svojho Mariusa spravil beznádejného romantika a ani jeho záverečné „Empty Chairs at Empty Tables“ na tom nič nezmenilo. Najlepšie z celej skupinky id spomínaná trojica Hathaway, Cohen, Barks. Ako jedna známa poznamenala, „Anne Hathaway hrá ako keby to bola jej posledná rola v živote“ a pokiaľ nezíska Oscara za „vedľajšku“, tak to bude sklamanie a to nielen pre mňa, ale aj pre časť kritiky, ktorí si jej výkonu najviac vážia. Anne hrá strhujúco a v jej podaní sa Fantine stáva jednou z najlepších stvárnených Fantine v celom tom dlhom zozname jej spracovaní v rôznych dielach – Anne sa do svojej postavy dokonale vžila, stala sa ňou celým srdcom a celou svojou dušou, prestala existovať ako Anne Hathaway a začala žiť život Fantine, ženy, ktorú opustil muž a ona musela svoje dieťa dať do opatery Thénardiercovcov. Ak ona nedostane Oscara, tak za čo iné sa už dá dostať? Trafením klinca po hlavičke bolo obsadenie komika Sachu Barona Cohena, známeho Borata a Ali G, ktorý ma nielenže prekvapil, on ma priam dostal. Kým jeho partnerka H. B. Carter je priam neviditeľná (jej part v „Master in the House“ je absolútne nevýrazný), Cohen stvárnil slizkého a prefíkaného Thénardiera dokonale a presne vystihol jeho povahu i podstatu, stal sa človekom, ktorý by pre svoje blaho predal aj vlastnú matku. Je dobré, že pred Rushom uprednostili Cohena. A samozrejme, Samantha Barks. Jej obrovskou výhodou bolo, že postavu Eponine mala v „malíčku“ z West Endu, kde účinkovala na divadelných doskách a i v koncertnej verzii z roku 2010 je jej výkon impozantný. Takto nejako má Eponine vyzerať, keďže veríte každej jej slze, každej jej bolesti, každému je vzdychu a keď umiera, plačete spolu s Mariusom. Ak by som mal pokračovať ďalej, boli by sme tu do večera. To, na čo sa snažím poukázať je jedno. Herci môžu vkladať do postáv niečo zo svojho „ja“, to je úplne bežné, ale zároveň musia zachovať celistvosť postavy tak, aby to, čo predstavujú, bolo po všetkých stránkach uveriteľné. Keď divák neverí hercovi, tak nedokáže prežiť ani jeho pocity, keď vidí Eddieho spievať na stoličke a smokliť so slovami „what was your sacrifice for“ a pritom necíti z jeho ten „smútok“, tak nedokáže ani precítiť silu celej adaptácie. Je to v gestách, v každom jednom pohľade, v každom jednom dotyku – keď Lea Salonga v koncertnej verzii z roku 1995 sleduje zbližovanie Mariusa s Cossette, tak napriek tomu, že je to „len“ koncert, jej bolesť je viditeľná z výrazu tváre a počuteľná z hlasu. Keď v roku 2012 Russell Crowe pripína Gavrochovi hviezdu na oblečenie, tak sa vám slzy hynú do očí, keďže vidíte, že Crowe, napriek tomu, že hrá, ľudovo povedané „tvrďáka“, tak má svoje city. O tomto to celé je, nie je to o tom, či ste excelentný spevák či ste excelentný herec, je to o tom, že máte s každého niečo a k tomu máte tú schopnosť vcítiť sa do postavy, ktorú stvárňujete a to spôsobom akým to dokázala Hathaway či Barks. Postavy musia byť vami a vy postavami. Preto je Hooperovo dielo dobré, ale nie strhujúce, keďže Jackman má od Hugovho Valjeana odstup. Hooperovi nemožno uprieť jedno, to, že sa mu podarilo vykresliť reálie Francúzska. V jeho filmovom svete sa stávate účastníkom udalostí priamo v centre diania, kostýmy, kulisy, krásny interiér, to všetko vás presvedčuje, že nesledujete dielo nakrútené v 21. storočí, ale reálie o pár storočí dozadu. Toto je niečo, kde má on pred mnohými filmármi absolútne navrch. To dokázal už pri Kráľovej reči a to dokázal už aj tu. Bohužiaľ to však nestačí. Nie ja Oscara. Na dobrý divácky dojem a plné kasy áno, ale aj od svojich milovaných Bedárov čakám osobne viac. Menej šou a viac umenia. Ak vás Bedári filmoví zaujali, odporúčam koncertnú verziu z 1995, ak ste ešte film nevideli, tak hurá do neho, možno si Jackmana zamilujete viac než ja. (11.02.2013) (méně) (více)

Upřímně řečeno mě udivuje, na co si někteří zdejší komentátoři stěžují. Že je to muzikál a tak se tam od začátku do konce zpívá? No fakt! Chápu, když někdo nemá rád muzikály obecně, ale v tom případě takto nízce hodnotí celý žánr a nikoliv kvalitu filmu v rámci žánru, a to je poměrně zásadní rozdíl. Na film jsem se od začátku těšil jakožto občasný návštěvník divadelních muzikálů a prvotní rozpačité reakce kritiků mi poněkud zkazily očekávání, přesto jsem se nakonec odhodlal. A jsem opět rád, že jsem se neshodl s většinou diváků, jelikož mě film/muzikál nezklamal. ■ Poznámka pod čarou - samotný muzikál Bídníci jsem v českém provedení na prknech divadla neviděl, především kvůli tragickému obsazení. Ve vší úctě, paní Vondáčková může být kvalitní zpěvačka, ale herecky a typově si ji v roli Fantine představovat ani nechci. U paní Čvančarové a Brožové už bohužel neplatí ani ta "kvalitní zpěvačka". A to se bavíme o titulní písni celého muzikálu (celou českou verzi zachraňuje pouze Bílá v roli Eponine). ■ Proč to píšu? Inu především proto, že jsem nebyl zapálený fanoušek Bídníků a přesto mě tato filmová verze dá se říct dostala. A to hlavně pouze a především hereckým obsazením. U muzikálů na něm záleží ještě více, než kdekoliv jinde, jelikož děj je obecně známý, konec také a lidově řečeno se tam toho moc vymyslet nedá a vše musí zkrátka utáhnout herci. Takže tak jak se chodí na klasické divadelní muzikály na určitou sestavu herců, tak jsem se nešel podívat především na Bídníky, ale na Hugh Jackmana, Russella Crowea a Anne Hathaway. Všichni tři výborní herci a všichni tři překvapivě výborní zpěváci. ■ Hooper nám navíc v Bídnících připomíná to, co především česká scéna dost často zapomíná, a sice že muzikály jsou především o emocích a nikoliv jen stoupnout si k mikrofonu a tak nějak si tam odzpívat tu či onu písničku. Režisér samozřejmě mohl obsadit do hlavních rolí výborné muzikálové zpěváky a měli bychom asi kvalitní muzikálový film, nicméně bez špetky charismatu. Ti, kteří říkají, že jim zpěv hlavních aktéru trhá uši, tak si říkám, zda skutečně nějaké mají, protože tohle NENÍ herecký zpěv na způsob, že by herec jakž takž trefil tón a to je vše, naopak, všichni tři by se hravě uživili jako muzikáloví herci na plný úvazek. A ta přidaná hodnota navíc je v tom, že se zároveň jedná o jedny z momentálně nejlepších herců (všichni se pohybují zde na csfd kolem 20. místa). ■ Takže shrnuto podtrženo bez nich by to byly max. 3 hvězdy, takhle musím dát prostě těch 5. Ke třem hlavním protagonistům je navíc zbytek herců vybrán naprosto vkusně, hlavně jako vždy perfektní Helena Bonham Carter, ale mně osobně ještě více potěšila Samantha Barks v roli Eponine, která si stejnou roli zahrála při 25. výročí Bídníků a právem si za to zasloužila chválu (a pak že ty talentové soutěže žádné talenty beztak nenajdou). Jinak je samozřejmé, že v hlavních písních typu On My Own a I Dreamed a Dream se toho filmově vymyslet moc nedá a tak je hold 3 minuty kamera nalepená na obličeji herce, zde má jakákoliv divadelní verze navrch, ale naproti tomu One Day More využívá filmové kulisy a kameru naplno a dostává mě mnohem více než divadelní podání, kde herci stojí v řadě, jak při frontě na oběd. Stejně tak záběry na barikády s vlajícími vlajkami. To jsou přesně ty momenty, kdy si člověk říká, že Hooperovo filmové podání klasického muzikálu smysl má a nelze ignorantsky říct, že muzikálová verze má vše co film a ještě o mnoho víc. (29.03.2013) (méně) (více)

Chcete nenávratně vymazat vzpomínku na Bídníci 2012 z Vaší paměti? – Ok. A je to! Všechno je zas jako dřív! :-D ___ Ale teď vážně, pro mě je tohle film, který nedělá čest jednomu z nejlepších muzikálů všech dob. Jeho nejslabší stránkou je hudba a to se nepromíjí. Říkám si, že pan režisér nejspíš nemá rád (nemůže mít) muzikál Les Mis, muzikálový žánr obecně a hudbu vůbec. Všichni si stěžují na to, že se ve filmu furt zpívá. Já mám problém s tím, že se v něm zpívá MÁLO. Herci místo zpěvu recitují, vzdychají, kuňkají, něco si pobrukují, a zas vzdychají. Téměř celou stopáž. Tahle degradace je názorně patrná třeba u Samanthy Barks, která si zahrála Eponine zde i v koncertní verzi bídníků k 25. výročí. Světe div se, v O2 aréně ZPÍVÁ - a nebojí se do toho pořádně opřít. A tady ne. T. Hooper musí být naprostý muzikálový analfabet; rozdupal to, co dělá muzikál muzikálem a pravděpodobně ani neví, co proved. Při rozdávání scénáře byste ho nejspíš zaslechli, jak směrem k hercům volá: „...tady máte, prostě to odřikejte, bohužel ty zpívánky a říkanky nemůžem vynechat, filmy už tu jsou, ale muzikál, pánové, bude můj (vítězoslavně si mne ruce)! A ňáká melodie nebo co v něm beztak neni důležitá... A hlavně, vážení, nejste tu od zpívání, ale pro vaše známý tváře... hmm, bude to hit!“ No jo no, to se stává i v lepších rodinách, když nevíte co by a v OBI maj zavřeno, dvanáct pryč a múza pořád kdesi na houbách, tak sakra hrom aby do toho - no jasně, už to mám! Světově proslulý muzikál v novém hávu s hollywoodským obsazením. Heuréka! Na Oskary je zaděláno a ani to nebolelo. Bohužel, nutné to asi bylo, peníze hýbou světem. Dechberoucí skladby a výrazné melodie se rozplývají a pozvolna mění v mdlé popěvky, nudu a kýč. Ach jo. V muzikálech jsou pěvecké či choreografické výkony stěžejní. Strhující prožitek prostřednictvím dokonalé monumentální hudby, to jsou Bídníci. Tihle? Stěží. Ubohoučkým výkonům kraluje Crowell, s jeho nulovým charisma a hlasem Xindla X se předloze Javerta nepodobá ani v nejmenším a kdyby mě mučili, jeho v životě neobsadím. Ostatní role mě většinou jen nebaví. Snad jen Gavroche je fajn. Bývá pravidlem, že zpěv na filmovém plátně je umírněnější, méně výrazný a jaksi modernější a díky tomu možná přitažlivější a stravitelnější pro větší okruh lidí. Takže to je asi záměr. Anebo byla filozofie taková - když herci neumí zpívat, uděláme z toho přednost. Neum schováme za takzvanou syrovost, autentičnost, opravdové emoce... bleh (ale soudě dle některých kritik to funguje. Ach jo podruhé). Ze všech stran slyším, jak jsou zdejší výkony sice nedokonalé a hudebně neprofesionální, ale o to víc procítěné a emotivní... hm, I don't think so. Vážně, ten pocit vůbec nemám. Je jasné, že od herců nemůžu očekávat to samé co od operních pěvců, jenže tady mám dojem, že je veškerý potenciál systematicky cupován na kousky. Výjimkou je asi Jackman, u něj mi přijde, že je na svém maximu a víc by ze sebe při sebelepší vůli nedostal. V každém případě snaha o realistično a naturalismus nemá v takovém díle opodstatnění. Děj je epický a velkolepý, nejde o reálné zobrazení světa (částečně ano - a kdyby na to přišla řeč, řeknu, že v tomto díle je obsaženo vše – vše, oč v životě běží a kráčí... ovšem ve své umělecké, nadnesené podobě a to je třeba brát na vědomí, ksakru), láska vzniká na jediný pohled, během jedné písně uběhne pět let a vše je řečeno v náznacích. Takový děj si bezpodmínečně žádá efektní stylizovanou výpravu a zpracování musí především lahodit uchu, neb v tom tkví síla a energie Bídníků. Muzikál tohoto formátu - je více operou než nenáročným „písničkálem“ pro pobavení (díky Jezince za rozšíření slovníku) - zkrátka není možné převést do nějaké realistické roviny. To není zajímavá inovace, ale barbarství. Vzniká paskvil, který je akorát k smíchu. Absurdní, nechtěně komický. Bohužel. Suma sumárum, čeho jsem se dočkala: mizerný zpěv a spousta odrecitované vaty k pochopení souvislostí, křečovité grimasy a málo toho, co dělá Bídníky Bídníky - umění, ale skvělé kulisy, kostýmy i akční scény. Verdikt? Povrchní. Myslím že kdo nemá rád muzikály, po tomhle si je spíš neoblíbí. Pokud jde o mě, má zcela nereálná představa o ideálním světě zahrnuje mimo jiné to, že by se lidé vyjadřovali výhradně zpěvem ("Hudba je záchrana před obyčejným slovem.") a život by byl jedno velké operní představení :-) A navzdory tomu se nad tímhle zpracováním nerozplývám. Hlasovala bych pro a) změnit obsazení za pěvecky nadanější jedince b) netočit muzikál za každou cenu. A kde se vzaly ty dvě hvězdy? Nu, nebylo to až tak zlé, jak se tu snažím vylíčit, slovy klasika: trošku jsem si zapřeháněl ;-) Úplná ostuda to není. | http://www.videacesky.cz/parodie-parody-youtube/anne-hathaway-chce-oscara (23.04.2013) (méně) (více)